Full text of "Továrna na smrt"

See other formats

TOVÁRNA NA SMRT

OTA KRAUS • ERICH SCIION

t \

TOVÁRNA
NA SMRT

ČIN*PRAHA*

9 4 6

Ra rc.'J

3 )

rbr-5' x

A'He

I *) H U

Čtenáři, kniha, která před Tebou leží, je knihou Tvé
svobody .

Událostem, které krvácejí z jejích stránek, vděčíš za
to, že jsi živ, Ty šťastný.

Promluví k Tobě ti, kteří položili svůj život za Tvou
svobodu. Za lepší budoucnost Tvých dětí.

Je to úžasná kniha, kniha rubu té slávy, již máš tu
čest dnes prožívat.

Mými ústy k Tobě mluví všichni ti Františkové, Anto¬
nínové, Josefové, Marie, Jany, otcové, matky, sestry,
bratři a ta malá, nejmenší, nejnevinnější a nejkrásnější,
utracená nemluvňátka.

Každá oběť střeží tam odtud, s druhého břehu, bohat¬
ství Tvé svobody. #

Neděs se tváře mrtvých, kteří k Tobě mluví. Jsi to Ty,
jsou to mrtví z Tebe, jsou to kusy těla Tvé vlasti. Je to
Tvá matka, Tvůj otec, Tví bratři a Tvé sestry, kteří tu
umírají v haldách za všechno to, čemu Ty říkáš lepší
život.

Netrap se, ale zatvrď své srdce a přísahej, že už nikdy,
nikdy nedovolíš, aby se opakovala taková oběť jen proto,
abys mohl spravedlivěji žít.

Vžij se do duševních a fysických útrap svých mrtvých
a poznáš hloubku a velikost boje za svou svobodu.

Oslav jak nejlépe můžeš svůj život, neboť jen pro něj
položili svou hlavu ti, na které nikdy nesmíme zapo¬
menout.

Nemají hřbitova, kde bys mohl ve svých těžkých chví¬
lích naslouchat jejich slovům tiché útěchy. Nemají rovů,
které by se za čas, až by Tě omámil krásný a opojný
život, propadly. Nemají pomníků, na nichž by svítily
svíčky jednou na podzim, kdy vzpomínáme na mrtvé.

Umírali v hromadách a zbytky jejich těl jsou rozhozeny
kdesi v jámách.

Ale jejich oběť je v Tobě, šťastný čtenáři, který žiješ.
Vpili se do Tvého srdce. Prostoupili Tvou mysl. Jsou
v Tvé odvážej myšlenkách, práci, rodí se v Tvých dětech
a staví Tvou budoucnost.

Poslední jejich myšlenka na Tebe se vryla do Tvého
čela a nikdy žádný sébepohodlnější a sebekrásnější živol
Ti toto znamení s čela nešetře. Vidím je jasně na Tvém
čele. Svítí jako krvavá rýha jediným slovem: Nezapo¬
meň!

A pamatuj si, že zapomeneš-li přece, podaří-li se Ti
to nějakým ďábelským zázrakem, krvavá rýha na Tvém
čele se Ti prožere do mozku a padneš pod ještě větší
bídou, než padli Tvoji bratři. Požehnání jejich obětí se
Ti promění v kletbu.

E. F. BURIAN

Která medle řeč by s to byla, aby vypověděla, co
spáchala zlost moci nabyvší? Oheň v lese vichrem moc¬
ně rozdmychovaný: jedni nutili, aby se přidali k blud¬
nému učení , druzí víru otcův na zřeteli měli; jedni při¬
praveni byli vše učiniti, druzí vše trpěti; jedny nelid¬
sky mučili, druhých obydlí drancovali, s bezbožnosti
lakotu mísíce, jiné nahé po trní vláčeli, a to muže staré
a takové, kteří davidovské meze věku překročili ...
Drželi učitele okovy železnými spoutané ve vězeních,
a byla jim tam odepřena veškerá útěcha, neboť dokonce
ani příbuzní ani známí nesměli k nim docházeti... Po
nelidském mrskání ... nenechali nikoho, aby sluhům
Kristovým kousek chleba hodil. Odevzdali je vojákům
aby odvedli každého jinam do krajů podle Dunaje leží¬
cích, a vyřkli nad občany nebes věcné vyhnanství z ob¬
ce oné. 1 vezmou tedy svaté oni žoldnéři, lidé barbarští,
neboť byli Němci, od přirozenosti surovost do sebe ma¬
jící, a nyní — po příkazu — ještě nevlídnější, a vy-
vedouce je z města, a svléknuvše je, nahé je s sebou
vlékli... Ano i meče na hrdla jim nasazovali, jako by je
probodnouti chtěli, a kopí k plecím stavili, hrozíce je
do nich vraziti, aby neumřeli smrtí jednou, než aby
tolikráte umírali, kolikráte smrti se nadáli. I to bylo
žoldnéřům přikázáno!

SOUČASNÍK VELICKÉHO BISKUPA KLIMENTA

(KLIMENT t 916)* UČEDNÍKA VÉROZVÉSTA

METHODÉJE (t 885)

Předmluva

Říkal jsem vám při jiných příležitostech, že máte
všecko zaznamenat a povědět, co jste zažili ve
svých vězeních a koncentračních táborech. Ne snad
jen proto, abyste vyložili nám všem svá utrpení,
ale proto, abyste se znovu mohli bránit, až oni
začnou se svou »očišťovací« kampaní. Neboť na
válku z let 1938—1945 se nesmí nikdy zapomenout.

Ze začnou, o tom buďte přesvědčeni. A konečně
přijdou opět, aby od očišťování přešli k útoku. Bu¬
de to nová reakce, která opět spojí útok na pokrok
sociální s útokem na naši svobodu národní a lid¬
skou. Buďte na tento útok připraveni a mějte svá
fakta, své záznamy, své vzpomínky pohotově, ne¬
boť nikde se tolik nezapomíná, jako právě v poli¬
tice. A proto bude zase nutno podržet všem našim
odpůrcům z let 1938—1945 před očima to, co svět
z jejich rukou zažil v Osvětimi, v Dachau, v Maut¬
hausenu, v Ravensbrůcku a v řadě jiných němec¬
kých mučíren.

Opakuji vám, na tuto válku se nesmí zapome¬
nout, a aby se nezapomnělo, je ji nutno sebevědo¬
mě a důstojně, ve jménu práva a svobody, práva
a pravdy, ve jménu lidskosti, živoucí, opravdové a
správné lidskosti, stále a stále připomínat.

My, Češi a Slováci, máme na to plné právo.

President dr Edvard Beneš dne 14. prosince 1945
na sjezdu Svazu osvobozených politických vězňů
v Praze.

Jsme bývalí političtí vězňové z Birkenau:

Číslo 73.046, Ota Kraus z Prahy, zatčený dne 2. dub¬
na 1940, vězněný v Praze a v koncentračních táborech
v Dachově, v Sachsenhausenu, v Neuengamme, v Bir¬
kenau a v Buchenvaldu;

číslo 73.043, Erich Schon ze Vsetína, zatčený dne 23.
června 1939, vězněný v Brně na Spilberku a v Kauni-
cových kolejích a v koncentračních táborech v Dacho¬
vě, v Neuengamme a v Birkenau.

Zatčeni jsme byli pro podezření z protistátní činnosti.

Zažili jsme gestapácké výslechy, týrání ve vězeních,
transporty a živoření v trestných oddílech v Dachově,
v Sachsenhausenu i v Neuengamme. Ale tato líčení vy¬
necháváme — to byly jenom stupně očistce, po nichž se
sestupovalo do pekla. V tomto pekle, v Birkenau, se nám
pobyt v koncentračních táborech, v nichž jsme byli před¬
tím, jevil jako krásná minulost.

V Dachově, v Sachsenhausenu a v Neuengamme jsme
pobyli dvě léta společně, a pracovali jsme tam z počátku
s lopatou, později jako zámečníci.

Začátkem listopadu 1942 jsme se museli rozloučit se
svými kamarády v Neuengamme, zejména s »tátou Če-
chů« Arnoštem Losenickým a s E. F. Burianem, kteří
nás poslední večer před naším odjezdem posilovali, a už
tehdy pevně věřili, že všecko přežijeme.

Dne 4. listopadu 1942 jsme přijeli do Osvětimi a za
dva dny potom do Birkenau, kde nám Polák Matlak
pomáhal v našem těžkém začátku. Jeho zásluhou jsme
byli zařazeni do práce opět jako zámečníci.

Věděli jsme už ze zkušenosti, že v koncentračním tá¬
boře mohou nejlépe vydržet ti, kteří jsou každému uži¬
teční, hlavně tedy řemeslníci, a zámečnické řemeslo nám
v Birkenau také opravdu zachránilo život.

Především nám pomohlo zachovat si zdraví, protože
jsme žili v lepších životních podmínkách než jiní věz¬
ňové. Mohli jsme udržovat tělesnou čistotu, mohli jsme
si opatřit více jídla a lepší jídlo, dostatečné ošacení a
obuv. Během času jsme mohli pomáhat také jiným.

Jako zámečníci jsme dostali od velitelství tábora pro¬
pustky (Passierschein) a mohli jsme opouštět náš tábor
a chodit do jiných táborů v Birkenau, i do jeho táborů
ženských, do desinfekční stanice a do krematorií. V hlí¬
daném prostoru jsme se pohybovali bez dozoru, zatím
co ostatní vězňové byli ve svých pracovních oddílecn
přísně střeženi a nesměli je opustit.

Často jsme zámečnické práce předstírali. Kolik dob¬
rých klik a kolik dobrých zámků jsme odšroubovali a
zase přišroubovali, když se blížil nějaký esesman!

To a podobné věci jsme dělali hlavně tehdy, když jsme
potřebovali informace z ostatních birkenauských táborů
nebo když přišli noví vězňové. Od nich jsme se dovídali
podrobnosti o jejich cestě do Birkenau a o tom, co no¬
vého se děje ve světě.

Tak jsme také získali styky s českými zaměstnanci
soukromých firem v táboře a tím s domovem, a tak nám
naše zaměstnání také umožnilo najít uvědomělé kama¬
rády, s nimiž jsme sledovali, jak se v táboře ničí lidské
životy.

V roce 1942 jsme začali s prázdnýma rukama. Neměli
jsme ani úřední povolení, ani náčiní, ani dílnu. Za rok
potom, po mnoha dobrodružstvích, jsme však už dílnu

měli, dílnu, vybavenou na tamější poměry přímo skvěle
tím, co jsme »zorganisovali«.

Ve všech táborech v Birkenau bylo mnoho nutných
zámečnických prací, které jsme prováděli »na čemo«, a
prováděli jsme je rychleji než složitou úřední cestou na
základě žádosti a jejího schválení.

Nejen vedoucí vězňové, ale také esesmani nás potře¬
bovali a oběma jsme museli platit daň, ovšem také prací
»na čemo«.

Dodávali jsme zámky, náčiní pro kuchyně, ba celá
kamna, opravovali jsme jízdní kola, všelijaké domácí
nářadí a tak dále.

Ve všech pracovních oddílech jsme měli kamarády,
kteří nám dodávali materiál, a jedním z hlavních našich
dodavatelů byli členové Vyklizovacího oddílu Kanada.

Opravovali jsme v táborových kuchyních kotle a za
to jsme dostávali jídlo; za práce v desinfekční stanici
jsme dostávali šaty a prádlo; také táborové nemocnici
jsme dodali rozličné věci.

Tak jsme mohli proniknout opravdu všude, všechno
vidět a pozorovat.

V naší dílně jsme také bydleli a měli jsme v ní mno¬
hem klidnější život, než byl život v bloku. V dílně na
polní kovárně jsme si vařili, ovšem museli jsme dávat
pozor na esesáky, aby nás nechytili, protože vězňové si
vařit nesměli.

Naše dílna byla na jižním konci kmenového tábora
Blld, v místě, kde bylo a kde se štípalo dříví (Holzhof).

Večer se v naší dílně scházela skupina politických
vězňů, příslušníků různých pracovních oddílů a národ¬
ností, kteří přinášeli zprávy a vyprávěli, co se kde stalo.

Tak jsme získávali přehled o tom, co se děje a chystá
v celém Birkenau, a zprávy jsme si zaznamenávali.

Kromě toho se četly noviny a na mapě zakreslovaly
fronty. Noviny nám tajně prodávali zaměstnanci sou¬
kromých firem, kteří pracovali v táboře.

U nás byla také ústředna pro přenášení dopisů z tá¬
bora do tábora, zejména do táborů ženských.

Rozličné zprávy, dokumenty a plány jsme měli ukryty
ve dvojitých stěnách dílny, pod svěráky a v nářadí.

Také jsme dočasně přechovávali fotografické přístroje,
jednou dokonce rozhlasový přijímač.

Esesáci naši dílnu sice často prohlíželi, někdy nám ji
celou přehrabali, ale jenom jednou našli — radiová slu¬
chátka. Měli jsme štěstí, takže i to dobře dopadlo.

Naši nejbližší dnes žijící spolupracovníci-vězňové byli:
ing. Franciszek Brzozovski z Ostrova v Polsku, ing. arch.
Věra Foltýnová z Prahy, Ladislav Kejhá z Prahy, Ladi¬
slav Langfelder ze Vsetína, Filip Múller ze Seredu nad
Váhom, Kazimierz Pejas z Henrykova u Varšavy, Ka¬
teřina Singrová z Marikové a Božena Weissová z Mi¬
chalovou.

Každý den jsme měli několik nebezpečných úkolů, je¬
jichž splnění udržovalo naše nervy v stálém napětí, pro¬
tože při každém takovém podniku šlo o život.

Těmito věcmi jsme byli tak zaměstnáni a zároveň jsme
jim tak přivykli, že denní hrůzy smrti na nás na konec
ani nepůsobily.

Věřili jsme, že koncentrační tábor Birkenau nepřeži¬
jeme, a od března 1944 jsme se připravovali na útěk ve
vojensky a politicky vhodnou dobu.

Ale protože jsme zároveň o zdaru tohoto útěku pochy¬
bovali, a protože jsme chtěli stůj co stůj zachránit svě¬
dectví o zločinech, kterých se Němci v tomto táboře do¬
pouštějí, posílali jsme zprávy, plány a doklady Boženě
Krausové do Libčic nad Vltavou po našich pomocnících
Josefu Mařákovi z Kostelan u Uherského Hradiště, Josefu
Moravcovi z Kutné Hory a Fabiánu Sukupovi z Dubňan
u Hodonína.

Tito naši přátelé, kteří pracovali v táboře jako za¬
městnanci soukromých firem, vynášeli tyto písemnosti
s nebezpečím života pro případ, že bychom v táboře za¬
hynuli nebo kdyby se nám útěk nepodařil.

Tak poslal Ota Kraus v červenci 1944 své ženě po
Fabiánu Sukupovi tento dopis o chystaném útěku:

Drazí, milá Božo, jsem šťasten, že se spojení po¬
dařilo.

Dnes jsem dostal Tvůj lístek, milý Frantíku.
Srdečně Ti za všechno děkuji.

Přiznávám se, že jsem už ani nevěřil, že na mne
ještě myslíte. Ta doba už je trochu dlouhá. Tím
větší je moje radost.

Skoda, že se Vaše maminka nedožila klidnějších
a šťastnějších časů. Snad už nejsou tak daleko.

Ačkoliv bych se nesmírně rád s Vámi se všemi
shledal, nikdy bych toto všechno nepodnikal, vzhle¬
dem k Vašemu nebezpečí, kdyby se současně ne¬
jednalo o cíle vyšší, o zachránění života svědků
největšího, záměrného a zákeřného zločinu, nej¬
odpornějšího v lidské paměti.

Svět musí vědět, čeho jsou lidé vůbec schopni,
a trest musí být aspoň částečně přiměřený.

Pracujte tedy, prosím Vás, s vědomím, že se ne¬
jedná ani tak o osoby, jako o věc.

My už stejně nenáležíme k živým. Čísla, která
z pouhých technických důvodů náhodou ještě exis¬
tují — to jsme my. My, účastníci denních deseti¬
tisícových pohřbů nevinných žen a dětí, zdravých
a mladých, jsme poznali malou cenu života, a je¬
dinou naší snahou je odhalit to, co se zde stalo,
proto, aby se to už nikdy neopakovalo!

Aby se náš cíl podařil, potřebujeme Vaši spolu¬
práci. Ta musí být co nejopatmější a hlavně co
nejrychlejší. Situace je už kritická — každý den
rozhoduje.

Potřebujeme své fotografie a protektorátní do¬
klady. Dále je nutno připravit pro nás pobyt, vše¬
chno důkladně a opatrně.

Opisy dvou našich dopisů byly na podzim roku 1944
odevzdány JUDru Stanislavu Jiříkovi v Praze, aby je
doručil švýcarskému konsulátu.

Ota Kraus opustil Birkenau dne 26. října 1944 a odjel
s transportem do tajného tábora S III (Ohrdruf) u Bu-
chenvaldu, Erich Schon zůstal se svým synem v Bir¬
kenau až do konce a zachránil se při evakuaci tábora
v lednu 1945 útěkem z vlaku v Moravské Ostravě.

Oba jsme zůstali na živu a tak vznikla a mohla vyjít
tato kniha.

Její stránky jsou pouhé svědectví: Popisujeme, jaké
to v Osvětimi a v Birkenau bylo, a co všechno jsme z ažili

Nejsme spisovatelé, nesledujeme touto knihou hmotné
zájmy, ani nemáme zájem na tom, abychom vyprávěli
hrůzostrašné povídky.

V žádném koncentračním táboře neodhalili Němci své
úmysly tak, jako v Birkenau. Tam vyvrcholilo ničení
národů, prováděné s příkladně německou důkladností
a soustavností.

Tak jsme se stali svědky zločinu, který nemá obdoby
v dějinách: Desetitisíce československých a miliony ji¬
ných občanů se staly v Birkenau obětí bezpříkladné su¬
rovosti a bezohledného vraždění nacistických stvůr —
synů a dcer kdysi kulturního evropského národa.

Přežili jsme Birkenau neočekávaně, a proto svět musí
zvědět, co se tam dělo.

Naše zpráva budiž výzvou ke všem svědkům dalším,
aby oznámili, co v ní ještě chybí.

Navrhujeme, aby byla zřízena komise pro vyšetření
tohoto největšího zločinu v dějinách lidstva. Tak bude
možno zachovat výpovědi jeho účastníků, zachránit
ukrytý materiál, ověřit rozsah zločinů vykonaných, jakož
i projekty zločinů připravovaných.

Za knižní redakci našeho svědectví děkujeme buchen-
valdskému vězni ing. Bohumilu Přikrylovi.

Svědectví v obrazech, která jsou k této knize připo¬
jena, nakreslila Dina Gottliebová, vězeň číslo 61.000,
která byla v Birkenau 15 měsíců.

Plány odborně upravili ing. arch. Věra Foltýnová a
ing. Jiří Kolín.

Ota Kraus Erich Schón

Za svou záchranu děkuji především své drahé ženě.

Její obětavost a vytrvalost mohu ocenit vlastně až
nyní, protože teprve teď jsem poznal, jak těžký byl život
doma.

Její cesta do Osvětimi v říjnu 1944 a její spolupráce
na přípravě našeho útěku jsou příkladem největší sta¬
tečnosti.

Přes všechny mé výzvy také nezničila všechny do¬
klady a dopisy, ale uschovala je.

Děkuji zároveň všem přátelům, kteří jí pomáhali, ze¬
jména jejím sourozencům a panu Eduardu Fuskovi.

V Praze v lednu 1946.

Ota Kraus

Děkuji soudruhovi Ladislavu Kopřivoví, který se mne
na doporučení soudruha Ondrouška první ujal, když jsem
přišel roku 1940 do Dachova. Svým vlivem, který si už
tenkrát jako politický vězeň získal, ochránil mě před
bitím a mučením sadisty Knolla, tehdejšího blokálte-
steho trestného bloku číslo 15.

Děkuji dále všem nezištným a obětavým přátelům,
kteří nedbajíce gestapáckého řádění riskovali životy své
i svých rodin a pomáhali mně i mému synovi několik
měsíců po našem útěku z Osvětimi.

Byli to: Anna Hradilová z Moravské Ostravy-Přívozu,
Gina Pěnicová z Valašského Meziříčí, Karel Frýdl z Lip-
tálu, Václav Juran ze Vsetína, Jan Tkadleček ze Zlína.

Moje švagrová Olga Kulková z Nového Hrozenkova,
sama se uskrovňujíc, posílala nám do Birkenau potraviny
a pomohla nám překonat nejhorší dobu hladu.

2 *

Ti všichni, nejen že nám svým lidským cítěním po¬
mohli zachránit život, ale svým vlasteneckým chováním
umožnili, že toto svědectví mohlo být zachováno a vy¬
dáno.

V Praze v lednu 1946.

Erich Schón

Osvětimský koncern

Osvětim I až IV

Rekne-li se Osvětim, Birkenau, Rajsko, má málokdo
správnou představu, oč jde.

Osvětim , to byl celý koncem, celá soustava 22 kon¬
centračních táborů, které byly rozděleny do čtyř hlav¬
ních skupin:

Osvětim I byl tábor hlavní, řídící, v kterém byla
ústřední správa tohoto koncernu, ústředna jeho gestapa,
hospodářské a zbrojní podniky, pracující pro německou
armádu.

Osvětim II měla oficiální název Birkenau. Jeho hlav¬
ním účelem bylo hromadné ničení lidí v plynových ko¬
morách. K Birkenau patřily menší tábory: zemědělský
tábor Budy, drůbežnický Harmeze, zahradnický Raj¬
sko a chemické laboratoře.

Osvětim III neboli Buna byl koncentrační tábor pro
výstavbu gigantických továrních komplexů na výrobu
synthetické gumy v Monowicích. K táboru náležely menší
tábory při uhelných dolech Fiirstengrube, Konigshutte,
Jawiszowice, Jaworzno, Bobrek, Janina a cementárny
v Goleszówě.

Osvětim IV byly tábory zakládané na podzim 1944
v Hlivici, v Hindenburgu, v Blechhammru, v Heyde-
brecku a jinde.

V žádném z těchto táborů nebyly sirné nebo rtuťové
doly, jak o tom byly a ještě snad jsou rozšířeny rozličné
pověsti.

Mapa osvětimského kraje je v této knížce.

Osvětim II - Birkenau

Jeho tajemství

V celé Evropě se statisíce, ba miliony lidí ptají:

»Kam se poděli naši otcové, naše matky, sestry a ženy,

naši mužové a bratři?«

Nevědí to, vědí pouze, že v letech 1942, 1943 nebo 1944
odjeli na východ, někam do Polska; někteří mají poslední
stopu z »pracovního tábora Birkenau«.

Koncentrační tábor Birkenau je asi dva kilometry
na západ od Osvětimi a je totožný s táborem, který
Němci označovali na dopisech osvětimských vězňů jako
pracovní tábor (Arbeitslager) Birkenau u Neu Berunu;
někdy pro něj užívali také názvu Waldsee.

To však bylo jenom klamání veřejnosti, aby se masko¬
vala souvislost Birkenau s Osvětimí, jejíž jméno se v po¬
sledních letech války často vyskytovalo v moskevském
a londýnském rozhlase.

Velitelství osvětimských táborů chtělo stůj co stůj
utajit spojitost Osvětimi s Birkenau. Klamalo proto svět
také tím, že nařizovalo vězňům, aby dopisy psali s udá¬
ním falešných adres.

Tak psali vězňové v táboře Osvětim I tuto adresu:
Jméno a číslo vězně, Konzentrationslager Auschwitz,
Block 10 nebo 10 A.

V Birkenau psali tuto adresu s malým rozdílem:
Jméno a číslo vězně, Konzentrationslager Auschwitz,
Block 10 B.

Takové adresy však psali pouze nežidovští vězňové,

kteří mohli psát čtrnáctidenně a používali úřednich tábo¬
rových tiskopisů.

Židé psali nepravidelně, na obyčejných korespondenč¬
ních lístcích, z jejichž předtisku nebylo vidět, že odesi¬
latel je v koncentračním táboře. Psali jak z Osvětimi I,
tak také z Birkenau stejnou adresu.

Odpovědi, které potom chodily do Osvětimi I, se tam
třidily podle ústřední kartotéky do pobočných táborů.

Z Birkenau psali židé takto: Jméno, žádné vězeňské
čislo (ačkoliv měli vytetovaná čísla jako jiní vězňové),
Arbeitslager Birkenau bei Neu Berun, Haus Nr 10 B, Ost-
oberschlesien; maďarští židé psali dokonce: Arbeitslager
Waldsee.

V Osvětimi I se připisovalo k číslu bloku písmeno A
(Auschwitz), v Osvětimi II a III písmeno B (Birkenau,
Buna).

Židovským vězňům stanovili počet lístků, které musejí
napsat, a blokáltesti se starali, aby jich nepsali méně.
Těmito lístky chtěli totiž Němci dokazovat, že zahraniční
propaganda o ničení židů je lživá (mrtví by přece ne¬
mohli psát!), a proto lístky také otiskovali nebo veřejně
\ y stavovali.

Proč se to všechno dělalo?

Proto, že hlavním úkolem koncentračního tábora Bir¬
kenau bylo záměrné a hromadné ničení národů a lidí
nepohodlných vládcům Německa; úkol, který Birkenau
splnilo téměř úplně, bylo zničení židů z celé okupované
Evropy.

Vězňové, kteří byli v stálém styku s přijíždějícími
transporty a vedli jejich evidenci, odhadují počet všech
zavražděných v Birkenau na 3,500.000 lidí; z toho bylo
asi 90 procent židů.

Jeho plán a účel.

Přesný plán celého území osvětimského koncernu, kte¬
rý byl odcizen z jeho stavební kanceláře a poslán do
vlasti, musel být doma zničen, když hrozilo nebezpečí,
že bude při prohlídce nalezen.

Podařilo se nám však získat znovu, respektive zčásti
zpaměti nakreslit plán koncentračního tábora Birkenau,
jeho krematorií, desinfekční stanice a vězeňských bloků,
zděných i dřevěných. Všechny tyto plány jsou připojeny
k této knížce.

O tom, jak byly plány opatřeny, stůjž zde svědectví
ing. arch. Věry Foltýnové z Prahy, vězně číslo 42.808:

»8. březen 1944 v Birkenau!

Na tři tisíce zdravých, většinou mladých českých lidí
(celé rodiny, matky s dětmi, hoši a dívky, začínající
teprve život) bylo »zlikvidováno« přes noc, za necelé
dvě hodiny — mezi nimi také moje statečná a krásná
matka!

Dělilo nás tenkrát jenom asi dvě stě metrů, ale čtvero
drátů, když je černá vojenská auta odvážela do plynu.

Asi o dva dny později, když mi ještě ani nebylo jasno,
je-li možno s takovou bolestí žít, vyhledala mě Máša ze
skupiny francouzských antifašistek, které se zorganiso-
valy jako jedny z prvních po příchodu do tábora.

,Víme, co právě prožíváš, ale potřebujeme tě právě
teď, 4 naléhala, ,nedá se to odložit. Pracuješ v baulei-
tunku a musíš nějak opatřit plány krematorií. Někdo se
dostane ven a potřebuje je tak zmenšené, aby je mohl
stočit do cigarety. 4

Vhodnější dobu si opravdu nemohla najít!

Začínala jsem tehdy svou »kariéru« ve stavebním

úřadě. Brzo se mi podařilo získat důvěru představených
esesáků a přístup k plánům a dokonce správu jejich
archivu. A potom už to šlo jedno za druhým.

S pomocí kolegyň, které hlídaly a pomáhaly plány
vynášet, dopravovaly jsme plány Jugoslávcům, Fran¬
couzům, Belgičanům, těm, kteří právě získali spojení
s vnějším světem a s partyzány, jichž v okolí pořád při¬
bývalo, a hlavně do Čech prostřednictvím Ericha Schona.
My všichni, kteří jsme žili léta několik minut od kre¬
matorií, jsme byli přesvědčeni, že se z tohoto pekla ne¬
dostaneme nikdy ven, a chtěli jsme, aby svět se jednou
o všem dověděl.

Některé plány se nám teď vrátily a předkládáme je
čtenáři. Možná, že všechny nejsou přesné, byly kresleny
mnohdy potmě a naše pozornost byla často upřena více
ke dveřím než na papír. Ale i tak postačí pro celkovou
orientaci, než dostaneme originály, které byly poslány
do ciziny nebo byly zakopány v táboře.

Snad i tato naše kapka v moři přispěje k důkazům
o vědecky rafinované záhubě milionů — a to je účel,
jehož chceme dosáhnout.«

Velkokoncentrák Birkenau byl budován pro 250.000
vězňů na místě kdysi klidných vesnic, které musely
ustoupit hitlerovskému velkoměstu otroků za ostnatým
drátem, a měl vyčerpat internované tělesně i duševně
tak, aby byli zralí pro krematoria — měl to být jakýsi
zásobník čtyř krematorií.

Měřil asi dva čtvereční kilometry, neboť byl asi dva
kilometry dlouhý a jeden kilometr široký, takže jeho
obchůzka trvala asi půl druhé hodiny.

Vlastní tábor, to jest prostranství pro vězně, byl roz¬
dělen silnicemi vedoucími od východu k západu na tři
úseky (BI, BII, BIU).

Hlavní vchod do tábora byl z východu (mezi úseky
BI, BII).

Úsek BI měl dva tábory: Bia, Blb, které byly posta¬
veny roku 1941. Jejich primitivní zděné bloky stavěli
vězňové z Osvětimi I, hlavně sovětští zajatci, z materiálu
ze zbouraných vesnic.

Úsek BII byl oddělen od úseku BI silnicí, příkopem
a rampou, »nádražím smrti«; na toto nádraží přijížděly
vlaky s oběťmi z celé Evropy. Tento úsek byl dostavěn
roku 1942. Měl sedm táborů: Tři (Bila, Bllb, Bíle) na
východ od silnice vedoucí od jihu na sever, a čtyři (Blld,
Bíle, Bllf, Bllg) na západ od ní. V některém bývalo až
20.000 vězňů, v táboře Bíle umístili v létě 1944 dokonce
26.000 maďarských žen!

Jednotlivé tábory v obou úsecích byla soustava bloků
ohraničených ploty z ostnatého drátu nabitého elektric¬
kým proudem, a celé toto území bylo protkáno odvod-
ňovacími příkopy, protože krajina je bažinatá.

Úsek BIU se začal stavět roku 1944. V stavebních
plánech byl tento úsek označen KGL (Kriegsgefangenen-
lager = tábor pro válečné zajatce), kteří tam měli být
zotročeni a zlikvidováni. Stavba bloků v tomto úseku
však dokončena nebyla, v říjnu 1944 je začali rozdělávat,
nakládat na železniční vagony a odvážet do Gross Ro¬
senu u Vratislavi, kam měla být evakuována celá Osvě¬
tim. To bylo zčásti také provedeno, baráky byly v Gross
Rosenu postaveny, a v lednu 1945 bylo do Gross Rosenu
přestěhováno z Osvětimi asi 11.000 vězňů.

Celý tábor byl v roce 1944 rozdělen takto:

Bia ženský tábor karanténní a nemocniční,
b ženský tábor pracovní;

Bila mužský tábor karanténní,
b rodinný tábor českých židů,
c maďarský ženský tábor,
d mužský kmenový tábor (Stammlager),
e cikánský rodinný tábor,
j mužský nemocniční tábor,

g skladiště svršků (Effektenlager) s pracovními a
obytnými bloky Vyklizovacího oddílu Kanada.

Blil nedokončený úsek, částečně a přechodně obyd¬
lený maďarskými ženami.

Krematoria byly nejdůležitější budovy tábora. Byla
čtyři s 36 spalovacími pecemi, opatřena čísly I, II, III,
IV a měla celkem 8 plynových komor. Krematoria číslo
I a II byla velká a měla podzemní plynové komory, kre¬
matoria číslo III a IV byla menší, s plynovými komo¬
rami přízemními.

Kromě těchto 8 plynových komor byly za táborem
ještě 2 adaptované budovy, které také sloužily jako ply¬
nové komory. Jmenovaly se bunker IV a bunker V.

Desinfekční stanice s koupelnou byla umístěna mezi
krematorii číslo II a III. V desinfekční stanici se vězňové
odvšivovali. Do ní přicházeli lidé z transportů, kteří byli
uznáni jako schopní práce a nebyli zatím posláni do ply¬
nových komor. Do desinfekční stanice vcházeli ještě jako
lidé, z ní však vycházeli už jako otroci.

Všechny tři úseky, krematoria a desinfekční stanice
tvořily celek, ohraničený malým řetězem stráží (kleine
Postenkette). To byly vysoké dřevěné strážní budky, po-

stavené u drátěných plotů a vzdálené od sebe asi 50
metrů. Dostat se za tento řetěz znamenalo být na svo¬
bodě, ovšem na svobodě, jakou tehdy poskytovala třetí
říše. Ale proniknout tímto řetězem podařilo se jenom
málokomu: Esesmani na budkách stříleli po vězních
ihned, jakmile se k nim vězňové jen trochu přiblížili.

Ve dne tvořily esesstráže velký řetěz stráží (grosse
Postenkette), který uzavíral prostranství okolo tábora,
na němž pracovaly vnější pracovní oddíly (Aussenkom-
mando). Některé pracovní oddíly pracovaly i za velkým
řetězem stráží. Tam je doprovázely a hlídaly další silné
skupiny esesstráží se psy.

Před vchodem do každého tábora byla strážnice (Block-
fúhrerstube); tam úřadovali esesmani a esesdůstojníci.
Každý vězeň (nebo pracovní oddíl), který opouštěl tábor,
musel se na strážnici hlásit a jeho číslo bylo zapsáno,
dokud se nevrátil do tábora. Esesmani na strážnici kon¬
trolovali vycházející a přicházející vězně, odbírali jim
nedovolené věci a hlásili to.

Vně tábora pro vězně byly budovy pro esespříslušníky
a rozličné budovy hospodářské.

Eseskasárna byla dobře vybavená, měla ústřední to¬
pení, teplou a studenou vodu, kuchyně a zábavní míst¬
nosti. V kasárnách bylo asi 3.000 esesmanů, kteří konali
službu v táborech.

Eseslazaret byla přepychová nemocnice pro esesmany
a pro vojáky z fronty. Po dvou letech výstavby a tří¬
měsíčním používání ji spojenecká letadla proměnila dne
24. prosince 1944 v trosky.

Vodárna byla vybudována pro celý tábor ve velko¬
městském rozsahu.

V psinci (Hundestaffel) cvičili esesmani psy, aby hlí¬
dali a pronásledovali vězně. Jít kolem těchto psů bylo
pro člověka v pruhovaných šatech nebezpečné; psi divo¬
čeli, jakmile ho viděli.

Hospodářský dvůr (Wirtschaftshof) byl velkostatek na
pozemcích, které zbyly po zlikvidovaných vesnicích. Na
tomto statku pracovali vězňové, muži i ženy.

Čisticí stanice (Kláranlage) byly kruhové stavby,
umístěné mezi krematoriem číslo II a desinfekční sta¬
nicí; v čisticí stanici se vysušovaly výkaly.

Z tohoto stručného popisu je vidět, že Birkenau byl
koncentrační tábor, který se lišil od ostatních koncen¬
tračních táborů.

Plynové komory, poměr počtu krematorií k počtu osa¬
zenstva a všechno ostatní svědčí o tom, že v Birkenau
nešlo opravdu o nic jiného než o velkou továrnu na smrt.

Rozsah tábora a mohutnost jeho ničících zařízení byly
tak veliké, že kdyby bylo bývalo Německo zvítězilo, byly
by v něm především malé slovanské národy vyhubeny.

Každý transport, který jel do Birkenau, byl tam vy¬
lákán lstí, a charakteristickým znakem všeho, co se
v Birkenau dělo, byl podvod, lež a vražda.

Jeho výstavba

Prvními oběťmi Birkenau byli při jeho výstavbě roku
1941 sovětští váleční zajatci. Většina jich zahynula při
těžkých zemních pracích v močálovité krajině.

Pověstným vrahem sovětských zajatců byl esesman
Schillinger a němečtí kápové.

Podle Ladislava Langfeldra, vězně číslo 36.830, byly
také první měsíce výstavby tábora roku 1942 strašné:

»Denně jsou ubíjeny celé stovky vyhladovělých věz¬
ňů. Vězňové umírali všude, v blocích i okolo bloků, a
každého dne volilo mnoho zoufalců dobrovolnou smrt
tím, že se snažili úmyslně projít řetěz esesstráží, aby při
tom byli zastřeleni.

Každého večera byli vybíráni silnější vězňové, aby do¬
pravovali mrtvoly na blok číslo 21 v táboře Blb, odtud
je pak odváželi automobily do osvětimského krematoria.

Při tom byli vězňové týráni bitím, protože se zdráhali
nosit mrtvoly, které už byly v rozkladu. Jako odměnu
za tuto práci dostávali kousky chleba, kterého bylo po
mrtvých dost.

Největší nouze byla o vodu, neboť v celém táboře byl
jenom jeden vodovodní kohout pro 8.000 vězňů, takže
se vězňové takřka nemohli umývat.

»čaj« nebo »kávu« rozdělovali vedoucí vězňové jen
částečně; nechávali si je pro sebe a pro vězně, kteří byli
zaměstnáni v blocích.

Cena vody byla veliká; za láhev vody se žádalo až půl
denní dávky chleba.

Rozumí se, že za těchto podmínek byl tábor úplně za¬
všiven.

Zvláštním utrpením bylo holení bez vody; holilo se
každou neděli.

Neděle byly vůbec dny nejhorší. Pracovní oddíly ne¬
vycházely totiž v neděli z tábora na svá obvyklá praco¬
viště, zato byli vězňové vyhnáni z bloků na táborovou

kkk^íbsbs^v

nmsmi

íúi fKATOWlťĚ

igosznív

V)ih~zejow
^WSiwka^r^ '

i.£t3Šm£B!i'

ryiTifkoni

(MYSÍ.OWIC

a . • ybPmsz

um \A^7 cJ.

\ ^2r &4\Xw 4& ${tzaJUixz}oU[

r \\ '■jy

''vfyrfteU

'otVlflfí

Sosjt0merj\

^Jk *ýmpr

Wff^
,>v—w

ícknwíce

MJtPťk

Jasirízha.

i] cicej

MfápmjRe

;o.wice

frurkmc

mffívezan J *
imintaňskaWUIn //

Kvófla/mec

: Ngp*

ř Wwae

[lučit m\

ctem

'Cielfříice ,f^ %

Z , fóra bek O?
Uiasottňrc’Jy>

'Zffrn/c

^Jhlrmiimrki •

ojazorn

'szkfrrfuC

pjixnrkóii^fii^

lhaní

.r- .

^jUblítúiitÁ

<k jjMfOSWtErLM

PftBo

Maliním n*

ti<ru>ory ta

Staře

Ýmhorze

fówir&

^SStechma! 2S Íj^

mna CZZSŽ^^Í^’ *

m&? re

1. Mapa osvétiniského kraje. (Měřítko 1:200.000, 1 cm = 2 km.) Na sever od na¬
šich Beskyd, pouhé dvě hodiny jízdy vlakem z Moravské Ostravy na východ, leží
tento kraj, navždy znesvěeený.

2. Hlavní brána koncentračního tábora Osvětim I. Železná brána hlavního tábora
Osvětim I lhala, když hlásala: Práce osvobozuje.

Áfrtrtkt

X^liKATOWlťK

, • ■ ■ kmmmmmmmémrn

mmmS

^^Xieilrifiískffl^^í

jjltthkoiv

plp%itíp

Wfj&rmtHi

•Jtí-jL-JijfrQh ff Sfceanašfóolti

'#Ú.4W(ÍHZNf>

'omcfc

B,WrffyJýi

iszwrirsSi

[SmitÚWlf‘('

^tfupfkiholcc

i:9yi ydna^yar.

fej«r"X 43

<(W>ťk

'i^WyyoťzcHr

umnce

Cnirkmi

^ajrrorzaňshaMňa. Ji

■Jhtítemi

rmm

ctem

'■■;■■ >>r ; ruf:

("irfnuce

v-» '

""«■ < fflÍMzliimJm

Ikrjčzuro

Babice

'nuziiifoí

Jřarvjpúrf

rzéb<x*C

^jfOSWIEČIM

ř Vfwtarbiéc

Suworifta

Sůuay \
jhZ zt/teharzi}

■1U 07 TJL J\ \\

Jíaruřexe p ^ 4

'mm re

rrieJsdt

^*$ n $tóiiĚyQw* j.

zpR&tziut/

watVrn .y'

■zunkHcě

jnmi

Jpepinti-

1. Mapa osvětimského kraje. (Měřítko 1:200.000, 1 cm = 2 km.) Na sever od na¬
šich Beskyd, pouhé dvě hodiny jízdy vlakem z Moravské Ostravy na východ, leží
tento kraj, navždy znesvěcený.

2. Hlavní brána koncentračního tábora Osvětim I. Železná brána hlavního tábora
Osvětim I lhala, když hlásala: Práce osvobozuje.

3. Nádraží v Birkenau. Na tyto koleje přijížděly vlaky z celé Evropy. Tady vy¬
stupovali lidé z vlaků, tady jim odebírali zavazadla, tady třídili lidi — na život
a na smrt. Nalevo je úsek BI, v kterém bydlely ženy, napravo úsek mužů BII.

iEJťJlí

-... • _ .. JH-..

trojil rj ! i‘i" í I í ji

3 w'n t ijt .-tj rrJ • t. '

C£3}*~3 r íh:-J

: 4 r.V: i t r,r =4 x j.r t v ., .

t tj ♦ r* I «:._J r lit J X lil :: i ljl~ 4 |

; t. i Jít t t ij: l t í'r i t , 1 ' ■ i

v. :i tnj-j=s ;.. ? t i éir .5

•►4 r 311 T irrajj a t *. •

tzk ss=řjtrn’t. :’r-i t 1j: 4
r=l jcnifc-.-j i 3 jen t der;
r.rjj crsj prí r 5 ji~. i
r=i ”;3|rm ti 3 ,r rr4jt ri
i=4 x.=3 jtrd t=ájř=4 t ijert
i_a t=411=2 *= 11 =.=t m * t.n

r j lili Sil p

JG= i--?.*'*7, ’J“

;

t -i*fc -i i
t. t|p=i
: s-t-4 i
r lir r
t i‘t 4
r »ir 3

4 - Tt

r i* n

1-4 J t i
t jit 5
r~4jt=3

trrt.tšňt

t= r|t~=i
J-n.tm
rilft

.* i » ««»«

.r4 li ti.

ň Snilo

“T

. rin

nm nr, ít11 t?nr

nunnii;; oso

o o-o o o

OOOO

:~ 31 1 J r 3 u i t i': r

: tr: r : r~?{fe j : m- :

r : 1 1 t í.' i* C i l i { í í

tri f t=á rn

, r ; • tr 3

*: U r 1 r

t-4 £ =f *'

« U# ;

1 Jíl'.- 1

•* |L : i 1

: i i ... ,

■ 2 Í .3 4

i|{ I • 11 1

Lili i r-M!

r tu

i ;

: Jlř I

: :;r i

í t\: .:
: 5 i i

: n:±L

> nj Im »« ;:

, i.n í;!„i!

: ;í ínjil hí-Si
' . 51 #1!/’,-;^.

: -4 t. t

• :(: •

rl ] 1

i:-íí s fi

i ; u i
4 ?-jí 4 |

U4f-I '

-.4

^ r

%J w

^JUL

4. Úřední plán koncentračního tábora Birkenau. Tento plán byl nalezen po osvo¬
bození tábora Rudou armádou dne 18. ledna 1945. Potvrzuje správnost našeho
orientačního plánu (příloha číslo 5), který byl nakreslen převážně zpaměti doma,
mnohem dříve, než jsme dostali fotografii plánu úředního.

lugepion d&

* *

!./ '

::nn I nnn

Ir*

ii u

;;

!> u

*1 tt u

32 i

J _

^-1L

vrtiniea.

MnrJsi

W>swr\

f t3Óo\

v/ r , \' S/jzakorm *:^

V ij *dL< *>fo\ i£§

^ V/ A J'JŽnfafe^

{fyZWWWV:

Msfcpwic

WJCKř «r f , >{Uu/uiszJolq''^*

WUmfĚM

orotcq

!SzT<7itr\%.

'■J<wn)wi>(\

^yin^

fckomice

fezapv

J«xrY>

Tasietzha.

'KCzufáw

wcnoirÁL

izowwe

Ourkmi

’011 a/ujec

ftlkftroczan j « H'
r, <qrrocxaňska Hhtn i

^KjCirtnuce .f %

Bit&zmi

ctem;

/ fímkmt

Nnrnrrjfii

Z „ Pont hek \

Mú$Ql!H<'<> li

-0Ó r,
jszorrt

SSTŠTvÍ
. * ‘ffabire '

'rzvzinka

jjOSWIKHM

'' Á 3torwjTV fi
UedzijrxtT^\.

Mtrn/řfrfiep

$ú mp y *i-

//Sb $Z**kj>r%e

®a£CLjA^ Wk.

Harilwžc p-%

Immre

friťdsdi

iti&mk

watlka

'Zemni

J?<'birifí

■*’ ' /* c /cJ? •

1. Mapa osvětimskélio kraje. (Měřítko 1:200.000, 1 cm = 2 km.) Na sever od na¬
šich Beskyd, pouhé dvě hodiny jízdy vlakem z Moravské Ostravy na východ, leží
tento kraj, navždy znesvěcený.

2. Hlavní brána koncentračního tábora Osvětim I. Železná brána hlavního tábora
Osvětim I lhala, když hlásala: Práce osvobozuje.

?* n ,,
.4 <4 .i

•~n

«4

_ |ja

desinfekční stanice

! I< 0

i 1 1_

i í r &

i i ín

LVii.

tí.

13.

1 =

Ec,

stě

5. Orient

Tábor Bila byl tábor karanténní; do něho přicházeli
nováčci z desinfekční stanice a odtud odcházeli zpravidla do
kmenového tábora Blld. Sem odstěhovali 7. března 1944 české
židy z jejich rodinného tábora Blld, než je odvezli do ply¬
nových komor.

Tábor Bllb byl rodinný tábor českých židů. Byl ote¬
vřen v září 1943, kdy v něm umístili 5000 českých židů, které
v březnu 1944 poslali do plynových komor. V prosinci 1943
do něho nastěhovali dalších 5000 českých židů a v květnu
1944 ještě 10.000; obě tyto skupiny poslali zčásti jinam, zčásti
(6.000) jich vyhubili začátkem července 1944. Potom byl tento
tábor proměněn na tábor ženský a bydlely v něm maďarské
ženy.

V jeho bloku číslo 2 byla pošta, bloky číslo 30 a 32 byly
nemocnice (revíii).

Tábor Bíle byl v létě 1944 obsazen 26^000 maďarskými
ženami.

Tábor Blld byl mužský kmenový tábor (Stammlager).
Sem přicházeli nováčci po několika týdnech pobytu v karan¬
ténním táboře Bila. V tomto táboře žili také autoři této
knížky; na jeho jižním konci, blízko nádraží, měli dílnu.

Jeho blok číslo 11 byl blok trestný (SK).

Tábor Bíle byl cikánský rodinný tábor. Byl otevřen
v únoru 1943 a nastěhovali do něho tehdy první transport
cikánských rodin. Když je v srpnu 1944 dohubili, bydleli
v tomto táboře muži, zejména ti, kteří přijeli na podzim 1944
z Terezína; odtud odcházeli do jiných táborů v Německu. Na
konec se z tohoto tábora stal tábor ženský.

V blocích číslo 1 táborů Bia, Blb, BIc, Bíd, Ble byla skla ¬
diště potravin.

Tábor Bllf byl mužský nemocniční tábor. V něm ně¬
kdy také soustřeďovali vězně vybrané pro plynování.

Tábor Bllg byl od léta 1944 skladištěm svršků (Effek-
tenlager) s pracovními a obytnými bloky Vyklizovacího od¬
dílu Kanada.

Úsek BIU

Začal se stavět roku 1944. V stavebních plánech byl ozna¬
čen KGL (Kriegsgefangenenlager = tábor pro válečné zajat¬
ce)). Stavba jeho bloků dokončena nebyla, v říjnu 1944 je
začali odvážet do Gross Rosenu u Vratislavi. V létě 1944 byl
úsek BIU zčásti obsazen maďarskými ženami.

Před vchodem do každého tábora byla strážnice
(Blockfuhrerstube).

Bloky označené D jsou desinfekce, K = kuchyně,
U = umyvárny, Z = záchody.

Vyklizovací oddíl Kanada bydlel od ledna 1943
v táboře Blb v bloku číslo 16, od léta 1943 v kmenovém tá¬
boře Blld v blocích číslo 8, 24 a 32. Od léta 1944 bydlela část
tohoto oddílu v táboře Bíle, část v táboře Bllg, kde bylo
také skladiště svršků (Effenktenlager).

Zvláštní oddíl (Sonderkommando!) bydlel v tá¬
boře Blb v blocích číslo 22 a 23, později v bloku číslo 2.
V kmenovém táboře Blld byl jeho blokem blok číslo 13
a později číslo 9 a 11. Na konec bydlelo sonderkomando
v podkroví krematorií.

5. Orientační plán koncentračního tábora Birkenau

Koncentrační tábor Birkenau

Vlastní tábor pro vězně byl obdélník asi 2 krti
dlouhý a 1 km široký, rozdělený silnicemi, vedoucími od vý¬
chodu k západu na tři úseky: B I, B II, B III.

Na západ od tohoto obdélníku byl tábor Bllg, des
infekční stanice, krematoria číslo I, II, III, IV
a čisticí stanice.

Na východ od tohoto obdélníku byly budovy pro eses*
příslušníky (velitelství tábora, eseskasárna pro
3.000 esesmanů, eseslazaret a vodárna).

Všechny tři úseky (BI, BII, B lili), tábor B lig, desin
fekční stanice, krematoria a čisticí stanice byly obehnány
plotem z ostnatého drátu, nabitého elektrickým proudem,
obklopeny malým řetězem esesstráží; stráže bylý
na dřevěných budkách, vzdálených od sebe asi 50 metrů.

Ve dne tvořily jiné esesstráže velký řetěz stráž
který uzavíral prostranství okolo tábora, na němž pracovaly
vnější pracovní oddíly.

Některé pracovní oddíly pracovaly i za velkým řetězem
stráží. Tam je doprovázely a hlídaly další silné skupiny eses¬
stráží se psy.

Hlavnívchod do tábora byl na východní straně, mejá
úseky Bl, BII.

Mezi těmito úseky bylo také nádraží se čtyřmi kolé-
jemi, vybudované v roce 1944. Z nádraží vedla vlečk
na východ, do Osvětimi.

Úsek BI

Byl nejstarší, z roku 1941. Měl 2 tábory (Bia, Blb); vět¬
šina jejich bloků byla zděná.

Tábor Bia byl od léta 1942 obsazen ženami, a téměř
celé jeho polovice se užívalo jako ženské nemocnice.

Jeho blok číslo 25 byl sběrný blok pro ženy, určené na
smrt v plynové komoře. V bloku označeném A bylo ambu-
latorium, v bloku označeném R byla pokusná roentgenová
stanice.

Tábor Blb, původně mužský, byl v létě 1943 proměněn
na tábor ženský, protože tábor Bia byl ženami už přeplněn.

Dokud byl tábor Blb táborem mužským, byl jeho. blok
číslo 1 blokem trestným (SK). V bloku číslo 3 bylo vězení,
v kterém odsouzenec musel stát (Stehbunker). Blok číslo 7
byla nemocnice (revír), která byla později rozšířena o blok
číslo 12 a pak ještě o blok číslo 8; v blocích číslo 12 a 8 byla
také ambulance, u bloku číslo 8 byla malá místnost, v které
se usmrcovalo zástřiky. Blok číslo 15 byl sběrný blok pro ty,
kdož měli být sterilisováni, jindy to byl sběrný blok dětí.
Blok číslo 20 byl blok karanténní a bydlel v něm také osud¬
ný český transport, který přijel do Birkenau v únoru 1943.
Blok číslo 21 byl shromaždištěm mrtvol. Za blokem číslo 27
byla márnice.

Úsek BII

Byl dostavěn roku 1942. Měl 7 táborů (Bila, Bllb, Bíle,
Blld, Bíle, Bllf, Bllg) s dřevěnými bloky. V některém jeho
táboře bývalo až 20.000 vězňů, v táboře Bíle bylo v létě
1944 26.000 maďarských žen.

V jeho bloku číslo 2 byla pošta, bloky číslo 30 a 32 byly
nemocnice (revír).

Tábor Bíle byl v létě 1944 obsazen 26Í000 maďarskými
ženami.

Jeho blok číslo 11 byl blok trestný (SK).

V blocích číslo 1 táborů Bia, Blb, BIc, Bíd, Ble byla skla ¬
diště potravin.

Tábor Bllf byl mužský nemocniční tábor. V něm ně¬
kdy také soustřeďovali vězně vybrané pro plynování.

Tábor Bllg byl od léta 1944 skladištěm svršků (Effek-
tenlager) s pracovními a obytnými bloky Vyklizovacího od¬
dílu Kanada.

Úsek BIU

Začal se stavět roku 1944. V stavebních plánech byl ozna¬
čen KGL (Kriegsgefangenenlager == tábor pro válečné zajat-
ce|). Stavba jeho bloků dokončena nebyla, v říjnu 1944 je
začali odvážet do Gross Rosenu u Vratislavi. V létě 1944 byl
úsek Blil zčásti obsazen maďarskými ženami.

Před vchodem do každého tábora byla strážnice
(Blockfůhrerstube).

Bloky označené D jsou desinfekce, K = kuchyně,
U = umyvárny, Z = záchody.

Zvláštní oddíl (SonderkommandoD bydlel v tá¬
boře Blb v blocích číslo 22 a 23, později v bloku číslo 2.
V kmenovém táboře Blld byl jeho blokem blok číslo 13
a později číslo 9 a 11. Na konec bydlelo sonderkomando
v podkroví krematorií.

silnici, kde byli obstoupeni řadami esesmanů, kápů a
vorarbajtrů vyzbrojených holemi, a tímto špalírem mu¬
seli probíhat, přenášejíce v čepicích nebo v cípech ka¬
bátů bezúčelně hlínu z jedné hromady na druhou. Při
tom se běželo klusem ve vodě a v bahně za velkého po¬
křiku, nadávek a bití. Toto běsnění trvalo až do jedenácti
hodin.

Jedné květnové neděle při tom zabili asi 300 lidí a
několik set jich zranili tak, že zranění brzo potom ze¬
mřeli.

Po obědě se vězni museli koupat ve výmolu, naplně¬
ném vodou. Z výmolu vyšli úplně zablácení, a za po¬
směchu kápů a blokáltestů byli pak zahnáni do bloků
k tak zvané »betruhe« — to měl být odpočinek.

Vedoucí vězňové: Blokáltesti, blokšrajbři a kápové
byli neomezenými pány nad životem a smrtí vězňů.

Tak se na příklad stalo v bloku číslo 20 v táboře Blb
dne 19. května 1942 toto:

Blokálteste Stefan Wierbicza z Horního Slezska vy¬
zval po večerním apelu spoluvězně, aby se hlásili ti, kteří
chtějí být propuštěni. Vystoupilo čtrnáct vězňů nováčků,
slovenských židů. Potom vyzval blokálteste svého písaře,
aby pro ně vyplnil bílé formuláře: úmrtní listy. Těch
čtrnáct vězňů se pak muselo svléknout, načež byli blok-
áltestem a jeho personálem ubiti. Potom blokálteste
užaslým divákům oznámil, že tak se stane každému, kdo
by chtěl domů.

Wierbicza zabíjel také jiným osvědčeným způsobem:
třemi ranami holí. První rána byla mířena na ohnutá
záda; po této ráně se vězeň vzpřímil. Vrah využil vzpří¬
meného postoje a udeřil oběť holí přes prsa do místa, kde
je srdce. Vězeň zkřížil bolestí ruce na prsou a sehnul se.

Potom následovala poslední rána holí do týlu, kterou
byl ubožákovi zpravidla zlomen vaz.

Pověstnými mistry v zabíjení byli »zelení« Němci-
zločinci: Albert Hámmerle, Alfred Kuhn, Alex Neumann,
a Zimmer.

S Němci v zabíjení zdatně soutěžili: Alfred Zabielski„
Franz Danisch, Izák a Pinkus.«

Mužský tábor v Birkenau

-»

) r

Příchod nováčků

Přivítání

Jste v koncentračním táboře. Národ vás odmítá,
proto jste vyloučeni z národního společenství.
Každý esesrekrut je vaším velitelem.

Z uvítací řeči esesvelitele v koncentračním tá¬
boře v Dachově k nováčkům v roce 1940

Jedinci, kteří nebyli posláni v Birkenau rovnou z vla¬
ku na smrt do plynové komory, byli zahnáni do kou¬
pelny v desinfekční stanici a tam přišli o všecko.

Tím, že jim všechno, doslovně všechno vzali, že jim
ostříhali vlasy — i ženám — a že dostali staré špinavé
hadry, zažili první otřes, z kterého se mnozí už nikdy
nevzpamatovali. Hrubé zacházení esesmanů i vězňů, te¬
tování vězeňských čísel, překotný chvat a zmatek ochro¬
mily každého.

Nováčci dostávali občanský oděv s nápadnými červe¬
nými pruhy vzadu a po stranách, nebo pruhované vězeň¬
ské šaty. Obojí nosilo už předtím mnoho lidí; všecko
ovšem bylo roztrhané a nečisté.

Osobní údaje každého nového vězně byly zapsány do
obšírného formuláře s mnoha otázkami.

Tento výslech a toto zapisování prováděl pracovní od¬
díl vězňů, který se jmenoval Političtí písaři. Bylo jich
asi dvacet a dohromady uměli téměř všechny evropské
řeči.

V ženských táborech tvořily podobný pracovní oddíl
ženy.

Při tom dostal vězeň číslo a toto číslo mu vytetovali
na předloktí levé ruky. Totéž číslo si musil přišít zároveň
s trojúhelníkem, který svou barvou vyjadřoval druh
vězně, na levou stranu kabátu a na pravou stranu kalhot
nebo sukně.

Z desinfekční stanice přišli nováčci do tábora v sevře¬
ném útvaru, muži většinou do karanténního tábora
Bila. Hlavním účelem tohoto tábora bylo vystrašené
nováčky dorazit. Nikdo jim nic nevysvětlil, nikdo jim
neřekl co smějí a co nesmějí dělat, nikde nebyla vyvě¬
šena pravidla o chování v táboře.

Jenom blokoví pohůnci křičeli:

»Zde jste v Birkenau, v táboře smrti!«

Kdo to nemohl nebo nestačil pochopit, byl zbit nebo
rovnou zabit.

Nováčky bili nebo zabíjeli spoluvězňové, kteří si ne¬
smírně zakládali na tom, že jsou v táboře už dávno a
kteří při každé příležitosti tvrdili, že když oni přišli,
byly poměry mnohem horší:

»Nyní je Birkenau už ráj!«

Surovostí se dopouštěli vězňové všech národností, na¬
cismus na všechny působil.

V poměrech, jaké tenkrát byly, bylo pochopitelné, že
němečtí kápové a blokáltesti ubíjeli a týrali příslušníky
jiných národů, zejména židy, aby dokázali své němectví.
Doufali, že si touto horlivostí zaslouží přijetí do naci¬
stického národního společenství. Proč však zabíjeli a
týrali Poláci Poláky, francouzští židé francouzské židy
a polští židé polské židy?

Hlavní příčinou psychosy šíleného ničení a vzájemné

nenávisti byly: Hlad, nedostatek politické výchovy a roz¬
hledu a jed nacismu.

Zejména v karanténním táboře dostávali nováčci
méně jídla než vězňové v jiných táborech.

Po několika týdnech přišli nováčci z karanténního
tábora Bila do kmenového tábora Blld a byli obvykle
zařazeni do nej horších pracovních oddílů, kde byla nej-
těžší práce, kterou řídili nejsurovější kápové.

Jeden z nejnešťastnějších českých transportů přijel do
Osvětimi a potom do Birkenau v první polovici února
1943; umístili jej v táboře Blb v karanténním bloku
číslo 20.

Blokálteste a jeho personál nováčky bezohledně týral.
Museli stát v nejhorším počasí po celý den na dvoře,
i jídlo dostávali pod širým nebem. Protože byl tehdy
v táboře rozšířen skvrnitý tyfus, hynuli touto nemocí
jako mouchy.

Dříve ještě než psali domů, dostali někteří už dopisy
s adresou, kterou jejich rodinám dalo pravděpodobně
pražské gestapo:

»Sonderarbeitseinsatzlager Birkenau.«

Když větší počet příslušníků tohoto transportu zahy¬
nul, nastala změna, ojedinělá v Birkenau: Všichni Češi
nastupovali na konci každého měsíce k minjořádné lé¬
kařské prohlídce a v táborové pisárně se vyplňovaly do¬
tazníky, ve kterých byl uveden jejich tělesný stav a za¬
městnání v Birkenau.

Na začátku srpna 1943 byli téměř všichni Češi odve¬
zeni do koncentračního tábora v Buchenvaldě.

Krátce po varšavském povstání na podzim 1944 při¬
jelo do Birkenau několik transportů polských rodin,
které si přály ochranu nacistů a daly se z Varšavy vy¬
stěhovat.

Jejich stanovisko vůči vězňům bylo krajně nepřátel¬
ské, považovali každého vězně za těžkého zločince.

Němci Poláky z počátku od ostatních vězňů oddělili,
po několika dnech však je přijali obvyklým způsobem:
Všechno jim vzali, ostříhali jim vlasy, vytetovali jim
čísla a oblékli je do vězeňských šatů.

»Čapky dolů!«

Jako ve všech koncentračních táborech byl také v Bir¬
kenau zaveden povinný pozdrav vězňů esesákům:

»Mútzen ab!« — »Čapky dolů!«

Šest kroků před esesákem musel každý vězeň připažit,
sejmout čapku a v pozoru přejít kolem něho.

Esesák na pozdrav tak bídného tvora vůbec nereago¬
val. Avšak zapomenout smeknout jenom jednou — a
přišel velmi přísný trest!

Tento pozdrav byl věčně nacvičován, a blokáltesti
ztrpčovali utrmáceným vězňům volný čas po práci tím,
že je celé hodiny cvičili v idiotském snímání a nasazo¬
vání čapek s nenáviděnými povely:

»Mutzen ab!«

»Mútzen auf!«

Když esesák vstoupil do světnice, musel vězeň, který
ho první uviděl, zvolat:

»Achtung!« — »Pozor!«

Všichni vězňové se pak museli ihned postavit do vo-

jenského pozoru a mohli se opět pohnout teprve, když
esesák řekl:

»Weitermachen!« — »Pohov!«

Toho esesáci často zneužívali, a vězně, který se třebas
jenom nepatrně pohnul, týrali.

Čapku musel mít každý vězeň, byla to důležitější část
oděvu než na příklad boty, a kdo čapku ztratil, musel
si opatřit novou.

Sejmutí čapky vyjadřovalo rozdíl mezi vězněm-pod-
člověkem a esesákem-nadčlověkem; lidé, podle názoru
esesáků, v koncentračním táboře vůbec nebyli.

Toto projevování otrocké úcty a ponížení si zavedli
také vedoucí vězňové: V Birkenau se musela snímat čap¬
ka před každým kápem a blokáltestem; kápové a blok-
áltesti zase snímali čapky před lageráltestem.

Zvláště Franz Danisch si zakládal na tom, aby každý
před ním snímal čapku a aby se při jeho vstupu do svět¬
nice volalo:

»Achtung!«

Aby také on, vězeň, mohl říci spoluvězňům:

» W eit er machen!«

Toto projevování úcty střežili nadvězňové dlouho, až
do roku 1944. Kdo se nechtěl podrobit, byl poučen ná¬
silím a týráním o nutnosti pozdravovat, to jest o »tábo-
rové kázni«, jak to nazývali.

Při každé táborové slavnosti: Při vyplácení pětadva¬
ceti ran býkovcem nebo při popravách, jimž musel celý
tábor přihlížet, velel lagerálteste shromážděným tisícům
po každé jako nějaký generál:

»Mútzen ab!«

Vězňové stáli při tom v pozoru, a s obnaženými, do¬
hola ostříhanými hlavami přihlíželi exekuci.

Také esesdozorkyně v ženském táboře si často vynu¬
covaly od mužů-vězňů, aby před nimi snímali čapky.

Aby směl zdravit pozdravem »Heil Hitler!« se vzty¬
čenou pravicí, toho nebyl vězeň hoden. Proto bylo přís¬
ně zakázáno i vedoucím německým vězňům, aby tohoto
pozdravu užívali.

»Jediná cesta k svobodě!«

ES GIBT NUR EINEN

WEG ZUR FREIHEIT!

SEINE MEILENSTEI-

NE HEISSEN:

SAUBERKEIT

PUNKTLICHKEIT

GEHORSAMKEIT

WAHRHAFTIGKEIT

FLEISS

OPFERSINN

LIEBE ZUM VATER-

LANDE!

JE JENOM JEDINÁ
CESTA K SVOBODĚ!
JEJÍMI MEZNÍKY
JSOU:

ČISTOTA

PŘESNOST

POSLUŠNOST

PRAVDOMLUVNOST

PILNOST

OBĚTAVOST

LÁSKA K VLASTI!

Po léta jsme stáli denně hodiny při apelech před těmi¬
to německými nápisy, které se nám vrývaly do paměti.

Viděli jsme je v Dachově i v Neuengamme, na stře¬
chách i na čelných stěnách baráků. Jinde byly na zvlášt¬
ních tabulích při cestách, a všude měly tutéž vlastnost:
Byly stejně prolhané jako všechny ostatní nacistické
zásady a nacistická hesla.

Sebevětší píle, poslušnost, obětavost nebo kterákoliv
jiná pěkná vlastnost nebyly v koncentračním táboře je-

ho velitelstvím uznávány nebo hodnoceny a nepomohly
žádnému vězni na svobodu. O nepatrném procentu těch,
kteří byli z koncentračních táborů propuštěni, rozhodo¬
valo pouze gestapo a rozhodovalo o nich z jiných příčin.

I v Birkenau byl umístěn tento nápis, i v Birkenau
nabádali Němci k čistotě, k přesnosti, k poslušnosti,
k pravdomluvnosti, k pilnosti, k obětavosti a k lásce
k vlasti — ale tento nápis byl v Birkenau umístěn pouze
v cikánském rodinném táboře Bíle: Dvě bílé tabule s tě¬
mito ušlechtilými hesly stály na trávníku blízko jeho
brány — dvě stě metrů od plynových komor.

Snad bylo účelem těchto nápisů udržovat cikány
v mylné naději, že jednou opět nabudou svobody.

V cikánském táboře však byla většina osazenstva ne-
německé národnosti, a proto dali esesáci rozkaz, aby
jeden z mezníků cesty k svobodě byl škrtnut! Tento mez¬
ník, to byla — láska k vlasti.

Patrně se také esesákům zdál tento mezník protismy¬
slný v prostředí, kde se ničilo všemi možnými způsoby,
a kde mezníky na cestě statisíců nevinných k svobodě
byly jenom komíny krematorií, které jediné je vysvo¬
bodily z nacistického pekla!

Táborový slovníček

Jsou pojmy a výrazy, které osvobození vězňové dobře
znají a kterým rozumějí, které však jsou nezasvěceným
neznámé.

Uveřejňujeme je tak, jak se jich užívalo v Birkenau;
v jiných táborech byly malé odchylky nebo vězňové uží¬
vali ještě také jiných výrazů.

Block barák, v němž bydlili vězňové; v Birkenau to
byla většinou koňská stáj.

Blockfúhrer (vůdce bloku) esesman, který měl dozor
v blocích a při práci.

Blockdlteste (starší bloku) vedoucí vězeň bloku; jako
označení své hodnosti nosil číslo svého bloku na levém
rukávě; byl odpovědný za pořádek a za čistotu v bloku.
Žil si přepychově, nic nedělal a byl pánem nad životem
několika set obyvatelů bloku. Nezbytným inventářem
zvláštního pokojíku »pana blokového« byla silná hůl.

Blockschreiber (blokový písař) zároveň zástupce blok-
áltesteho.

Stubenalteste (starší světnice) vedoucí vězeň světni¬
ce; byl odpovědný za pořádek a za čistotu ve světnici;
místo aby sám pracoval, honil druhé; za to měl dvojná¬
sobnou porci polévky.

Pípl mladý hoch, zpravidla táborovým životem zka¬
žený, často homosexuálně Němci zneužívaný.

Lageralteste (starší tábora) vedoucí vězeň tábora; měl
na levém rukávě pásku s písmeny L Á; byl odpovědný
za pořádek a za čistotu v táboře a byl představeným
všech blokáltestů. Byl to vězeňský diktátor tábora.

Rapportfúhrer (vůdce při apelech) esespoddůstojník,
odpovědný za pořádek, kázeň a početní stav v táboře.

Lagerfúhrer (vůdce tábora vězňů) esesdůstojník, který
rozhodoval o věcech vězňů a zejména trestal.

Lagerkommandant (velitel tábora vězňů i esesmanů)
vyšší esesdůstojník, podřízený přímo Berlínu.

Vorarbeiter (přední dělník) vězeň, který měl na spod¬
ním okraji levého rukávu nápis Vorarbeiter a velice kři¬
čel; když spoluvězně také ubíjel, stal se z něho brzo

unterkapo (zástupce vedoucího) a nosil na spodním

okraji levého rukávu nápis U. Čapo; nebo se z vorar-
bajtra stal rovnou

kápo (vedoucí), a pak nosil pásku s nápisem Čapo na
levém rukávě uprostřed. Rozhodoval o žití nebo nežití
podřízených mu vězňů. Nemusel být odborníkem v práci,
jeho kvalifikací byla schopnost týrat vězně a také

organisovat, to jest opatřit všechno, vždycky a kde-,
koliv, a nedat se nikdy chytit.

Oberkapo (vrchní vedoucí) musel přetrumfnout kápy
a zároveň na ně dozírat.

Aufsicht (dozor) byl táborový policista; tuto funkci
vykonávali pouze »zelení« Němci-zločinci.

Arbeitsdienst (pracovní služba) a Arbeitseinsatz (pra¬
covní nasazení), to byli vězňové, kteří se starali o roz¬
dělování jiných vězňů do pracovních oddílů a podávali
návrhy na jmenování nových kápů. Byli to ředitelé »úřa-
du práce« v táboře — v Birkenau to byli Poláci-přislu-
hovači.

Arbeitsdienstfúhrer (vůdce pracovní služby) esespod-
důstojník, který kontroloval rozvrh práce a pracovních
oddílů.

Musulman vězeň zničený podvýživou a životem v tá¬
boře tělesně i duševně, čekatel plynové komory.

Hájtling (vězeň).

Schutzhafťling (vězeň v ochranné vazbě) politický
vězeň; židé, kteří přijeli do Birkenau v hromadných
transportech, neměli

Schutzhaft (ochranná vazba); naproti tomu židé, kteří
přišli do tábora z příčin politických, byli v ochranné vaz¬
bě a z příčin nám neznámých nesměli být usmrceni
plynem; dokonce je někdy ještě v poslední chvíli z ply¬
nových komor vyvolávali.

Schreibstube (pisáma); v ní měl každý vězeň svůj
lístek v kartotéce. Byl to úřad práce a účtárna mrtvol:
Má dáti — Dal, život — smrt!

Rapportschreiber (písař při raportu) vězeň, odpovědný
za pisámu.

Apel nástup, sraz vězňů, aby mohl být zjištěn počet
vězňů v táboře; konal se z počátku nejméně dvakrát
denně, ráno a večer, v posledních letech jenom jednou
denně.

Siréna zaječela vždycky, jakmile se některý vězeň
rozhodl opustit navždy Birkenau a utekl; to znamenalo
pro tábor, že všichni vězňové museli několik hodin stát.

Meldung hlášení veliteli tábora o přestupku někte¬
rého vězně; po hlášení následoval trest bez vyšetření a
bez možnosti obhajoby.

Bunker číslo 1: Pro vězně, kteří se pokusili o útěk z tá¬
bora; byl v táborovém prostranství a byl dobře masko¬
ván; číslo 2: Žalář pro vyšetřovance; číslo 3: V Birkenau
úkryt cenných předmětů a potravin, aby se nenašly při
prohlídkách nebo aby nebyly ukradeny esesáky.

Dolmetscher (tlumočník); v Birkenau: Tyč nebo klacek
jímž kápové tlumočili rozkazy vězňům, kteří neuměli
německy.

Selekce (výběr) třídění zejména židovských vězňů na
život a na smrt (v plynové komoře).

Likvidace zničení lidí, celých táborů.

Vinkl rovnostranný barevný trojúhelník, našitý na
oděvu vězňů špičkou dolů; svou barvou vyznačoval pří¬
činu věznění a začátečním písmenem národnosti národ¬
nost vězně:

červený trojúhelník nosili vězňové političtí: Lidé po¬
dezřelí z illegální činnosti, rukojmí, velezrádci a podobní;

zelený trojúhelník nosili především zločinci z povo¬
lání (Berufsverbrecher, zkratka BV) nebo lidé, kteří byli
internováni po dobu války z příčin bezpečnostních (Si-
cherheitsverwahrung, zkratka SV). Byli tedy zeleným
trojúhelníkem ozdobeni vrahové, zloději, lupiči, pod¬
vodníci, mravnostní zvrhlíci; z nich vybírali esesmani
funkcionáře pro vedení tábora. V posledních letech byli
tito »zelení«, oblečení do uniforem esesmanů, většinou
posíláni do boje proti partyzánům;

černý trojúhelník měli ti, kteří se štítili práce (Arbeits-
scheue). Z Němců to byli hazardní hráči z povolání, pa¬
sáci, gigolové, sňatkoví podvodníci, podloudníci, pytláci
a podobná společnost. Cizinci nosili tento trojúhelník
za útěk z práce, za sabotáž a podobné;

růžový trojúhelník nosili »teplí bratři« (Schwule Bni-
der), lidé věznění pro pohlavní zvrácenost, homosexua¬
litu. V táboře se jim naskytla skvělá příležitost, aby
okruh své působnosti co nejvíce rozšířili a zneužili co
nejvíce mladých hochů;

fialový trojúhelník byl znakem vykladačů bible (Bi-
belforscher). Byli to jediní Němci, které jsme v táboře
poznali jako nej uvědomělejší a nejdůslednější odpůrce
hitlerismu. Hitler byl podle nich satan. Esesáci je na¬
zývali »nebeskými šašky« (Himmelskomiker). V duchu
svého učení odmítali použít zbraně a prorokovali podle
Písma konec špatného světa. Také jejich ženy byly pro
toto učení po mnoho let v táboře. Nabídky, že budou
propuštěni na svobodu, podpíší-li prohlášení, že se zří¬
kají své víry, hrdě odmítali;

žlutý trojúhelník byl židovský. Byl našit na oděvu
Špičkou nahoru a přes něj byl našit špičkou dolů troj¬
úhelník, který svou barvou (červenou, černou nebo ji-

nou) vyznačoval příčinu vězn,ění, takže oba tyto troj¬
úhelníky tvořily dohromady šesticípou hvězdu.

Barvy trojúhelníků určovalo pro každého vězně ge¬
stapo. Rozumí se, že mnozí vězňové nosili proto barvy
trojúhelníků, které jim podle obecné platnosti těchto
barev v koncentračním táboře nepatřily. Byli na příklad
političtí vězňové, kterým gestapo určilo trojúhelník čer¬
ný, ano i zelený.

Pásky funkcionářů na rukávech vyjadřovaly svou bar¬
vou hodnost vězně. Kápové, vorarbajtři, aufsichti nosili
pásky žluté, blokáltesti měli pásky červené a »táborová
vláda®, to jest lagerálteste, arbajtsdínsti a raportšrajbr,
byli ozdobeni páskou černou s bílým nápisem. Pásky
byly nacistickým vyznamenáním a pro mnohé vězně
byly naplněním jejich táborové ctižádosti.

6. Hromady zavazadel na nádraží v Birkenau. Tady olupovali esesáci jenom
zhruba, pouze větší zavazadla. Napravo je úsek BI, kde žily ženy, v pozadí hlavní
vchod do tábora se strážnicí, na které byla siréna.

7. Pohled na úsek BII s jeho sedmi tábory. Tak bezútěšně vypadalo toto město
otroků, zároveň hřbitov živých.

8. Cesta z nádraží do desinfekční stanice a do krematorií. Touto branou pro¬
cházely průvody z nádraží do desinfekční stanice nebo do krematorií číslo III
a IV. A jdouce po této silnici mezi ploty z ostnatého drátu, poznávaly, kde
vlastně jsou a co je čeká. Nalevo je kmenový tábor Blld, napravo tábor Bíle,
v kterém žilo a umíralo v létě 1944 26.000 maďarských žen.

9. Pohled do dřevěného bloku. Původně koňská stáj pro německé tažení v Africe
— v Birkenau lidské obydlí. Číslicemi, které visely se stropu, byl blok rozdělen
na »světnice« — štuby. Uprostřed je topný kanál, vzadu komín, po stranách
palandy se slamníky a s přikrývkami. Na prvním trámu je nápis: S poctivostí
nejdál dojdeš; na druhém: Mluviti stříbro, mlčeti zlato. V bloku žilo až 500 lidí.

Práce v táboře

Budíček

Vstávalo se hodinu před svítáním.

Táborový gong zazněl a blokový personál začal radi¬
kálními prostředky budit vězně bez ohledu na to, je-li
někdo nemocen.

Pak rozdali »kávu« a potom vyhnali lidi na prostran¬
ství před blokem. Po apelu, při kterém byli spočítáni,
nastoupili vězňové do pracovních oddílů; nastoupit mu¬
sel také, kdo měl třebas horečku, neboť do nemocnice
se mohl každý přihlásit jenom večer.

Rozumí se, že se nemocní snažili schovat v nějakém
koutě. Byly na ně pořádány hony, vězeňský hasičský
oddíl, vycvičený a vedený německým »zeleným« kápem,
je hledal, chytal, bil, a ty, které neubil, odváděl násilím
do práce.

Na začátku roku 1943 se raportfuhrer rozhodl po¬
trestat tyto »lenochy« a proto nařídil o desáté hodině do¬
poledne nástup vězňů, kteří nešli do práce a zůstali
v táboře. Po pečlivé prohlídce tábora byli všichni, kteří
byli v táboře neoprávněně, naloženi na nákladní auta
a zavezeni do plynové komory.

Do práce

Nekonečné pracovní oddíly pochodovaly na úsvitě za
zvuků vězeňské hudby v pětistupech branou tábora
k svým pracovištím vně tábora.

Před strážnicí u brány stáli esesdůstojníci a opájeli se
pohledem na masy otroků a esesmani odpočítávali a za¬
pisovali počet vězňů každého oddílu. Jiní esesmani stáli
před branou se psy a přebírali své oddíly.

V práci

Pracovalo se hlavně o výstavbě tábora a o úpravě
půdy pro jeho nové úseky.

Pracovalo se o výstavbě nových baráků a jejich sku¬
piny se ohrazovaly ostnatým drátem.

Pracovalo se na silnicích, po kterých automobily při¬
vážely nové a nové oběti do plynových komor.

Obávaným pracovištěm, které bylo pracovištěm trest¬
ným, byl několik kilometrů dlouhý Královský příkop-
(Konigsgraben), který odvodňoval Birkenau.

Práci řídili a kontrolovali esesmani z tábora a ze sta¬
vebních kanceláří, na práci dohlíželi kápové a jejich
pomocníci.

Specialitou typicky osvětimskou byli vězňové, kteří se
jmenovali aufsicht (dozor). Mohli se pohybovat svobodně
a jejich úkolem bylo kontrolovat kápy, zamezovat útě¬
ky a pašování potravin a cenných předmětů. Byli to
táboroví gangsteři, kteří prohledávali vězně a všechno
jim odbírali; při tom byli velkoobchodníky s potravinami
a s cennými předměty.

Vedle přímého ubíjení lidí byla druhým účinným pro¬
středkem bezohledného ničení lidských životů — práce.

Je neuvěřitelné, jak mnozí vězňové, kteří dozírali na
jiné vězně, je s neobyčejným zápalem honili, mučili a tý¬
rali. Vynucovali ze zesláblých kamarádů výkon, o jakém
se v obvyklém pracovním světě nikomu ani nezdálo.

Ulehčení dosáhl jedině ten, kdo si svého představeného
vězně získal úplatkem. Stejně jako se chovali »zelení«
vězňové-zločinci, chovalo se také mnoho vězňů politic¬
kých (»červených«): Jakmile dostali moc, zapomněli na
všechno; příšerné prostředí a bezohledný boj o život
v nich utlumil každou stopu lidskosti.

V roce 1944 však pracovní tempo povolilo a na podzim
1944 se skoro nepracovalo.

Po práci

Večer se pracovní oddíly vracely branou do tábora,
rozumí se, že zase za zvuků ryčné vězeňské hudby.

V prvních řadách kráčeli kápové, velmi často tak opilí,
že se sotva drželi na nohou. Líh nebo vodku kupovali
od esesmanů nebo od soukromých zaměstnanců na pra¬
covištích.

Poslední řady každého oddílu nesly mrtvé nebo raněné
kamarády.

V táboře nastoupili všichni vězňové, vyčerpaní a ne¬
čistí, k večernímu apelu. Tyto apely trvaly dlouho, ně¬
kdy až do noci, protože počet vězňů často nesouhlasil.

Za to, že třebas jeden vězeň chyběl, nebo když nemohli
vězně spočítat, musely jich desetitisíce stát po celé ho¬
diny, bez ohledu na počasí, stejně jako se muselo chodit
za každého počasí do práce, aniž se vězňové mohli v ne¬
pohodě někde schovat nebo si usušit oděv.

Na levém křídle každého bloku seřazeného k apelu
leželo vždycky několik mrtvých a umírajících, kteří mu¬
seli bez ošetření a bez pomoci čekat, až bude apel skon¬
čen. Leželi nepovšimnuti v blátě nebo ve sněhu, a mnozí
z nich se ani konce apelu živí nedočkali.

4 *

Soukromí zaměstnanci

V osvětimských táborech pracovali také soukromí za¬
městnanci, Němci i cizinci, kteří byli »totálně nasazeni«;
říkalo se jim civilisté.

Byli to hlavně odborníci a konali práce, které nemohli
konat vězňové odborně neskolení. Nacisté jim také svě¬
řovali práce, o nichž mysleli, že by je vězňové sabotovali.

Stavba strojů, vodovodů, instalace a jiné práce se za¬
dávaly soukromým firmám a ty na ně posílaly tyto od¬
borníky nebo jejich pomocné dělníky.

Každý soukromý zaměstnanec musel mít legitimaci
s fotografií, podepsanou velitelem tábora, musel nosit
na rukávě žlutou (byl-li Němec) nebo zelenou (byl-li
cizinec) pásku s nápisem Zivilangestellter (soukromý
zaměstnanec) nebo Zivilarbeiter (soukromý dělník) a
s razítkem velitelství tábora.

Soukromí zaměstnanci bydleli ve zvláštním pracov¬
ním táboře za městem Osvětimí a ráno procházeli řetě¬
zem stráží a závorami na přikázaná jim pracoviště. U zá¬
vor je prohlížela bezpečnostní policie (Sicherheitsdienst
= SD) a esesáci; kontrolovali, nenesou-li s sebou nějaké
písemnosti, jídlo nebo jiné věci.

Styk s vězni jim byl přísně zakázán a každý soukromý
zaměstnanec musel podepsat také prohlášení, že nebude
mluvit o tom, co v osvětimských táborech viděl nebo
slyšel, jinak že ho stihne trest smrti.

Na pracovišti, na němž se soukromí zaměstnanci mu¬
seli z technických příčin stýkat s vězni, byl esesdozor
zostřen, často se tam objevovalo táborové gestapo a ko¬
nalo prohlídky.

Hlavně polští soukromí zaměstnanci používali tohoto

í nezbytného styku s vězni k čilému výměnnému obchodu
s nimi. Potraviny, které přes nejpřísnější prohlídky pro¬
pašovali, směňovali za cenné věci, které si vězňové opa¬
třovali od nových vězeňských transportů. Při tom bylo
hodně soukromých zaměstnanců i vězňů chyceno, při
výsleších a při mučeních byly pak objeveny celé řetězy
účastníků, kteří byli potom zastřeleni nebo oběšeni.

Také se stávalo, že soukromý zaměstnanec, zatčený
pro styk s vězni, byl poslán do koncentračního tábora;
to znamenalo, že nazítří pracoval sice zase u téže firmy
— ale už jako vězeň.

Soukromí zaměstnanci pomáhali vězňům, zprostředko¬
vávali jim styk s jejich rodinami tím, že jim posílali
illegální dopisy vězňů nebo jejich příbuzné o svých do¬
volených i navštěvovali.

Velitelství tábora také pronajímalo soukromým fir¬
mám vězně jako pomocné dělníky za tři až šest marek
denně. Tak pracovaly u těchto firem celé kolony vězňů
s esesdozorci a s kápy na vykopávkách pro vodovody, na
kanalisaci a jinde. Tímto pronájmem nebyli vězňové
nijak chráněni, zacházelo se s nimi stejně jako v ostat¬
ních pracovních oddílech tábora.

Hodně soukromých dělníků pracovalo také těžce při
stavbách studní, při odvodňování půdy, při válcování
cest a podobně. Také s nimi jsme se seznámili a někteří
s námi spolupracovali tím, že nám pomohli zahájit a
udržovat spojení s domovem a vynášeli z tábora naše
zprávy a plány.

éče o zdravé

Bydlení

Bydlení je výraz pro Birkenau příliš ušlechtilý.

V Birkenau se nebydlelo, tam se leželo většinou v dře¬
věných barácích 9 X 40 metrů, které byly původně
určeny za stáje pro německé polní tažení v Africe;
byly bez oken, s nedostatečným osvětlením a větráním
střešními světlíky.

Na obrázku připojeném k této knížce je půdorys a řez
takovým barákem.

Při vchodu do baráku byl po levé straně pokoj blok-
altesteho, často přepychově zařízený, s nábytkem, s ko¬
berci a se záclonami; po pravé straně byla pisáma s evi¬
dencí blokového osazenstva a s balíčky vězňů.

Uvnitř bloku byly po obou stranách tři palandy nad
sebou.

Plocha pro šest lidí byla 1,80 X 2,60 metru, takže vě¬
zeň měl asi 0,80 čtverečního metru, na nichž žil, jedl,
spal a odkládal své věci.

V bloku bývalo 400 až 500 lidí. Nábytku nebylo, sedělo
se na palandách a na topném cihlovém kanálu, který
probíhal středem. Dvě spodní palandy však byly tak
nízké, že se na nich dalo jenom ležet.

Topný kanál spojoval dvě pece, které stály na obou
koncích bloku. Výška kanálu byla asi 50 centimetrů,
šířka 60 centimetrů. Zatopilo-li se v pecích, šel kouř ka¬
nálem do komínů. Topení bylo ovšem nedostatečné a pa¬
livo si museli vězňové opatřovat sami.

Bloky byly postupem času vybíleny nebo také i vy¬
malovány, a trámy krovu byly opatřeny nápisy, které
měly vězně povzbuzovat.

V žádném bloku nesměly chybět dva nápisy:

VAŽ SI SVÝCH PŘEDSTAVENÝCH!

V BLOKU ČAPKU DOLŮ!

Tento druhý nápis byl nej častěji v zlepšeném vydání:

S KLOBOUKEM V RUCE PROJDEŠ CELÝM
SVETEM — PROTO V BLOKU ČAPKU DOLŮ!

Jiné nápisy byly:

JEDNA VES — TVOJE SMRT!

PRÁCE OSVOBOZUJE!

BLOK JE TVŮJ DOMOV!

BUD ČISTOTNÝ!

BUD PILNÝ A POSLUŠNÝ!

V bloku nebyla umývárna ani záchod.

V noci bylo přísně zakázáno vycházet z bloku, a proto
byly vzadu, mezi spícími vězni, umístěny dvě kádě na

výkaly, které často přetékaly. V noci nebo ráno se kádě
vynášely a vyprazdňovaly do ústředních záchodů, které
zůstanou navždy chloubou německé vynalézavosti.

Představte si dřevěný barák 9 X 40 metrů s šesti řa¬
dami betonových podezdívek s dírami pro 250 lidí. Ráno
po budíčku byla v tomto hromadném záchodě nejenom
úžasná tlačenice, ale také nesnesitelný zápach.

Umyvárny byly v protějším baráku stejných rozměrů.
Tímto barákem probíhaly tři železné roury s malými
otvory, jimiž vytékala voda do dřevěných koryt. V umy¬
várnách bylo stále dost místa, protože většina vězňů se
nemyla. Měli málo mýdla, ručník měl jenom málokdo.

Takové zdokonalené poměry vládly však teprve v po¬
slední době a byly proti roku 1942 a 1943 znamenité.

Tehdy totiž nebylo pitné vody vůbec, a kdo si ji opa¬
třil, prodával ji za chléb. A jeden vodovodní kohoutek
na záchodě sloužil celému táboru. Také umyvárna ne¬
byla a čistotní se umývali v misce, z které jedli. Často
se stávalo, že nemocní použili téže misky jako záchodu.

Podobně jako bloky dřevěné vypadaly starší bloky
zděné v táborech Bia a Blb. I jejich plány jsou připojeny
k této knížce.

Stravování

Hlavní příčinou tělesného vyčerpání, chorob a umírání
vězňů byla nejen nedostatečná strava, ale přímo hlad.

Příděly jídla byly ve všech německých koncentračních
táborech stejné. Zatím však co tisíce vězňů strádaly
a hynuly nedostatkem potravin, kazilo se jich jednak
v birkenauském táboře velké množství, jednak se plné
vagony nejvýživnějších poživatin odvážely do říše.

Potraviny přivážely do Eirkenau hlavně hromadné ži¬
dovské transporty z celé Evropy okupované Němci. Ho¬
lanďané si vozili kakao, čokoládu, kondensované mléko,
máslo, sýry a ovesné vločky. Rekové si přiváželi fíky,
olivy, rozinky, mandle, sýry, citrony a pomeranče. Fran¬
couzi čokoládu a konservy. Maďaři měli s sebou velké
množství slaniny, uzeného masa, husího sádla a gulášo¬
vých konserv. Belgičané si vozili hlavně sušené i čerstvé
ovoce a marmeládu. Němečtí židé přiváželi nejméně:
Margarin, sacharin, vitaminy, polévkové kostky, umělý
med a jiné. Z Čech a ze Slovenska přišlo do Birkenau
nejlepší jemné pečivo, suché salámy, vepřové sádlo, do¬
mácí chléb.

Bylo sice přísně zakázáno odnášet tyto potraviny z ná¬
draží, kam přijížděly nové transporty, nebo ze skladišť
ale i zde platilo: Nedat se chytit.

V táboře bylo stále velmi málo nádob na jídlo. Vět¬
šinou se používalo dvoulitrových červených plechových
misek. Rozdávaly se před samým jídlem. Na jejich čistotu
se mnoho nedbalo a kdo měl rád čistou misku, nosil ji
pořád při sobě. Často si vězňové dělali primitivní ple¬
cháčky z odpadků plechu.

Lžíci musel také každý nosit s sebou, aby o ni nepřišel,
a ačkoliv si vězňové přiváželi tisíce nožů, museli si v tá¬
boře udělat z plechů nožům podobné nástroje, aby si
mohli krájet chléb, protože nože, které si přivezli, jim
odebrali.

Ráno dostal vězeň půl litru hořkého odvaru z kávoviny
nebo »čaje« z trav, v poledne litr polévky z tuřínu a
z brambor, večer čtvrt bochníku chleba (350 gramů) a
kousek margarinu, desetinu nebo dvanáctinu kostky. Ze
salámu bylo nakrájeno až třicet porcí a rozdával se

jenom tehdy, když nebyl margarin. Dvakrát týdně dostal
každý vězeň lžičku řepné marmelády.

S takovou stravou mohl nováček při těžké práci vy¬
držet asi tak tři měsíce, ovšem jen tenkrát, když přišel
zdravý a silný. Nedostal-li však včas pomoc, musel za¬
hynout vysílením, měl-li to štěstí, že ho při práci ne-
ubili nebo neonemocněl-li věčnou táborovou chorobou:
úplavicí. Pomoc mu mohli poskytnout starší, vlivní věz¬
ňové, kteří uměli »organisovat« nebo kteří ho »organi-
sovat« naučili.

Tábor dostával potraviny pro všechny své vězně. Ale
příděly po mrtvých, kterých bylo denně několik set nebo
i tisíců, zůstaly, a tak se mnoho ušetřilo a ve skladištích
zbyly velké přebytky.

Jediní vězňové, kteří byli odměňováni zvýšeným pří¬
dělem potravin, byli kápové-Němci. Obyčejní vězňové
měli dostávat dvakrát týdně přídavky chleba a salámu:
dostali-li je opravdu, záleželo na libovůli vězně, který
spravoval skladiště potravin.

Táborové kuchyně v Birkenau, zejména kuchyně pro
muže, vařily nejhůře ze všech koncentračních táborů
v Německu, protože esesáku Hándlerovi, šéfovi všech
kuchyní mužských táborů, rozprodával jeho důvěmík-
vězeň potraviny za zlato, za brilianty, za hodinky a za
všechno, co mělo cenu. Nařídil vařit brambory se zablá¬
cenými slupkami, takže polévky byly špinavé a odporně
páchly. »Káva« ani »čaj« neviděly cukr nikdy; masa
a margarinu bylo v polévkách co nejméně.

Z Portugalska, ze Švédská a ze Slovenska byly po¬
sílány vězňům malé balíčky, většinou se sardinkami a
s čokoládou. Ale to by nebyl tábor Birkenau, aby věz-

ňové, zejména židé, dostali tyto zásilky v pořádku. Jejich
vydávání záviselo na náladě velitele tábora.

Často byly celé zásilky velitelstvím tábora zabaveny,
vězňové však musili potvrdit, že je dostali. Jindy zase
esesmani dobré věci z balíčků vykrádali. Někdy velitel¬
ství tábora rozdělilo zabavené balíčky kápům a blok-
áltestům jako zvláštní odměnu za »dobrou« práci.

»Dovoleno je jenom to, co je nařízeno!«

Těžko lze stručně říci, co všechno bylo v táboře za¬
kázáno, zač se trestalo a jak se trestalo.

Stačilo na příklad nesmeknout čapku před esesmanem
— a následoval trest.

Bylo zakázáno pohybovat se v blízkosti drátěných
plotů, aby starší vězňové nemohli informovat kolem-
♦ jdoucí průvody nováčků do plynových komor, účastníky
vlastních pohřbů, o tom, co je čeká.

Stejně přísně bylo zakázáno hledět na pochodující
ženy.

A neméně přísně bylo zakázáno jíst nebo kouřit v pra¬
covní době a mnoho, mnoho jiného.

Těžkým přestupkem bylo také psaní dopisů do sou¬
sedních, hlavně ženských táborů v Birkenau; četní věz¬
ňové měli totiž v těchto táborech příbuzné.

Nejlépe vystihl situaci jeden esesdůstojník, který řekl:

»Dovoleno je jenom to, co je nařízeno! Co není na¬
řízeno, je zakázáno, a přísně se trestá!*

Nováček se nikdy nedověděl, co smí, a proto byl po¬
učován klackem.

Táborové gestapo

Úřední název táborového gestapa byl Politische Ab-
teilung (Politické oddělení). Jeho ústředna byla v Osvě¬
timi I.

Toto inkvisiční zřízení mělo své špiony a slídily mezi
vězni, mezi soukromými zaměstnanci i mezi esesmany.
Jeho agenti chodili po všech prostorách táborů, všechno
prohlíželi a prohlíželi také překvapené vězně i soukro¬
mé zaměstnance. Projížděli na kolech, na motocyklech
i v autech, pečlivě sledujíce každý nedovolený styk věz¬
ňů s esesáky nebo se soukromými zaměstnanci.

Pověstnými členy tohoto gestapa byli: Boger, Broad
a Grabner, degradovaní esesdůstojníci, kterým tak byla
poskytována příležitost, aby se rehabilitovali. Proto se
horečně činili a jejich přičiněním zahynuly tisíce lidí.

Podezřelí nebo dopadení vězňové byli vyšetřováni
a vyslýcháni obvyklým gestapáckým způsobem, někdy
ještě vystupňovaným.

Agenti Politického oddělení také bedlivě střežili ta¬
jemství Birkenau, aby neproniklo do světa. Mluvit o tom,
co se v Birkenau děje, bylo přísně zakázáno.

Útěky z tábora

Když některý vězeň utekl, rozezvučela se táborová
siréna a všichni vězňové museli ze svých pracovišť do
tábora.

V táboře se konal apel, to jest sčítání vězňů a zjiš¬
ťování, kdo vlastně chybí, protože se někdy nevědělo,
kdo utekl.

Tento apel trval často několik hodin a všichni vězňové

museli po celou tu dobu stát, zatím co esesmani a kápové
prohledávali celý tábor a jeho okolí.

Kdo utekl a byl dopaden, upadl nejprve do spárů tá¬
borového gestapa.

Tam ho vyšetřovali, jak útěk provedl a s kým byl ve
spojení.

Byl-li dopaden s penězi nebo dopustil-li se na útěku
krádeže, oběsili ho po několika dnech nebo týdnech po¬
bytu ve vězení.

Mistry v organisaci útěků byli Rusové.

V říjnu 1942 se podařil sovětským válečným zajatcům
jeden z nejodvážnějších útěků hromadných.

Večer po apelu je poslali v doprovodu esesmanů, aby
prohledali terén po jakémsi vězni, který uprchl nebo se
někde ukrývá.

Jakmile se Rusové octli u vysokých budek stráží,
vyvrátili s pokřikem »Urááá!« budky i se strážemi a za
zmatku utekli. Bylo jich asi šedesát. Několik jich sice
zastřelili, soumrak však znemožnil jejich pronásledování,
a většině se útěk podařil.

Rozumí se, že po tomto útěku byli všichni Rusové
zvlášť pronásledováni a že jich na konec zůstalo v táboře
jenom několik desítek; Němci je vyhubili. Ty, kteří
zbyli, už nepronásledovali, a všichni měli dost dobrá mís¬
ta; pracovali v kuchyni, ve skladišti potravin a podobně.

Později přišlo do Birkenau ještě několik menších
transportů sovětských válečných zajatců s několika vyš¬
šími důstojníky. Táborové podmínky snášeli dobře, na¬
vzájem se podporovali a neměli odpovědné funkce v tá¬
boře.

Útěky prováděli Rusové obyčejně tak, že si při práci
v pracovním oddílu vykopali v zemi úkryt. Potom, při¬
praveni a zásobeni na cestu, zmizeli před samým skon¬
čením práce v úkrytu. Vchod do úkrytu zakryl za
uprchlíky některý jejich kamarád.

V noci pak úkryt opustili, proplížili se mezi esesác-
kými strážemi a prchali na východ, k ruské frontě.

Na jaře 1944 řvala poplašná siréna okolo 17. hodiny
denně a tak hlásila útěk některého Rusa nebo celé sku¬
piny Rusů.

Nikdy se však nestalo, že by některého Rusa přivedli.
Byli-li chyceni, byli chyceni až později, daleko za tábo¬
rem, proto, že je zradilo obyvatelstvo.

Také v ženském táboře se podařilo několik útěků jen
ruským ženám.

Na začátku roku 1943 dopravili do Birkenau dva ro¬
dinné příslušníky vězně, který utekl, a celý tábor musel
pochodovat kolem uprchlíkovy matky a nevěsty. Ne¬
šťastné ženy držely v rukou tabuli s oznámením, že
příbuzenstvu toho, kdo se pokusí o útěk, hrozí smrt.

Jiné divadlo se událo na jaře roku 1944: Celý tábor
musel pochodovat kolem mrtvol vězňů, sedících na žid¬
lích, kteří byli zastřeleni na útěku.

Útěky však neustávaly. Každý uprchlík byl přesvěd¬
čen, že živý z Birkenau nevyjde, neuteče-li.

Celkem uprchlo z Birkenau jistě několik set vězňů
a mnozí měli to štěstí, že nebyli dopadeni.

Pokus o útěk z jara 1944 se udál na příkaz podzemní
vězeňské organisace. Tehdy se připravilo k útěku pět
vězňů: Tři byli z Osvětimi I (jejich pracovní oddíl pra-

coval v Birkenau), dva z Birkenau. Do úkrytu uvnitř
velkého řetězu stráží jim kamarádi dopravili potraviny
a jiné potřeby, jako kompas, mapy, nože a také dvě
pistole.

0 16. hodině hlásila siréna útěk a pracovní oddíly mu¬
sely z pracovišť do tábora.

Všichni esesmani a kápové hledali uprchlíky — pět
vězňů však chybělo, a proto stál celý tábor, všichni věz¬
ňové, až do pozdního večera.

Příští noc byli tři uprchlíci zastřeleni při pokusu pro-
plížit se řetězem esesstráží, dvěma se podařilo stáhnout
se do úkrytu. Nazítří zjistila podzemní organisace, že
jeden z nich byl těžce zraněn a že potřebuje lékařské
ošetření, druhý pak že je velice stísněn osudem svých
kamarádů.

Do úkrytu přišel vězeň-lékař, který raněného ošetřil
a hlásil organisaci, že jeho stav je beznadějný. Zatím
musel celý tábor pochodovat kolem tří mrtvol zastřele¬
ných kamarádů.

Oba vězňové byli v úkrytu zásobováni potravinami
a vodou, a situace, nebezpečná pro uprchlíky i pro členy
organisace, vyvrcholila, když se raněný po třídenním
pobytu v úkrytu rozhodl, že se sám přihlásí.

Organisace se usnesla, aby raněný byl otráven, a po¬
slednímu z pěti kamarádů se útěk přece jenom podařil.

Asi v květnu 1944 uprchl z Birkenau Jaroslav Lederer
z Plzně, prý důstojník československé armády, který na¬
vázal spojení s blokfuhrerem Pestekem, rumunským pří¬
slušníkem.

Pestek byl ve spojení s partyzány; nabízel několika

vězňům, že jim pomůže při útěku, ale po zkušenostech
s jinými esesmany mu nikdo nevěřil.

Lederer se převlékl do esesuniformy a společně s Pe-
stekem ujeli na kolech. Pestek se vrátil později do oblasti
tábora, aby pomohl k útěku ještě jiným vězňům, s nimiž
byl ve spojení. Byl však prozrazen, odzbrojen a zastřelen.

Svědectví o Pestekovi může vydat Josef Neumann
z Medzilaborců, který byl při této události vyšetřován
a potrestán.

Úspěšný útěk provedli také Slováci, které vedl Arnošt
Rosin. Ze Slovenska podali potom zprávu o tom, co se
děje v Birkenau, do Londýna — v Londýně se zpráva
zdála ovšem neuvěřitelná.

Hodně těch, kteří byli popraveni za pokus o útěk nebo
byli dopadeni při útěku, se stalo obětí své důvěřivosti
vůči úplatným esesákům předstírajícím soucit s vězni

Jedním z takových špiclů byl blokfuhrer Schneider.
Zaváděl s vězni důvěrné hovory, přehlížel jejich malé
přestupky a dával jim najevo svou blahovolnost a spo¬
kojenost, když pro něj vydatně »organisovali«. Sliboval
jim také pomoc při útěku.

Dva polští vězňové zorganisovali pro Schneidra mno¬
ho cenných věcí a smluvili si s ním, že je zavede za velký
řetěz stráží, aby mohli utéci.

A opravdu: Jednoho dne neodešli s pracovním oddílem
a esesák Schneider si pro ně podle ujednání přišel
s úředním lístkem, aby je předvedl k výslechu. Poláci,
připravení na útěk, odešli sice se Schneidrem, ale
Schneider je odvedl místo za řetěz stráží do bunkru a
udal je táborovému gestapu pro pokus útěku spojený

s podplácením příslušníka eses. Oba vězňové byli potom
vyšetřováni, mučeni a na konec oběšeni. Jejich výpovědi
o Schneidrovi jim jenom přitížily.

Nikdy bychom se nebyli dověděli, jak byli dopadeni
a kdo zrazoval: Mrtvý oběšenec to prozradil po smrti.

Než byl v krematoriu spálen, přečtli si vězňové ze
sonderkomanda slova napsaná na jeho těle inkoustovou
tužkou:

»Zradil nás blokfuhrer Schneider, pomstěte naši smrt!«

Jiný případ je ještě větším dokladem zvhrlosti esesáků:

Náš kamarád, Slovák Bulo Langer, objevil mezi Slo¬
váky, kteří sloužili jako Volksdeutsche, svého bývalého
spolužáka, jenž docházel do tábora jako blokfuhrer.
Spolužák se Langrovi nabídl, že mu dopomůže k útěku.
Žádal jenom, aby Langer opatřil finanční prostředky
a zásoby, a Langer se čtyřmi kamarády »zorganisoval«
všechno, co esesák žádal.

Langer nás vybízel, abychom utekli také, že slovenský
esesák, jeho bývalý spolužák a přítel z mládí, je naprosto
spolehlivý.

Nešli jsme, a ráno rozhodujícího dne jsme se s Langrem
rozloučili a dívali jsme se, jak kamarádi, připravení
k útěku, vycházejí s pracovními oddily z tábora.

Esesák ještě s jedním svým kolegou slovo dodrželi.
Přišli na pracoviště, kde byl Langer s kamarády, a vy¬
žádali si je od kápy na nutné práce za velkým řetězem
stráží. Kamarádi prošli v doprovodu esesáků strážemi
a těšili se, že se jim útěk podaří.

Esesáci šli s nimi asi dva kilometry, potom se zastavili
a všech pět, kteří šli dál, zezadu postříleli. Pak mrtvoly
oloupili a veliteli tábora ohlásili, že zastřelili pět vězňů

na útěku. Za to dostali peněžitou odměnu a třídenní do¬
volenou.

Zákeřně zavraždění nešťastníci byli večer dovezeni do
tábora, posazeni u vchodu do tábora na židle, a vězňové,
vracející se z práce, museli se na povel: »Vlevo hleď!«
dívat na znetvořené obličeje kamarádů.

Lagerálteste Danisch stál před skupinou mrtvol a vy¬
křikoval horlivě jako jarmareční prodavač:

»Tak zhyne každý, kdo se pokusí o útěk!«

»Co není nařízeno, je zakázáno, a přísně se trestá!«

Byla by to celá velká kapitola, kdybychom měli popsat
všechny tresty a jejich provádění, které byly zavedeny
ve všech koncentračních táborech, a tedy také v Bir-
kenau. Byly vymýšleny a prováděny s německou dů¬
kladností, a německá »věda« při nich slavila orgie, ne¬
uvěřitelné pro toho, kdo je nezažil nebo neviděl.

Kromě nejrozmanitějšího týrání a bití dělali esesmani
a vedoucí vězňové písemná hlášení (Meldung) a velitel
tábora na takové hlášení odpovídal rozsudkem bez ja¬
kéhokoliv vyšetřování.

Nejčastěji to bylo pětadvacet ran býkovcem. Tento
rozsudek býval vykonáván při apelu, před všemi vězni,
kteří museli při tom stát v pozoru s čapkou v ruce.
Odsouzence přivázali na kozlík a některý osvědčený su¬
rovec, esesman nebo kápo, ho horlivě a nelítostně vy¬
plácel.

Stát po celý den bez jídla u brány byl také častý trest.
Za mrazů byl to trest zvlášť krutý a velmi často končil
smrtí vězně.

Až do roku 1943 používali v Birkenau zvláštního ža¬
láře (Stehbunker), který byl tak těsný, že v něm mohli
dva vězňové pouze stát. Nezřídka se stalo, že živý vězeň
stál s kamarádem, který mezitím zemřel hladem a zimou.
Bylo to na bloku číslo 3 v táboře Blb.

Pro větší skupinu, pro celý pracovní oddíl, protože
málo pracoval, nebo proto, že někdo z oddílu uprchl, byl
obvyklým trestem »sport«.

Při něm velel esesman nebo některý německý nad-
vězeň poklus; při tom se muselo rychle padat na zem
a zase vstávat, plazit se po loktech nebo se válet v blátě,
poskakovat v dřepu — tak dlouho, až mnozí nevstali.
Takový »sport« cítili všichni v kostech několik dní.

Trestný blok

Přeložení na trestný blok (Strafkompanie = SK) byl
obvyklý trest za některé přestupky, a pobyt na tomto
bloku znamenal v roce 1942 a až do jara 1943 jistou smrt.

Trestný blok byl úplně isolovaný blok, napřed číslo 1
v táboře Blb, potom číslo 11 v kmenovém táboře Blld.
Esesmani jej nazývali »výchovný«; ve skutečnosti to byl
vrchol všech jejich bestiálností.

»Zostřená disciplina« byl název pro týrání a šikano¬
vání v tomto bloku pod dozorem nejbrutálnějšího vězně,
kterého v táboře měli.

Blokaltestem trestného bloku byl nejdéle ze všech
Polák-Volksdeutsche Bednarek. Velitel tábora ho vy¬
znamenal tím, že mu dovolil, aby nosil dlouhé vlasy.

Trestný blok měl nej těžší pracovní podmínky a nej¬
surovější kápy, kteří se z tohoto bloku mohli vysvobodit

tím dříve, čím více lidí utýrali a zabili. Dozor nad tímto
blokem a nad jeho prací měl nej hrubší esesman.

Vězňové tohoto bloku byli označeni; měli na šatech
vpředu i vzadu velkou černou tečku, a podezřelí z útěku
měli kromě toho velký červený kruh. Koho gestapo
označilo jako politicky zvlášť nebezpečného, ten dostal
ještě značku IL (im Lager), což znamenalo, že nesmí
nikdy opustit bránu tábora.

Bití se zakazuje!

Zní to neuvěřitelně všem, kteří už leccos o koncentrač¬
ních táborech slyšeli: Od roku 1943 bylo bití v Birkenau
zakázáno — a přece je to pravda!

Zní to neuvěřitelně všem, kteří vědí, že v koncentrač¬
ních táborech platil zákon džungle, a že v nich byli lidé
ubíjeni také jenom pro ukojení zvířecích pudů — a přece
je to pravda!

Zní to neuvěřitelně všem, kteří vědí, že valná část
úmrtí vězňů v koncentračních táborech byla následek
surového bití a týrání esesmany a vedoucími vězni, kteří
svým obětem způsobili těžká vnitřní i vnější zranění —
a přece je to pravda!

A ještě něco nadto: Rozkaz, že se bití zakazuje, se ne¬
jenom čas od času opakoval, on se vyhlašoval velmi
okázale! A k rozkazu se dokonce dodávalo, že proviní-li
se některý vězeň nějakým přestupkem, je dovoleno
učinit o tom pouze hlášení, nikdy však se na vězně nesmí
vztáhnout ruka!

Účinnost takového rozkazu však trvala sotva tři dny
a mnozí esesmani a vedoucí vězňové rozkaz nezacho-

vávali ani den — a za několik dní po zákazu se tlouklo
ještě více než před zákazem.

Bití — to byl věčný problém koncentračního tábora!

Esespoddůstojník pracovní služby si svolal navečer
všechny kápy a zakázal jim bití s pohrůžkou, že kdo
bude při bití vězně přistižen, bude potrestán. A kápové
opravdu několik dní nebili.

Za několik dní si tentýž poddůstojník svolal kápy
znovu a vytýkal jim, že pracovní výkon vězňů poklesl,
že vězňové při práci stojí, že vidí mnoho dělnických po¬
mníků (Arbeiterdenkmal), jak se říkalo vězni opřenému
o lopatu.

Kápové si stěžovali, že jim bylo zakázáno bít a že bez
bití nemohou přimět vězně, aby pracovali.

Esespoddůstojník jim vysvětlil, že zákaz je špatně vy¬
kládán:

»Bít se může, ale nesmí se zabíjet!«

A tak příštího dne kápové zase tloukli. Zvláště ně¬
mečtí kápové se snažili rychle dohonit, co zameškali, a
proto nejenom tloukli, ale utloukali.

Ztýrané a zraněné vězně přinášeli z pracovišť do tá¬
borové nemocnice; vězeňští ošetřovatelé někdy prote¬
stovali proti bití vězňů a některé případy také hlásili.
Případy byly sice vyšetřovány, ale pokud tábor existo¬
val, vždycky se bilo a ubíjelo.

Některý vězeň-nováček, když slyšel, že bití je zaká¬
záno, si stěžoval, že ho někdo bil.

Několika dobře mířenými ranami vedoucího vězně
však byl poučen o tom, že je zakázáno nejenom bití, ale
že v táboře se musí také držet rypák:

»Halte deine Schnautze!«

(>9

Zvlášť rány pěstí do oka zanechávaly viditelné stopy,
a takové oko hrálo v následujících dnech po každé jinou
barvou. Esesmani se usmívali znetvořenému vězni a
úmyslně se ho ptali, kdo mu ublížil.

Předepsaná a vžitá odpověď zněla:

»Upadl jsem.«

Kdo řekl pravdu, dostal ihned tak důrazné poučení,
že ji po druhé už neříkal.

Zejména se nesmělo nikdy prozradit, že vězeň byl bit
esesmanem.

I v Birkenau se dodržovala poučka pražského němec¬
kého dozorce ve vězení na Karlově náměstí, který mi¬
strovskými fackami přesvědčoval vězně o tom, že Němec
nikdy nikoho nebije!

Popravy

Popravy, kterých bylo snad nejvíce pro pokus o útěk,
se konaly veřejně a všichni vězňové jim museli přihlí¬
žet; katovskou práci konali němečtí kápové.

Odsouzence přivedli spoutaného pod šibenici, potom
mu přečetli nejdříve německy, pak polský rozsudek.

Odsouzení Poláci nebo polští židé volali v poslední
chvíli:

»Af žije svoboda!«

»Ať žije Polsko!«

Rusové volali:

»Pomstěte naši smrt!«

»Ať žije Stalin!«

Při popravách byla po každé zostřena pohotovost
esesmanů, poprav se zúčastnili také všichni esesdůstoj-
níci.

Účelem veřejných poprav bylo zastrašit vězně, aby se
už nikdy nepokoušeli o útěk.

Ale v prostředí, kde se denně utracovaly tisíce lidí,
působilo divadelní pořádání poprav jednotlivců po pře¬
čtení rozsudku, podepsaného samotným Himmlerem,
s odůvodněním a s přitěžujícími okolnostmi, protismy¬
slně. Zastrašovací účinek se míjel cíle a poslední zvolání
odsouzenců působilo povzbudivě.

A také už nazítří odpoledne oznamoval táhlý řev siré¬
ny nový útěk.

Příkladem nevypočitatelné esesácké justice je případ
Alexandra Eisenbacha z Piešťan, vězně číslo 32.704,
který se také vrátil domů.

Na začátku roku 1944 měl Eisenbach na starosti sou¬
střeďování mrtvol v jednotlivých táborech a jejich při¬
vážení do márnice v nemocničním táboře Bllf. Protože
se při tom mohl svobodněji pohybovat, pokusil se s třemi
kamarády o útěk.

Dne 2. března 1944 všichni čtyři zmizeli. Jejich vozík,
na němž mrtvoly přiváželi, byl nalezen opuštěný na
silnici mezi tábory. Uprchlíci se skryli v hromadě dřeva,
kde čekali dva dny a dvě noci, než je esesáci přestali
hledat.

Třetí noc prchali na Slovensko, ale asi čtyřicet kilo¬
metrů od Birkenau byli zadrženi německými lesníky
a vráceni do Osvětimi I; tam byli vyšetřováni několik
dní táborovým gestapem.

Dne 7. března 1944 je dopravili ještě s dvěma jinými
uprchlíky do Birkenau, do trestného bloku číslo 11
v kmenovém táboře Blld.

Jejich předtuchy, že to s nimi špatně dopadne, se za¬
čaly plnit: Asi o půl čtvrté odpoledne se dověděli, že se
před kuchyni stavi dvě šibenice. Večer pak přišli ně¬
mečtí kápové, všem šesti uprchlíkům spoutali ruce a za
dozoru esesáků je odvedli pod šibenici. Tam už byli shro¬
mážděni vězňové z celého tábora se zmobilisovanými
esesáky.

Napřed přečetli rozsudky nad prvnimi dvěma uprchlí¬
ky a oba uprchlíky hned pověsili.

Eisenbach a jeho tři kamarádi nečekali nic jiného, než
že teď dojde na ně. K jejich údivu a k obecnému údivu
všech vězňů však je esesák zaháněl do bloku a větou:
»Ještě nejste pryč?« končil svůj sadistický žert, který
trval tři hodiny.

Potrestáni byli odsouzením k doživotnímu pobytu
v trestném bloku a kromě toho dostal každý pětadvacet
ran.

V trestném bloku vydržel Eisenbach proto, že mu
přátelé pomáhali.

Péče o nemocné

Lékařská prqhlídka

Většina nemocí v táboře byla způsobena podvýživou
při těžké práci a nedostatkem hygieny.

Po večerním apelu se mohl každý vězeň z tábora Blb
hlásit v ambulanci na bloku číslo 12, později, po našem
přestěhování do kmenového tábora Blld na jeho bloku
číslo 31, aby ho ošetřili.

Pozoruhodný způsob stanovení diagnosy měl polský
lékař-vězeň dr Zenkteller: Postavil se před řadu vězňů,
kteří se hlásili, že jsou nemocní. Každý musel spustit
kalhoty, a když to šlo pomalu, pomáhal jim dr Zenk¬
teller fackami. Jakmile uviděl znečištěné spodky, pro¬
hlásil vězně za nemocného úplavicí, zapsal si jeho číslo
a poslal ho v táboře Blb na blok číslo 7, kde vězeň ne¬
dostal nic jíst.

To byl začátek i konec léčení dra Zenktellera.

Také malarii léčili v Birkenau velice prostě.

Tato choroba, kterou přivezly hlavně řecké transporty,
se v bažinatém osvětimském kraji velice rozšířila. Proto
velitelství tábora oznámilo, aby se přihlásili ti, kteří byli
už dříve nemocní malarii, aby mohli být doléčeni. Pro¬
tože této lsti bylo použito po prvé, přihlásilo se několik
set vězňů, které poslali do plynových komor.

Jindy zase odvezli nemocné malarii do Lublína, kde je
stihl dříve nebo později stejný osud.

Podle výroku eseslékaře dra Mengerleho, byl tento
způsob usmrcování lidí humánní.

Jiným způsobem usmrcování nemocných i zdravých
po lékařské prohlídce byly injekce: jedovaté zástřiky.

Z počátku vozili nemocné tyfem do Osvětimi I, kde je
zástřiky usmrcovali, později postavili pro tento účel ma¬
lou místnost v Birkenau u bloku číslo 8 v táboře Blb.

Nemocnice

Nemocnicí, které se ve všech koncentračních táborech
říkalo revír, byl v táboře Blb původně blok číslo 7.

Dostat se do nemocnice nebylo snadné — zpravidla
teprve vysoká horečka o tom rozhodla.

A dostat se do nemocnice — znamenalo téměř jistou
smrt.

Desetitisíce vězňů prošly branou do tábora v Birke¬
nau, blokem číslo 7 prošla většina z nich do krematoria.

Blok číslo 7 byl zděný barák bez podlahy, s malými
okny, která nešla otevřít; proto tam byl nesnesitelný
zápach.

Po stranách a uprostřed bloku byly vyzděné pelechy,
plné vší, se slamníky prosáklými lidskými výkaly. Na
slamnících leželo tolik vězňů, kolik se jich tam dalo
vtěsnat, takže nemocní se sotva mohli otočit. Nikdo také
nevěděl, má-li jeho soused nějakou nakažlivou nemoc.
O to se také nikdo nestaral.

Nemocní leželi s umírajícími a s mrtvými, a být v tom¬
to brlohu lidských trosek, znamenalo kruté utrpení ještě
před smrtí, utrpení, které si nikdo, kdo to nezažil, ne¬
dovede představit.

Lékařské ošetření nebylo, ani potřebné léky, ani umy¬
várna, ani voda, ani mýdlo, ani ručník.

Ošetřovatelé-vězňové se sice celkem snažili v rámci
svých primitivních možností konat svou práci. Nebyli
však vybíráni podle kvalifikace, ale podle táborové tra¬
dice, při níž rozhodovala doba pobytu v táboře a osobní
poměr k vedoucím vězňům tábora. Tak musel na pří¬
klad primář čáslavské nemocnice dr Kafuněk, místo aby
ošetřoval nemocné, přinášet kotle s jídlem z táborové
kuchyně, zametat podlahu a vynášet výkaly.

Jídlo bylo stejné pro nemocné jako pro zdravé.

Nemocní úplavicí nebo podezřelí z tyfu, pokud nebyli
usmrceni injekcemi nebo v plynové komoře, byli pře¬
kládáni na čtvrté oddělení, kde leželi mezi mrtvolami
tak zvaných nevyléčitelných.

Jeden z pisatelů této knížky ležel v této nemocnici šest
týdnů a přežil v ní opravdu jenom jakýmsi zázrakem
skvrnitý tyfus a úplavici.

Nemocnice v bloku číslo 7 byla později rozšířena
o blok číslo 12 a pak ještě o blok číslo 8, který byl za¬
řízen snesitelněji; v tomto bloku však byli léčeni pouze
vedoucí vězňové, především nadlidé: »Zelení« říšští
Němci, to jest — zločinci.

Ještě později byl zřízen celý nemocniční tábor Bllf
kde se poměry sice zlepšily, systém však zůstal stejný.

» Zvláštní ose tření«

Zvláštní ošetření (Sonderbehandlung = SB), byl hu¬
mánní název pro násilné usmrcování vězňů.

Jakmile totiž byl blok číslo 7 plný nemocných, a to
bývalo obyčejně každé dva či tři týdny, někdy však také
každý týden, přišel rozkaz k sestavení tak zvaného trans¬
portu.

Dozorčí esesman nemocnice (Sanitátsdienstgehilfe =
SDG), někdy také eseslékař, určovali počet těch, kterým
se má dostat tohoto zvláštního ošetření, a vedoucí věz¬
ňové nemocnice byli povinni tento počet v krátké lhůtě
dodat.

Podívali se po nemocných, zapsali si čísla některých
a časně ráno je vyhnali z bloku; na dvoře je sestavili,
přesně spočítali a s pomocí personálu naložili na ná¬
kladní auta. Aby nikdo nemohl zmizet, vytetovali jim
pod vězeňské číslo na levé ruce ještě písmeno L; snad
to bylo začáteční písmeno německého slova Leiche
(mrtvola).

Protože oběti věděly, co je čeká, esesmani jim ani nic
neskrývali. S nemocnými byly nakládány také mrtvoly.

Když auto přijelo ke krematoriu, vyklopili celý jeho
náklad, mrtvé, polomrtvé i živé, jako smetí automatic¬
kým zvednutím karoserie před vchod nebo před betono¬
vou skluzavku.

Koncem února 1943 zažil blok číslo 7 zvlášť důklad¬
nou takovou čistku.

Naložili na auta nejenom všechny nemocné, ale i ně¬
kolik ošetřovatelů, ba i vězně-lékaře, kteří museli do
poslední chvíle pomáhat při nakládání svých kamarádů.
Ošetřovatele a lékaře naložili proto, že jim do stanove¬
ného počtu chybělo ještě několik lidí.

Ale ani to nestačilo, ještě pořád chyběli dva.

Hledali proto dále, a když už nemohli nikoho najít,
zavolal esesman kolemjdoucího zdravého vězně a nařídil
mu, aby vstoupil do auta.

Vězeň věděl dobře, co ho čeká, proto se bránil.

Ztýrali ho tedy, pak ho zastřelili a jeho mrtvolu vho¬
dili na vůz.

Na jaře 1943 se vězňové začali vzpírat vstoupit do aut.
Proto esesmani vynalezli jednoduchý prostředek: Vy¬
brané vězně odvedli napřed z bloku číslo 7 do koupelny,
tam je vykoupali a dali jim čisté košile. A v košilích je
vehnali do auta a zavezli do plynových komor.

Před blokem číslo 7 je hromada položivých a polomrt¬
vých lidských těl. Jsou mezi nimi i Češi.

Jeden z nich se zvedne a ptá se druhého:

»Franto, kdy už pojedeme do toho gázu?«

»No, počkej, to auto přej už přijede... Teď už to vy¬
držíš ... «

Výběr do plynových komor

Občas byly osvětimské tábory přeplněné a tehdy se
v nich konaly čistky.

Vězňové nastoupili nazí před eseslékaře, kteří je třídili
na práce schopné a na práce neschopné; tohoto třídění
se zúčastnil také velitel tábora.

Pohybem palce bylo nahému vězni dáno najevo, jde-li
na smrt ihned nebo zdali se tento rozsudek ještě na ně¬
jaký čas odkládá.

Potom zapsali čísla vězňů, určených do plynových
komor, aby nikdo nemohl uniknout, a všechny tyto od¬
souzence na smrt soustředili na jeden, právě prázdný
blok.

Eseslékaři vybírali na smrt vězně tělesně slabé, tak
zvané musulmany, dále vězně, kteří měli vředy, svrab
nebo oděrky na nohou nebo na rukou.

Mnozí »musulmani« byli už tak fysicky vyčerpáni, že
byli bez vůle, ke všemu neteční, v nic nevěřící. Věděli,
že pro ně není jiné východisko než komín krematoria.
Smířili se se svým beznadějným postavením, nebránili
se svému osudu a šli tupě, jako na porážku. Někteří pro¬
jevovali dokonce uspokojení nad tím, že se jejich hrozný,
nedůstojný život končí.

Často však byli mezi těmi, kteří měli zemřít, i lidé
zdraví.

Záminky pro výběr do plynu byly přerozmanité. Jed¬
nou nařídili soupis všech židů starších než 50 let. Slíbili
jim lehkou práci, potom je však poslali všechny, i zdravé,
do plynu. Jindy zase hledali mladší, do 16 let, a zničili
je stejně.

Odsouzenci byli na soustřeďovacím bloku dva až tři
dny, než je odvezli do plynových komor, a nelze ani vy¬
líčit hrůzu takového společného pobytu několika set lidí,
čekajících na smrt.

Velitel tábora i vedoucí vězňové jim při tom předstí¬
rali, že pojedou na zotavenou.

Nezapomenutelné zůstane cynické upozornění eses-
lékaře, který radil jednomu z těchto vězňů, když nastu¬
poval k autu na svou poslední cestu:

»Vyhrňte si límec, ať se nenachladíte!«

Jiný eseslékař dal podobnou radu vězni, který vcházel
do budovy krematoria bos:

»Dejte pozor na střepiny, abyste si nezranil nohu!«

Pocity strachu, hrůzy, zoufalství a duševního utrpení
jednotlivců, jejichž trest smrti byl ještě zostřen po¬
bytem v Birkenau, nedovedeme vyjádřit. Snad proto, že
jsme v tomto prostředí žili příliš dlouho.

Situace, které by za normálních okolností přivodily
duševní zhroucení, vybičovaly v Birkenau vůli k činům,
kterých je člověk schopen jenom jedenkrát v životě.

Jednou byl vybrán do plynu, jako neschopný práce,
berlínský žid Werner Krisch.

Krischovi se podařilo utéci z bloku, v kterém byli od¬
souzenci soustředěni, a ukryl se blízko naší zámečnické
dílny v pískové jámě přeplněné pařezy.

Při apelu se zjistilo, že jeden vězeň chybí. To byla
záhada pro esesáky i pro vedoucí vězně, protože se pra¬
covní oddíly vrátily do tábora celé. Zvláštní při tom
bylo, že chybí právě vězeň určený do plynu. Všichni
museli stát několik hodin na apelu, zatím co celý tábor
byl důkladně prohledáván — uprchlíka však nenašli.
Tak uplynulo asi čtrnáct dní.

Zatím se v naší zámečnické dílně děly divné věci:
V noci se nám ztrácelo jídlo a mezi členy dílny vznikaly
hádky a vzájemná obviňování. Podezřelé bylo, že zloděj
bral jenom tolik, aby se najedl.

Jednoho večera však jsme »zloděje« chytili. Byl to
Krisch, který chtěl žít. Každou noc opustil svou jámu
pod pařezy, proplížil se vysokou vrstvou dřeva a oknem
vnikl do dílny. V dílně se najedl a ještě se tam i vyspal
Před svítáním vlezl zas pod pařezy. Tak žil dvě neděle.

Jeho objevení nám způsobilo trapnou situaci: Skrývat
jsme ho nemohli, zároveň jsme však věděli, že vydáme-li
ho, bude popraven.

Po dlouhých poradách jsme se rozhodli, že případ
oznámíme lageráltestemu, který byl Krischovým obje¬
vením překvapen právě tak jako esesáci.

Nakonec všichni uznali jeho vůli k životu a dovolili
mu, aby pracoval v naší dílně. Tam se zotavil, a dnes žije
jako po druhé narozený a osvobozený.

Zakončení Krischova případu — to byla jediná vý¬
jimka, která se už nikdy neopakovala.

Jednou zapsali na smrt pětačtyřicetiletého muže, kte¬
rý měl toliko od špatné obuvi odřené nohy a jehož šest¬
náctiletý syn byl také v táboře.

Syn se snažil otce zachránit a pokoušel se v táborové
pisárně zaměnit čísla, ale marně. Tu si dodal odvahy a
klekl na kolena před velitelem tábora a s pláčem ho
prosil, aby mu nebral otce.

Velitel mu odpověděl, že se nemusí ničeho bát, otec
prý se jede léčit, a až se vyléčí, zase se vrátí.

Mladík se však nedal odbýt a nabízel se, že půjde
pracovat za otce do jeho těžkého pracovního oddílu na
stavbu silnice.

Za to ho raportfúhrer Polotschek surově zkopal, a
když syn řekl, že ví, co otce čeká, zapsal si raportfúhrer
jeho číslo a poslal ho společně s otcem na smrt.

Výsledky těchto osvětimských čistek jsme viděli nej¬
lépe v Birkenau, když celé kolony nákladních aut ujíž¬
děly k plynovým komorám. Vězňové na těchto vozech
se chovali celkem tiše; někteří snad nevěděli, snad ne¬
věřili, co je čeká.

10. Plán desinfekční stanice. Desinfekční stanice byla asi 45 m dlouhá a 45 m
široká. Vězňové vstupovali do svlékámy, procházeli místností se čtyřmi
odhmyzovacími bubny a s kotelnou k holiči, potom přišli pod
sprchy. Pak se osušovali v místnosti pro osušování a odtud šli chodbou
za odhmyzovacími bubny do o b 1 é k á r n y, při které byl výdej prádla
a vězeňských šatů pro muže a pro ženy.

Zděné bloky

Byly v táborech Bia, Blb a byly asi 40 m dlouhé a 9 m
široké (360 m 2 ).

U vchodu byla místnost blokáltesteho s pisár-
n o u, v které bylo také skladiště potravin.

Uvnitř bloku byly tříposchoďové zděné palandy. Od¬
dělení, v kterých bylo 6 i více lidí, bylo 2X2 m (4 m 2 ), takže
vězeň měl asi 0,70 m 2 , na nichž žil, jedl, spal a odkládal své
věci.

V bloku bývalo 1.000, někdy až 1.200 žen. Nábytku nebylo,
sedělo se na palandách. Dvě spodní palandy však byly tak
nízké, že se na nich dalo jenom ležet.

V bloku nebyla ani umyvárna ani záchod; byly v jiných
barácích, vzdálených i přes 200 metrů.

V bloku se topilo ve dvojích kamnech.

Dřevěné bloky

Původně to byla koňská stáj, asi 40 m dlouhá a 9 m ši¬
roká (360 m 2 ), bez oken, s nedostatečným osvětlením a vě¬
tráním střešními světlíky.

U vchodu byl pokoj blokáltesteho a pisárna,
v které bývaly také balíčky pro vězně.

Po obou stranách uvnitř bloku byly tříposchoďové dře¬
věné palandy. Plocha pro 6 lidí byla 1.80X2.60 m (4.7 m 2 ),
plocha pro vězně měla tedy asi 0.80 m 2 .

V bloku žilo 400 až 500 lidí. Protože nábytku nebylo, se¬
dělo se na palandách a na topném cihlovém kanálu, který
probíhal středem. Také v dřevěných blocích byly obě spodní
palandy tak nízké, že se na nich dalo jenom ležet.

Topný kanál cihlový spojoval dvě pece, které stály
na koncích bloku. Výška kanálu byla asi 50 cm, šířka 60 cm.

V bloku nebyla umyvárna ani záchod, které byly v jiných
barácích stejných rozměrů. Místo záchodu byly v bloku dvě
kádě na výkaly, kterých se muselo používat v noci,
protože bylo přísně zakázáno z bloku v noci vycházet.

11. Plány zděného a dřevěného bloku

Často soustřeďovali vězně, určené na smrt, napřed

Takové čistky se prováděly také v ženských táborech,
v nemocničním táboře Bllf, a teprve později je zavezli
do plynových komor.

Také někteří blokáltesti ochotně a se zájmem plnili
vražedné rozkazy.

Když jim nařídili, aby vybrali práce neschopné vězně
ze svých bloků, klidně psali jejich čísla a tím i jejich
rozsudky smrti. Často vybrali vězňů tolik, že eseslékař
mnohé vrátil.

Péče o mrtvé

Největší péči věnovali v Birkenau mrtvolám a stále
ověřovali jejich čísla.

Celý den také počítali stav živých a mrtvých v blocích.

Byl-li někdo mrtvý nebo umírající, to nezkoumali;
když se prostě neozval, vytáhli ho z jeho pelechu a po¬
ložili na hromadu mrtvol na dvoře.

Nesouhlasil-li počet vězňů v bloku, vyhnali všechny
na dvůr, bez ohledu na to, byli-li nemocní, a bez ohledu
na počasí. Tam museli všichni stát tak dlouho, až počet
konečně souhlasil.

Mrtvoly vláčeli nahé, na řemeni ovázaném okolo ruky
nebo okolo nohy, a tak je dopravovali do márnice, která
byla v táboře Blb za blokem číslo 27.

Tam je srovnali pečlivě do hranic, aby je mohli spo¬
čítat.

Napřed jim však vytahali zlaté zuby: Podpatkem
kopli do úst, až se rozevřela, a kleštěmi vytrhli všechno,
co bylo zlaté.

Mrtvoly byly vysvlékány z šatů, zejména z bot, o něž
byla v táboře velká nouze. Při tom se celé vagony šatstva,
prádla a obuvi z transportů vězňů, kteří byli v Birkenau
usmrceni, odvážely do říše pro německou Zimní pomoc.

Ženský tábor v Birkenait

Začátky

V Osvětimi I

První ženský koncentrační tábor v Osvětimi I byl za¬
ložen v březnu 1942: Dosavadní mužský tábor byl roz¬
dělen dva metry vysokou cihlovou zdí na dvě části, a
z ženského koncentračního tábora v Ravensbriicku bylo
přivezeno asi 1.000 německých žen, převážně prostitutek,
které v táboře nosily černý trojúhelník.

Tak jako měli v mužských koncentračních táborech
význačné postavení a funkce Němci, zaujímaly je v žen¬
ských táborech Němky. A čím byli v mužských táborech
»zelení« Němci-zločinci, tím byly v ženském táboře »čer-
né« Němky-prostitutky. Hrdě uplatňovaly své nároky
na prvenství. Velitelství tábora vědělo, kdo jsou tyto
ženy, ale jejich němectví bylo pro ně legitimací, aby jim
přidělilo vedoucí funkce.

Ženský tábor v Osvětimi se novými transporty žen
rychle naplňoval, takže přes velkou úmrtnost měl v po¬
lovici srpna 1942 12.000 vězeňkyň. Bloky byly přecpány
a ubytovací poměry byly proto velice zlé.

Z mužského tábora bylo vidět za vysokou zdí dohola
ostříhané ženy.

Dívat se na ženy však bylo zakázáno a přísně se tres¬
talo.

Když se na silnici míjely mužské a ženské pracovní
oddíly, musely na povel esesmanů: »Vpravo, vlevo
hleď!« odvrátit hlavy, aby se neviděly.

Kdo to neudělal, ať muž či žena, dostal pětadvacet
ran býkovcem.

Přesídlení do Birkenau

Dne 16. srpna 1942 byl ženský tábor v Osvětimi I zru¬
šen a přestěhován do Birkenau.

Velitelství tábora použilo této příležitosti k prvnímu
ničení ženských vězňů: 8.000 žen bylo přestěhováno do
Birkenau, 4.000 žen bylo posláno do plynových komor.

V Birkenau přišly ženy do hrozných poměrů. Bloky
byly bez podlah, bez oken, bez příslušenství; do bloků
pršelo, pitná voda nebyla a na mytí byla jenom jedna
káď vody pro celý blok, který měl 1.000, později i 1.200
vězeňkyň.

Pohybovat se mezi bloky bylo obtížné: Půda byla
bahnitá, nebylo kanalisace ani cest.

V listopadu 1942 jsme přišli do ženského koncentrač¬
ního tábora v Birkenau po prvé. Jeho poměry na nás
učinily takový dojem, že jsme v něm vydrželi jenom
několik málo hodin denně.

Nejbrutálnější jednání a surovosti esesdozorkyň a ně¬
meckých žen-vězeňkyň, které měly nějakou funkci, bylo
více než odpuzující; nemohli jsme pochopit, jak je mož¬
né takto s ženami zacházet.

Příchod nových žen

Do ženského tábora přicházely: Ženy, které byly vy¬
brány z hromadných židovských transportů jako práce
schopné; ženy politicky podezřelé, zatčené a vyšetřo¬
vané gestapem, které přišly z vězení (z naší vlasti to
byly na příklad ženy z Malé pevnosti terezínské a z Pan¬
kráce, které přijížděly buď ve skupinách nebo jednot¬
livě); ženy evakuované z krajů, které byly ohroženy po¬
stupem ruské fronty; ty přicházely i s dětmi.

Byly to tedy ženy z celé Evropy a byly mezi nimi také
jugoslávské partyzánky, ruské důstojnice, které uprchly
ze zajateckých táborů, Němky, které vyznávaly učení
bible, a hodně Polek.

Zvláštní zmínky si zaslouží transport 128 jihoslovan-
ských partyzánek, které přijely do tábora v létě 1944.
Odepřely se svléknout ze svých uniforem, byly však
k tomu hladem donuceny. Těžká práce jich zanechala
na živu jenom 12.

Číslování a tetování žen bylo stejné jako mužů, ženy
však měly vlastní serie. V první sérii bylo 92.000 žen,
ve druhé, v níž bylo ženám vytetováno kromě čísla pís¬
meno »A«, bylo 29.000 žen; cikánské ženy měly číslo¬
vání zvláštní s písmenem »Z«; těch bylo 8.000.

Všem ženám, kromě Němek, ostříhali nejenom vlasy,
ale oholili je na celém těle. Kromě toho je oblékli do
starých hadrů, na nohy jim dali dřeváky nebo dřevěné
pantofle, a hned druhého dne je poslali na nejtěžší práce.

Život žen a dětí

Práce

Z žen sestavovali stejné pracovní oddíly jako z mužů,
a ženy pracovaly o nejtěžších pracích pozemních: Sta¬
věly cesty, kopaly kanály, odvážely na kárách a na
železných vozících hlínu, nosily kolejnice a přinášely
cement na stavby.

Dozor nad nimi měli esesmani se psy a esesdozorkyně.

Vedoucími ženských pracovních oddílů byly převáž¬
ně německé prostitutky, které vynucovaly na ženách
bitím a nejrozmanitějším mučením co největší pracovní
výkon.

Vysílené ženy byly tímto nelidským běsněním do¬
háněny k zoufalým pokusům o sebevraždu: Vrhaly se
do řetězu esesstráží, kde je psi honili a stráže střílely.

Večer nosily ženské pracovní oddíly mrtvá těla svých
kamarádek za zvuků hudby ženské táborové kapely
k sčítacímu apelu — stejně jako nosily mrtvá těla svých
kamarádů pracovní oddíly mužské.

Za těchto okolností vydrželo v táboře jenom málo žen
delší dobu. Vydržely pouze ty, které byly zaměstnány
ve správě tábora, na příklad v blocích, v kuchyních,
v pisámě, v oděvních skladech, v desinfekční stanici,
v nemocnici. Tam nekonaly tak těžkou tělesnou práci
a měly lepší ubytovací a hygienické podmínky.

Nejhrubší a nejtěžší práce musely dělat zejména
židovky.

Životní podmínky

Prvním ženským koncentračním táborem v Birkenau
byl tábor Bia. Protože byl brzo přeplněn, byl v létě 1943
rozšířen o dosavadní mužský tábor Blb.

Když pak v létě 1944 přišly maďarské transporty,
vzrostl počet žen v Birkenau na 80.000, a ženy obsadily
také tábor Bíle a část nedokončeného úseku BIU.

Polovice bloků v táborech Bia a Blb byly nejprimitiv¬
nější zděné baráky, takové, jako byl nemocniční blok
číslo 7 v táboře Blb.

Na každém bloku bylo až 1.200 žen. Spaly na tříposcho-
ďových zděných palandách, a na čtyřech čtverečních
metrech jich spalo někdy šest i více, nejčastěji na holých
prknech, bez slamníků, bez prostěradel a bez přikrý¬
vek. Ve spaní se střídaly, a protože se netopilo, zahřívala
jedna druhou.

Hygienická zařízení, mýdlo, ručník, kartáček na zuby,
klosetový papír a jiné hygienické potřeby prostě nebyly.

To všechno urychlovalo tělesný a duševní úpadek žen,
které brzy po příchodu vlivem pracovních poměrů, pod¬
výživou a hrubým zacházením onemocněly a umíraly.

Balíčky Červeného kříže byly vykrádány také v žen¬
ském táboře. Velitelka tábora Rakušanka Mandlová,
bestie v lidské podobě, vykrádala s ostatními esesdozor-
kyněmi z balíčků čokoládu a všechny dobré věci. Tvrdi¬
ly, že je odevzdají německým vyznavačkám bible, což
ovšem neudělaly.

Naprosto nedostačující životní podmínky byly i u žen
příčinou rychlého rozšíření nejrůznějších, i nakažlivých
chorob, hlavně skvrnitého tyfu.

Celé polovice tábora Bia se užívalo jako nemocnice
a léčení v ní bylo stejné jako v nemocnici mužské —
všechny nemocniční bloky byly vlastně jenom zásobár¬
nami plynových komor.

V zimě 1942 ležela mezi bloky mrtvá a polomrtvá těla
nahých žen, o které se nikdo nestaral, se stopami těžkých
útrap a bití. Teprve večer je sebrali k sčítacímu apelu a
po apelu je odvezli do krematoria.

Apely v ženském táboře trvaly vždycky nesmírně
dlouho, protože počet žen málokdy souhlasil. Proto stály
při apelu mnoho hodin za každého počasí, kterému padlo
za oběť mnoho a mnoho žen.

Esesmani se chovali k ženám stejně hrubě jako k mu¬
žům, esesdozorkyně byly hysterické, sadistické zrůdy,
které vězeňkyně šikanovaly a ubíjely.

Tak na příklad esesdozorkyně Volkenrathová polévala
židovské ženy, které musely stát při výběru několik
hodin nahé v zimě před bloky, studenou vodou, spílala
jim a posílala na ně psy.

Podobných krutostí se dopouštěly esesdozorkyně pře¬
devším na ženách starých, nemocných a slabých.

Trestání

Tresty žen byly podobné trestům mužů.

Esesdozorkyně trestaly za malichernosti tvrdými
tresty: Pětadvacet ran holí, přeložení na trestný blok
nebo na blok číslo 25 v táboře Bia, v němž byly sou¬
středěny ženy odsouzené k smrti v plynových komorách,
těžká práce (na příklad nošení kamenů v zimě bez ru¬
kavic, klečení na štěrku jenom v nejnutnějším oděvu
a s holými koleny), »sport« až do úplného vyčerpání.

Nejčastějším a nejkrutějším trestem bylo nové ostříhání
vlasů dohola.

Belgičanku Málu Zimmetbaumovou, které se podařilo
utéci, po osmi dnech chytili a přivedli zpět do tábora,
uvěznili, vyšetřovali a mučili. Přitom ji tajně odsoudili
k upálení za živa, a pro výstrahu ji postavili před po¬
chodující ženy.

Ale Mala se nějak dověděla, co ji čeká. Proto uhodila
v nestřeženém okamžiku esesmana Rútterse do tváře a
podřezala si žíly na rukou.

Na ambulanci ji ošetřili, umírající ji zavezli na dvou¬
kolové káře do krematoria a tam rozsudek vykonali.

Odvšivování

Odvšivování bylo příležitostí k týrání a k ničení žen.
Konalo se velmi často, ale vši nebyly zcela odstraněny
nikdy.

Celé dny stály řady nahých žen za deště nebo i za
mrazu před desinfekční stanicí a čekaly, až na ně dojde.
Přitom je esesáci zesměšňovali a sprostě uráželi.

Při každém odvšivování byly ženy zbaveny všech
svých věcí, které si s námahou, ba často s nasazením
života opatřily a jimiž si mohly aspoň trochu ulehčit.

Po odvšivení dostaly staré hadry, mnohdy zavšivené,
a staré špinavé přikrývky.

Někdy poslali do ženského tábora muže-holiče, kteří
museli ženy při odvšivování na celém těle vyholovat.

Při odvšivování byly před desinfekční stanicí posta¬
veny kádě s roztokem cyklonu, kterého se užívalo také
v plynových komorách, a všechny ženy se musely v těch-

to kádích postupně vykoupat. Potom je zahnali pod
sprchy, a když se osprchovaly, vyhnali je ven.

Esesdozorkyně a »černé« Němky-prostitutky doprová¬
zely celé odvšivování žen křikem, nadávkami a bitím.

Výběr do plynových komor

Při každém odvšivování se prováděla selekce, to jest
výběr do plynových komor.

Ženy musely nastoupit nahé před bloky, kde je eses-
lékař v doprovodu esesdozorkyň jednu po druhé prohlí¬
žel. Nezkoumal jejich zdravotní stav, jenom povrchním
pohledem podle své nálady a zvůle rozhodoval o jejich
osudu.

Ženy, které vybrali do plynu, se musely postavit stra¬
nou a jejich tetovaná čísla si esesdozorkyně zapsaly.
Potom ženy odvedli na sběrný blok číslo 25 v táboře Bia.
kde čekaly i několik dní, než byly odvezeny auty do ply¬
nových komor.

Často se stávalo, že do tohoto bloku přivedli i ženy
zdravé, které se dopustily nějakého přestupku, a to pro
ně znamenalo smrt nebo aspoň děs ze smrti — pro-
pustili-li je po několika dnech.

Kateřina Singrová z Marikové, vězeň číslo 2.098, a Bo¬
žena Weissová z Michalovců, vězeň číslo 1.227, naše
spolupracovnice, které přijely do Osvětimi s prvními
ženskými transporty v březnu 1942 a které se také vrá¬
tily do vlasti, nám sdělily o výběrech žen do plynu toto:

»Vězeňkyně od číslice 1 do 6.000 nebyly při příjezdu
transportů na nádraží tříděny a šly všechny do tábora.

První větší výběr žen do plynu byl proveden při pře¬
sídlení ženského tábora z Osvětimi I do Birkenau, kdy
bylo plynem otráveno 4.000 žen.

Dne 9. září 1942 se provádělo velké odvšivování tábora,
které trvalo tři dny. Tehdy bylo vybráno do plynu 3.000
žen za asistence oberscharfiihrera Múllera, esesdozorkyň
Drechslerové a Stievitzové.

Od 14. listopadu do 6. prosince 1942 se provádělo »zim-
ní« čištění tábora. Tehdy zůstalo z 20.000 židovských žen
na živu jenom 1.400 žen. Třídilo se denně, za mrazů a za
dešťů, aby bylo místo pro očekávané transporty holand¬
ské a francouzské.

Tyto transporty přišly v prosinci 1942, a tak se v lednu
1943 stav ženského tábora Bia zvýšil na 11.000 žen; proto
začali znovu odvšivovat a vybírat do plynu.

Do března 1943 byl počet žen zmenšen na 5.500, ačkoliv
denně přibývaly nové ženy z transportů holandských
a francouzských a ačkoliv tehdy ženy ještě nevyváželi do
jiných táborů jako pracovnice.

Do března 1943 byly vybírány do plynu i ženy ne-
židovské, především nemocné Češky a Rusky. Stalo se
dokohce, že jednou vybrali do plynu i několik nemoc¬
ných Němek.

Kromě těchto velkých výběrů konaly se nepravidelně,
podle nálady esesdozorkyň, výběry malé, při večerních
a ranních apelech. Tyto výběry prováděli eseslékaři
dr Konig a dr Tillo a esesdozorkyně Hassová.

Hassová vybírala z vlastního popudu, zpravidla v ne¬
děli. Přijela odpoledne do tábora a zašla do některých
bloků. Ženy se musely svléknout, nastoupit před blok
a Hassová je sama, bez lékařské asistence, vybírala do
plynu.

Těmito výběry byly ničeny ženy, které byly uznány
při třídění transportů na nádraží za práce schopné, ted>
ženy v táboře už zapsané, z nichž každá měla v hlavní
pisámě lístek s číslem, se jménem a se zaměstnáním.
Po výběru pak bylo na těchto kartotékách u žen posla¬
ných do plynu v rubrice příčina smrti poznamenáno: SB
(Sonderbehandlung = zvláštní ošetření) a kartoteční
lístky byly potom založeny mezi doklady o zemřelých.

V září 1943 vydal Berlín rozkaz, aby všechny doklady
s poznámkami SB byly zničeny; také ve všech sezna¬
mech vězňů bylo SB vymazáno a nahrazeno poznámkou,
že vězeň zemřel přirozenou smrtí.

Opsaly jsme tyto seznamy a zakopaly je pod cihlovou
podlahu svého bloku. Tento blok pravděpodobně zničen
nebyl a záznamy tam tedy jsou.«

Blok číslo 25 v ženském táboře Bia, do kterého byly
odvedeny ženy vybrané do plynu, byl protějškem ne¬
mocničního bloku číslo 7 v táboře Blb.

Nádvoří mezi bloky číslo 25 a číslo 26 bylo obehnáno
vysokou zdí, okna bloku byla zamřížována a opatřena
ostnatým drátem, aby odsouzenkyně na smrt, které če¬
kaly několik dní o hladu a o žízni na provedení rozsudku,
nemohly uprchnout.

Nakládání a odvážení žen do plynových komor, to by
mohla být největší a nejhroznější kapitola této knihy.
Netroufáme si na ni. Nechť ženy, které Birkenau pře¬
žily, samy popíší tyto pohřby živých a život, který jim
předcházel.

Velitelství tábora nařídilo, aby ženy byly odváženy
pouze v košilích, později úplně nahé, protože při jednom

nakládání polila jedna žena obličej esesmana vitriolem,
který měla pod šaty.

Zatím co muži se chovali celkem netečně, ženy po
celou jízdu křičely a kvílely. Často vyskakovaly z jedou¬
cích automobilů, všechno však bylo marné.

Pokusní králíci

Činím německý národ jako celek odpovědným
za nacism a za všechny jeho zločiny, jimiž se na-
cism navždy před celou historií lidstva tak smutně
proslavil.

President dr Edvard Beneš dne 10. června 1945
v Lidicích

V zimě 1942 zařídil profesor dr Schuhmann z Berlina
v ženském táboře Bia pokusnou roentgenovou stanici,
kde byli mladí muži a mladé ženy ozařováni prudkými
roentgenovými paprsky, aby byli sterilisováni, to jest
učiněni neplodnými. Od velitelství tábora dostával dr
Schuhmann pro tento účel tolik židovských vězňů, kolik
chtěl.

Sterilisace se prováděla tak, že vězeň se postavil mezi
dvě kuželovité lampy roentgenového přístroje. Prozařo¬
vání trvalo několik minut a opakovalo se; bylo jistě
velice bolestivé, neboť vězňové při prozařování křičeli.

Byli jsme svědky takového prozařování, když jsme
v prosinci 1942 v sousední místnosti opravovali operační
stůl a zámky a klíčovou dírkou pozorovali, co se u roent-
genu děje. Slyšeli jsme také hrubé nadávky dra Schuh-

manna vězňům, kteří se báli a k přístrojům se nesprávně
stavěli.

Pro sterilisaci vybírali vězně od 20 do 30 let, hlavně
holandské a řecké židy, a postupně jich vybrali několik
tisíc. Soustřeďovali je v bloku číslo 15 v táboře Blb,
a blokáltesti doprovázeli denně jejich skupiny do po¬
kusné stanice. Vězňové zakrátko po sterilisaci a po vel¬
kém utrpení zahynuli.

Z Birkenau dodávali muže a ženy také do Osvětimi I,
kde se v bloku číslo 10 konaly rozličné pokusy na po¬
hlavních ústrojích lidí.

Sylvia Friedmanová z Prešova, vězeň číslo 1.818, pra¬
covala při těchto pokusech jako asistentka při roentgenu
až do 18. ledna 1945, do evakuace tábora, a šťastně se
vrátila domů.

Uvádíme část jejích podrobných údajů, které ověřil
a potvrdil dr Vilém Jurkovič, který byl tři roky vězněn
v Osvětimi I a v Birkenau a který nyní pracuje na Bu¬
lovce v Praze:

»Organisaci všech pokusných stanic s vězni prováděl
dr Wirts, šéflékař (Standortarzt) osvětimských táborů.
Jeho spolupracovníkem a pomocníkem byl dr Weber,
který prováděl pokusy a vedl laboratoře v Rajsku. Při
pokusech asistovali: Profesor dr Klauberg, majitel klinik
v Konigsdorfu a v Konigshútte, a oberscharfůhrer Bů-
ning. Chemické pokusy řídil chemik dr Gobi z Berlína.

Z vězňů byl k spolupráci na těchto pokusech přinucen
profesor dr Samuel. Měl původně německou státní
příslušnost, do Osvětimi byl deportován z Holandska.

12. Ve zděném bloku při rozdílení jídla. Tak to vypadalo ve zděném bloku, v žen¬
ském táboře. Ani zde nechyběly povzbuzující nápisy: Čistota půl zdraví! Ticho
v bloku! A jaký vzduch tam byl, nelze nijak vylíčit.

13. Vězňové při práci. »Nadčlověk« — esesák přihlíží, jak přisluhovač — kápo
pohání podvyživené vězně, kteří tlačí Loru, vozík s kamením.

14. Pracovní oddíl se vrací do tábora. Hudba hraje, esesáci počítají živé i mrtvé.
V pozadí šlehá plamen z komínů krematorií. A v dálce se modrají naše Beskydy,
kam se upíraly myšlenky Čechů a Slováku. Mnoho vězňů tam utíkalo, ale jenom
několika se podařilo získat útěkem svobodu.

15. Tríivod maďarských žen. Tak pochodovaly maďarské ženy v létě 1944 den
ze dne, průvod za průvodem do desinfekční stanice a nakonec do krematoria.
Cáry sotva zakrývaly zubožená těla s ostříhanými hlavami a s očima hladem

šílenýma.

V květnu 1944 byly jeho zápisky a výsledky jeho prací
zabaveny a on byl zastřelen.

V pověstném bloku číslo 10 v Osvětimi I se konaly
přípravy k pokusům sterilisačním, k umělému oplodňo¬
vání žen, k vyklešfování mužů a k získání přípravku
salpingo pro sterilisaci; tento přípravek dováželi předtím
z Velké Britannie, za války jej proto neměli.

Pokusy začaly dne 18. prosince 1943 a v tomto bloku
pro ně soustředili asi 350 mladých žen, převážně ho¬
landských a řeckých židovek.

Ženám vstřikovali do dělohy jodipin a hned po vstřík-
nutí pořizovali roentgenové snímky. Po třech týdnech
pokus opakovali s tím rozdílem, že jim vstřikovali pre¬
parát F 12a, a po dalších třech týdnech citobarium roz¬
ředěné vodou. Jodipinu bylo používáno 20 až 40 procent.
Preparát F 12a byl prostředek kontrastní s přídavkem
10 krychlových centimetrů vody a 10 krychlových centi¬
metrů novokainu. Ženy dostávaly po každém vstřikování
vysoké horečky, záněty vaječníků, veliké bolesti a křeče,
končící často bezvědomím. Všem ženám vyjímali jeden
nebo oba vaječníky a vaječníky posílali do Berlína.

Přípravy pro umělé oplodňování žen byly sice skon¬
čeny, k pokusům však pro evakuaci tábora už nedošlo.

Ženám byly odstraňovány také části pohlavních orgá¬
nů, které posílali rovněž do Berlína, nejdříve však z nich
pořídili snímky.

Kromě toho odbírali těmto ženám krev pro ústav dra
Webra, kde s ní konaly také pokusy.

Všechny snímky, asi 5.000 kusů, nosil ve své tašce
dr Klauberg a měl je při sobě ještě v den evakuace
tábora.

Vězňové poslali všechny preparáty illegálně z tábora

belgickému lékaři dru Frankovi, jehož manželka, na
které také prováděli pokusy, pracovala u dra Góbla.

Profesoři a lékaři, kteří dělali tyto pokusy, se netajili
tim, že účelem pokusů je příprava pro sterilisaci evrop¬
ských národů po válce.«

Jedním z nejkrutějších esesáků, kterého jsme poznali,
byl dr Mengerle z Frankfurtu nad Mohanem, Němec —
»nadčlověk«, který pouhým nedbalým pohybem ruky,
pobroukávaje si při tom občas árii z Toscy, posílal na
smrt desetitisíce lidí.

Výjimku při jeho třídění lidí činila dvojčata a trpaslíci.
Potřeboval je pro své surové pokusy a dělal s nimi věci,
kterých se může dopustit snad jenom šílenec.

Pracoval o »vědeckém« díle Rassenforschung (Studium
ras) a proto konal nejrozmanitější pokusy a pozorování
hlavně na cikánech. Roztřídil je podle jejich údajů na
cikány »percentuální«: Cikán, který měl pouze 25 pro¬
cent cikánské krve, měl, ovšem pouze theoreticky, naději
na propuštění, předtím však měl být sterilisován. Od-
bíral také cikánským ženám krev pro vojáky na frontě
a podobně. Své pokusy však dělal i na příslušnících
jiných národnosti.

Bylo sice z Birkenau propuštěno také několik cikánů,
kteří byli napřed sterilisováni.

Dvě divky, dvojčata, která nyní žijí v Praze a jejichž
jména z pochopitelných příčin neuvádíme, byly také
mezi těmi, které dr Mengerle vybral pro své pokusy —

nemusily tedy zemřít v plynové komoře. Nevěděly však,
že je čeká něco daleko horšího.

Jejich svědectví je toto:

»Před druhou likvidací rodinného tábora českých židů
v červenci 1944 vybrali z něho asi deset párů dvojčat.

Fotografovali a roentgenovali nás se všech stran a dr
Mengerle studoval náš přesný popis, míru i váhu, otisky
prstů na rukou i na nohou. U některých provedli i otisky
chrupu. Zkoušeli naši krev i moč, a výsledky zkoušek
posílali do Berlína.

Mezi jednovaječnými dvojčaty provedli transfusi krve.
My dvě jsme na příklad dostaly od mužů-dvojčat každá
350 krychlových centimetrů krve; na to jsme reagovaly
velmi silnými bolestmi hlavy a vysokými horečkami.

Dr Mengerle připravoval pokusy násilného spojení
jednovaječných dvojčat, mužů a žen, aby mohl zjistit,
budou-li děti z tohoto spojení rovněž dvojčata. Proto nás
nepustil z tábora na práci do říše a hledal nám vhodné
mužské protějšky. Na naše námitky, že něco takového
není přípustné, řekl, že jsme vězeňkyně, a že si proto
nemůžeme poroučet.

Po likvidaci našeho tábora prohlíželi a gynekologicky
studovali eseslékaři ‘všechna dvojčata, umístěná v žen¬
ských táborech Bia a Blb a v nemocničním táboře Bllf,
až do evakuace dne 18. ledna 1945.«

Děti

Nacisté se neštítili ani zločinů na mládeži a na dětech
Kolik mládeže a dětí, nemluvňaty počínaje, zahynulo
v plynových komorách v Birkenau, to se nedovíme ni-

kdy. Jistě jich byly desetitisíce, ne-li statisíce, vždyť do
plynových komor byly posílány celé početné rodiny!

Dítě se v Birkenau narodit nesmělo, esesácké zákony
to nedovolovaly.

V prosinci 1942 jsme pracovali v nemocničním bloku
číslo 32 v ženském táboře Bia. Dveřmi, na kterých jsme
spravovali zámek, procházela vězeňská ošetřovatelka
s právě narozeným dítětem. Řekla nám, že dítě musí být
usmrceno, ačkoliv jeho matka není židovka.

Později jsme se dověděli, že každé novorozeně muselo
být usmrceno; těhotné židovky byly posílány přímo do
plynové komory.

Chlapců, které někdy ušetřili, použili Němci po prvé
jako zednických učňů při stavbě krematorií v Birkenau.
Tento pracovní oddíl se jmenoval Maurerschule (zed¬
nická škola).

V Birkenau byli tito chlapci, vlastně děti, u zvlášť
surového blokaltesteho v bloku číslo 15 v táboře Blb. Při
těžké práci, kterou museli konat, jim strava ovšem ne¬
stačila, takže trpěli podvýživou. Když se práce v Bir¬
kenau skončily, byli hoši z této zednické školy odvezeni
roku 1943 do Osvětimi I a tam s jinými dětmi usmrceni
jedovatými zástřiky.

Jednotlivé děti byly v táboře stále, v blocích i v pra¬
covních oddílech, a vykonávaly rozličné pomocné práce.
V táborovém prostředí se ovšem nenaučily ničemu dob¬
rému. Zvlášť byly ohrožovány německými kápy, kteří
pro své zvrhlé sklony, vybičované dlouholetou vazbou,
potřebovali v své blízkosti chlapce.

Znali jsme poměr německého »zeleného« vězně-zlo-
čince k židovskému chlapci. Tento oberkápo, jmenoval
se Karl, hýčkal svého miláčka a učil ho zpupnosti. Někdy

100

ho však surově ztloukl až do krve. Potom plakal, odpro-
šoval ho a líbal.

Někteří tito chlapci se vlivem svého okolí proměnili
v individua stejně zvrhlá jako byli jejich ochránci, a pat¬
náctiletý hoch dovedl zakrátko týrat a zabíjet bezmocné
a staré vězně právě tak jako jeho starší vzor.

Při druhé likvidaci rodinného tábora českých židů
v červenci 1944 bylo do kmenového tábora Blld dodáno
asi 80 mladých hochů, kteří byli později odvlečeni do
říše. Několik jich to však přece jen přežilo, a to jsou jed¬
ny z mála dětí, které přežily Birkenau.

Při evakuaci tábora v lednu 1945 bylo v Birkenau asi
800 dětí. Většinou to byly polské děti z Varšavy.

101

Ženy a muži za ostnatými dráty

Ani podívat se na sebe nesměli!

Ženský úsek BI a mužský úsek BII byly od sebe od¬
děleny drátěnými ploty a prostorem, na který přijížděly
transporty nových vězňů.

Večer po apelu stály po obou stranách těchto překá¬
žek muži a ženy, aby aspoň na dálku zahlédli své drahé;
avšak ani to nebylo dovoleno. Esesmani přijížděli na
kolech a zapisovali překvapené vězně, aby je hlásili. Po¬
tom přišel přísný trest. Také vězeňští funkcionáři, hasiči,
táborová policie a všichni ti pohůnkové s lageráltestem
v čele odháněli vězně od drátů.

Muži směli jenom zcela výjimečně do ženských táborů,
a promluvit s ženou bylo co nejpřísněji zakázáno.

Zvláště v letech 1942—1943 špehovali a pronásledo¬
vali esesdozorkyně a esesmani každý pokus o dorozu¬
mění muže s ženou, přistižené pak zle trestali.

Aby vstup mužů do ženských táborů byl omezen co
nejvíce, musely ženy vykonávat také všechny práce, kte¬
ré v občanském životě konají muži. Tak obsluhovaly
parní kotle, topení v desinfekčních pecích a měly se
vyučit i řemeslu zednickému.

Vstup do ženských táborů byl dovolen toliko některým
řemeslníkům na zvláštní propustku. Byli to na příklad
zámečníci, instalatéři a elektrikáři.

Pověstný velitel tábora Kramer, který byl na jaře
1945 dopaden Angličany v koncentračním táboře Ber-
genu-Belsenu, odsouzen a popraven, vynakládal zvláštní
úsilí na to, aby se do ženských táborů dostalo mužů co
nejméně. Kontroloval je a osobně se přesvědčoval o tom,
je-li jejich práce v ženském táboře nezbytně nutná.

105

Zvlášť ostře zakročoval proti Rusům a Ruskám a na ko¬
nec zakázal Rusům vstup do ženských táborů úplně; vše¬
chny Rusy, kteří pracovali v řemeslnických oddílech, dal
zjistit a odsoudil je do trestného bloku.

Brzo potom, v červenci 1944, přišel Kramer neočeká-
kávaně jedné noci do ženského tábora Blb a s esesdozor-
kyněmi důkladně prohledal bloky, v nichž bydlely Rus¬
ky; při tom pátral po zbraních a po dokladech o spojení
žen s muži. Zeny vyhnal v košilích z bloků a nařídil jim.
aby až do příštího rána klečely. Nenašel však nic.

Kramer také nařídil, aby na každého muže, který směl
pracovat v ženských táborech na základě povolení, které
sám podepsal, dozíral esesman, který nesměl pracujícího
opustit ani při jeho práci. Řemeslníci však př^ všechny
tyto překážky, přes podrobné prohlídky u strážnic bran
udržovali spojení mezi rodinnými příslušníky ženských
a mužských táborů a tím je posilovali.

Tak se do ženských táborů dopravovaly léky, potra¬
viny, noviny a jiné věci. To se dělalo hlavně při přená¬
šení řemeslnických nástrojů a materiálu. Nejnebezpeč¬
nější bylo doručování dopisů, které se trestalo zvlášť
krůtě.

Tak jako kvetla v mužských táborech, zejména mezi
německými vězni, homosexualita, byla rozšířena v žen¬
ských táborech lesbická láska. Známá esesdozorkyně
Irma Gressová, která byla chycena a popravena v Ber-
genu-Belsenu s Kramrem, si vybírala mezi děvčaty, a
které jí nechtělo být po vůli, to pronásledovala.

106

Moták

Dívka z ženského tábora poslala tento moták na rozloučenou
vězni, který se rozhodl uprchnout

Drahý,

Tvůj poslední dopis mě nepřekvapil.

Věděla jsem, že jednou k tomu dojde. Věděla jsem to,
těšila jsem se, že tento den přijde, a zároveň jsem se
toho dne strašlivě bála.

Den Tvého útěku, který je přede mnou, bude jedním
z nejslavnějších, bude mým svátkem, neboř Tvůj útěk
z tohoto pekla se najisto podaří. Věř pevně, že se podaří,
a bude-li Tvá víra ve zdar tak veliká jako je víra moje,
jistě se zachráníš.

Ty víš, co Tvůj odchod znamená!

Ty, který jsi mi způsobil štěstí v mém neštěstí, Ty,
který jsi byl jediný, pro kterého jsem se dosud nutila
žít, nyní odcházíš, a já Tě mám tak ráda, že se vzdávám
dobrovolně toho, co mám nejdražšího, Tebe.

Moje největší touha, mít Tvoje dítě, zůstane nesplněna.

Budu se modlit, aby ses aspoň Ty zachránil a nás po¬
mstil.

107

Rasová otázka

Každý by zajisté čekal, že v koncentračním táboře, je¬
hož smyslem a úkolem bylo likvidovat židovskou otázku
vyhubením židů, budou uplatňovány předevšim zásady
rasové.

Avšak nejenže tomu tak nebylo, přímo groteskně pů¬
sobilo, že židé, kteří byli v kmenovém táboře Blld, byli
úplně rovnoprávní s ostatními vězni.

A zatím co Němci v celé Evropě přísně dbali, aby židé
byli isolováni a omezováni, v Birkenau to neplatilo.
V první polovici roku 1943 se několik židů dokonce stalo
blokáltesty, takže těmto židům byli podřízeni i »rasově
čistí« vězňové němečtí. Židé se stali také kápy, jejichž
rozkazy museli plnit i Němci. Protesty proti tomu eses-
mani odmítali.

Svěřováni vězeňských funkcí židům bylo součástí ra¬
finované politiky velitelství tábora. Uklidňovali tím
hlavně staré vězně a u ostatních vzbuzovali dojem, že
jim nehrozí nebezpečí.

V Birkenau se stalo také několik případů »arisace«
židů. Několik německých míšenců bylo poctěno výsadou
nosit červený trojúhelník — označení politického vězně.
Z takového bývalého míšence se stal potom přes noc
zpupný a drzý přisluhovač nacistů. Změnu v jeho cho¬
vání nejvíce pocítili židé.

Život v Birkenau byl plný protiv, nepochopitelných
obratů a zvratů. Denně se udály vzrušující příhody,
denně bylo nařízeno něco, nač se už zítra nebo za ně¬
kolik dnů zcela zapomnělo.

108

Tak se celá německá rasová politika jevila v Bir-
kenau v lecčems jenom jako tragická komedie. Na bo¬
hatou literaturu o čistotě nordické rasy odpovídali před¬
stavitelé nacismu v Birkenau tím, že esesáci se velice
často zapomněli a zamilovali se — do židovek. Mnozí to
ovšem zaplatili životem.

Je poledne, v táboře je klid.

Prší, venku je jenom málo lidí.

Za blokem u plotu z ostnatého drátu, který nebyl ve
dne nabit elektrickým proudem, stojí muž v jakési divné
posici, jako by visel na drátě.

Jdu blíže a vidím, že je to německý kápo: Mezerami
v drátě prostrčil ruce a hlavu a objímá a líbá se s ci¬
kánkou.

Nevěstinec

Jednou z vrcholných odměn, kterou velitelství osvě-
timských táborů poskytovalo vedoucím vězňům, hlavně
říšským Němcům, blokáltestům a kápům, byla návštěva
nevěstince v koncentračním táboře Osvětim I.

Tento podnik byl otevřen před vánocemi roku 1943
v prvním poschodí bloku číslo 24 a velitel tábora vydával
každý týden do něho vstupenky.

Návštěvníci byli pečlivě vybíráni podle svých zásluh
arbeitsdienstfúhrerem, který nejvíce hodnotil surovost
a bezohlednost, s jakou tito hrdinové dovedli vynutit ze
svých vyčerpaných a zmučených spoluvězňů největší
výkon.

Takto vyznamenaní a poctění němečtí »nadvězňové«
byli pak večer odvedeni v doprovodu esespoddůstojníka
do nevěstince a připouštěni k svým rasově nezávadným
německým soukmenovkyním s černým trojúhelníkem.

Ženy pro tento veřejný dům byly vybírány z němec¬
kých čistokrevných nevěstek-vězeňkyň, které se dostaly
do koncentračního tábora pro prostituci.

K službě v táborovém nevěstinci se jich hlásilo dobro¬
volně po každé tolik, že velitel ženských táborů Hessler,
který je vybíral, musel jich hodně odmítnout.

Osvětimský nevěstinec vedla stará dračice, které říkali
»puffmutt.er« a která si přinesla potřebné znalosti a zku¬
šenosti ze svého občanského života.

Velitelství tábora zahrnovalo ženy, které byly zařa¬
zeny do tohoto pracovního oddílu, nejjemnějším prá¬
dlem, voňavkami, toaletními potřebami, jídlem, pamlsky
a lihovinami. Všechny tyto věci byly ukradeny přísluš-

110

ničím transportů, jež byly denně posílány do plynových
komor. Vězňové z Vyklizovacího oddílu Kanada museli
vybírat nej lepší věci a odnášet je v kufrech do »pufu«.
Kromě věcí z Kanady dostávaly tyto německé pracovnice
oficiálně zvláštní přídavky stravy z eseskuchyně, které
daleko přesahovaly příděly, jež byly někdy, nepravi¬
delně, poskytovány velmi těžce pracujícím vězňům.

První patro bloku číslo 24 bylo zvlášť adaptované a
přepychově upravené na 40 místností.

Každá prostitutka měla svůj pokojík, v kterém musela
přijmout třikrát týdně šest »návštěv«; pro každou »ná-
vštěvu« bylo vyměřeno dvacet minut.

Začátek a konec každého aktu oznamovala »puff-
mutter« zvonkem, který byl zaveden do všech pokojíků

111

Mašinérie smrti

Smrt jako program

Hromadné vraždění milionů lidí rozličných národností
v německých koncentračních táborech, zejména v Bir-
kenau, to nebyl následek dočasné nebo přechodné vra¬
žedné psychosy, vyvolané úspěchy či neúspěchy na bo¬
jištích — to byl záměrný, napřed promyšlený a v klidu
připravovaný program.

Pro toto vraždění byly odborně vychovány celé legie
nacistických mladíků v Hitlerjugend. Když povyrostli,
stali se z nich esesáci, kteří společně se svým pomocným
personálem: S německými »zelenými« vězni-zločinci a
s německými »černými« vězeňkyněmi-prostitutkami vy¬
tvořili vzorně pracující mašinérii smrti.

Všichni esesáci nosili na výložkách a na čepicích svých
stejnokrojů symbol svého poslání: Umrlčí lebku se zkří¬
ženými hnáty v černém poli. Vyjadřoval jejich program,
jehož vyvrcholení dosáhli v Birkenau.

Soustava a způsob tohoto sadistického ničení lidských
životů byly výplodem zvrhlých mozků německých po¬
litiků, vědců a lékařů.

Německá důkladnost s nacistickou surovostí ohromo¬
valy i nezasvěcené. Pozorovali jsme, že i někteří eses-
mani, kteří přicházeli do Birkenau odjinud, byli ohro¬
meni bestiálnostmi tohoto koncentračního tábora. Ale
protože to byli Němci a esesmani, za několik dní si zvykli
a vraždili stejně jako ostatní.

115

První pokusy o plynování

V Osvětimi I

První hromadné plynování transportů v osvětimském
koncernu začalo na jaře 1942, v jediném tenkrát kre¬
matoriu koncentračního tábora Osvětim I. Předtím byli
plynem usmrcováni tělesně slabí vězňové, hlavně ruští
zajatci, v menších skupinách.

Osvětimské krematorium bylo malé. Mělo jednu ply¬
novou komoru pro 600—800 lidí a šest spalovacích pecí.

První obětí hromadné popravy plynem byl transport
700 slovenských židů ze Žiliny v květnu 1942. Toto ply¬
nování nebylo provedeno ještě tak rafinovaně, jak se to
začalo dělat o několik dní později, po Himmlerově ná¬
vštěvě. Po prvním zdařilém pokusu začali stavět čtyři
velká krematoria s plynovými komorami v Birkenau.

V červnu 1943 bylo osvětimské krematorium zrušeno
a bylo v něm uskladněno několik tisíc uren s popelem
zavražděných. Popel se netřídil, takže nikdo, komu urnu
poslali, neměl v ní popel svého drahého. V plynové ko¬
moře krematoria bylo skladiště eseslékárny. Mrtvoly
z Osvětimi I byly potom spalovány v Birkenau.

V Birkenau

Velitelství osvětimských táborů však nečekalo, až
bude stavba krematorií v Birkenau skončena, a začalo
ničit lidi hromadně ihned.

Adaptovalo v Birkenau dva domky s doškovými stře¬
chami a zařídilo v nich jednoduché plynové komory; tyto

116

domky byly asi půl kilometru na západ od desinfekční
stanice.

Domky byly 6 X 12 metrů veliké a byly rozděleny na
čtyři komory, které se uzavíraly těžkými dveřmi; stejné
dveře byly také v protější stěně. V jiné stěně nahoře
bylo malé zamřížované okénko.

Před domkem byla ohromná tabule s nápisem:

DESINFEKCE

Na předních dveřích komory byl nápis:

K DESINFEKCI

na zadních: '

DO KOUPELNY

Uvnitř komor byly nápisy v mnoha jazycích:

ZACHOVEJTE KLID!

_ / _

NEBEZPEČNÉ ŽIVOTU!

UDRŽUJTE POŘÁDEK A ČISTOTU!

Za domkem byl hustý, přikrývkami utěsněný plot, aby
skrz něj nebylo vidět.

Před, domkem byly dva"veliké baráky, 9 X 40 metrů,
bez oken; to byly svlékámy.

117

Lidi sem dováželi v nákladních autech, před svlékár-
nou je vyklopili a obstoupili hustým řetězem esesstráží,
vyzbrojených automatickými puškami, granáty a kulo¬
mety; stráže měly také cvičené psy.

Potom je vyzvali, aby se po skupinách odebrali do
svlékáren, ženy s dětmi do jedné, muži do druhé.
Řekli jim, že jsou v pracovním táboře a že se musejí vy¬
koupat a desinfikovat, aby se uchránili před nákazou.

Pak jim nařídili, aby se svlékli do naha, šaty a svršky
řádně uložili, cenné věci odevzdali, a slíbili jim, že vše¬
chno zase dostanou.

Potom je vehnali do komor.

Stalo-li se, že lidé hru prohlédli a zdráhali se do komor
vstoupit, začali je esesmani bít holemi, biči a pažbami
ručnic. Vycvičení psi je kousali a rvali jim kusy masa
z nahých těl.

Jakmile se komora naplnila — a to tam na 18 čtvereč¬
ních metrů napěchovali až 150 obětí, zabouchli pevně
dveře, zašroubovali závory a okénkem ve stěně vsypali
jed.

Pak okénko neprodyšně uzavřeli a několik minut bylo
slyšet křik a sténání.

Asi za půl hodiny potom otevřeli zadní dveře komory.

Naskytl se hrůzný obraz: Nahé ženy s dětmi, v nej¬
hroznějších křečovitých postaveních, s rozdrásanou kůží,
se zaťatými pěstmi a s údy, které si navzájem v bolesti
pokousaly, stály mrtvé, neboť byly tak napěchovány, že
nemohly padnout.

Zvláštní pracovní oddíl vězňů (Sonderkommando) vy¬
házel mrtvoly z komor do hlubokých jam, které byly už
nablízku připraveny.

Potom byly komory rychle vyčištěny, vybíleny a po-

118

stříkány kolínskou vodou — té dovezly oběti, zvláště
ženy, sdostatek, takže nové oběti nevěděly nic o hrozné
tragedii, která se zde právě odehrála a očekává i je.

Plynování, odklízení mrtvol a vyčištění komor trvalo
asi hodinu, takže transport 2.000 až 3.000 lidí byl zničen
a odklizen v několika hodinách.

Ačkoliv mrtvoly byly v jámách polity chlorem a váp¬
nem, a zaházeny zemí, začal se za několik měsíců v celém
okolí šířit nesnesitelný zápach, ve všech pramenech a
studních se objevovaly otravné bacily, hrozilo nebezpečí
epidemií. .

Proto byl počet příslušníků sonderkomanda zvětšen,
a ti vykopávali ve dne v noci ve dvou směnách rozklá¬
dající se mrtvoly, odváželi je na vozících úzkokolejné
dráhy a spalovali v blízkém okolí na hranicích.

Toto vykopávání a spalování 50.000 mrtvol trvalo té¬
měř do prosince 1942.

Po této zkušenosti další otrávené oběti už nezako¬
pávali, ale spalovali je na hranicích.

Takto nouzově ničili v Birkenau lidi do února 1943,
dokud krematoria nebyla dostavěna, potom je začali ničit
v krematoriích. Nejdříve v krematoriu číslo I, pak také
v ostatních, jak byla jejich stavba dokončena.

119

Zdokonalené plynování

Krematoria s plynovými komorami

Továrny na mrtvoly, moderně zřízená krematoria
s plynovými komorami, byla postavena v Birkenau čtyři.

Krematoria číslo I a II byla velká a měla podzemní
plynové komory, krematoria číslo III a IV byla menší,
nebyla tak dobře vybavená a plynové komory měla nad
zemí. Krematoria číslo I a II měla po jednom nevysokém
komíně, krematoria číslo III a IV měla po dvou komínech.

Plány těchto krematorií, připojené k této knížce, jsou
ze stavebních kanceláří (Bauleitung) v Birkenau. Vy¬
nesla je odtamtud ing. arch. Věra Foltýnová, která
v nich byla zaměstnána. V srpnu 1944 jsme poslali tyto
plány po Fabiánu Sukupovi do vlasti, neboť jsme tenkrát
předpokládali, že krematoria i my budeme jako svědci
německých zločinů odklizeni. Odklízet nepohodlné svěd¬
ky byla totiž v celé třetí říši, zejména pak v koncentrač¬
ních táborech, věc úplně všední.

Na první pohled dělaly budovy krematoria dojem vel¬
kých pekáren. Byly to přízemní stavby německého slohu
se strmou střechou, s vikýři a se zamřížovanými okny.

Jejich nádvoří bylo obehnáno plotem z ostnatého drá¬
tu, nabitého elektrickým proudem, a bylo stále vzorně
upraveno jako park. Cesty byly vysypány pískem, a na
pěstěných trávnících rostly květiny, které byly pečlivě
ošetřovány. Podzemní plynové komory, které vyčnívaly
jenom asi 50 centimetrů nad rovinu nádvoří, byly upra¬
veny terasovitě a byly zarostlé trávníkem.

120

Kdo přišel ke krematoriím po prvé, nemohl mít ani
tušení, kde opravdu je.

Krematoria číslo I a II byla u samého tábora a bylo je
vidět se všech stran, krematoria číslo III a IV byla skry¬
ta v malém lesíku, a vysoké borovice a břízy zakrývaly
tragedie statisíců a milionů. Toto místo se jmenovalo
Březinky; odtud také německý název celého tábora: Bir-
kenau.

Kolem krematorií byly dlouhé a vysoké hranice pa¬
livového dříví, přivezeného drahou.

V krematoriích číslo 1 a II byly dvě podzemní ko¬
mory. První, větší, byla svlékárnou a někdy také skla¬
dištěm mrtvol, druhá byla plynovou komorou.

Svlékárna byla vybílená, uprostřed byly čtyřhranné
betonové pilíře, asi čtyři metry od sebe vzdálené. Kolem
zdí a kolem pilířů byly lávky, nad nimi věšáky s čísly.
Podél celé jedné stěny byly vodovodní roury s výpusťo¬
vými kohouty.

V svlékárně byly tabulky s nápisy v několika jazycích:

ZACHOVEJTE KLID!

UDRŽUJTE POŘÁDEK A ČISTOTU!

A šipky ukazující na dveře s nápisy:

DESINFEKCE

KOUPELNA

Plynová komora byla o něco kratší než svlékárna a
vypadala jako.společná koupelna. V jejím stropě byly

121

sprchy, kterými však voda nikdy netekla. Po stranách
byly vodovodní kohouty. Mezi betonovými pilíři byly
dva železné pilíře, 30X30 centimetrů, obalené hustým
pletivovým drátem. Tyto pilíře ústily betonovým stro¬
pem do travnatého porostu, kde byly zakončeny nepro¬
dyšnými poklopy, jimiž esesmani vsypávali cyklon. Úko¬
lem pletivového drátěného obalu bylo, aby nikdo nemohl
cyklonové krystalky zneškodnit. Tyto pilíře v našem
plánku zakresleny nejsou, protože je velitelství tábora
dalo do komor až později.

Každá plynová komora krematorií číslo I a II pojala
až 2.000 lidí najednou.

Před vchodem do plynové komory byly dvoukřídlové
dveře, za nimi výtah, kterým se dopravovaly mrtvoly
do spaloven.

Spalovny byly v přízemí krematoria; měly 15 třístup¬
ňových pecí: Spodním stupněm se vháněl elektrickými
ventilátory vzduch, ve středním stupni bylo vlastní to¬
peniště pro palivo, a v nejvyšším stupni byly silné šamo¬
tové rošty, na které se kladly dvě až tři mrtvoly, při¬
vážené vozíky od výtahu. Pece měly silné litinové dveře,
které se otevíraly přes kladku.

V přízemí byla také pitevna, kde lékaři-vězňové ze
sonderkomanda konali rozličné pokusy a pitvy za dozoru
eseslékařů.

Vedle pitevny byla popravčí síň . Její hladká betonová
podlaha měla spád ke kanálu, který byl uprostřed a do
kterého odtékala krev popravených. Zadní stěna po¬
pravčí síně byla černá. V popravčí síni byly také dveře,
na první pohled neviditelné, které vedly do výtahu, jenž
odvážel těla popravených do spalovny.

122

Dále zde byla strojovna, elektromotory, ventilátory,
pec pro spalování smetí a hadrů, umyvárny, místnosti
dozorčích esesorgánů, místnost pro tavení zlata ze zubů
mrtvých, záchody a tak dále.

Do podzemí se vcházelo z nádvoří po schodech. Pro
snadnější dopravu starých, nemocných, polomrtvých a
mrtvých byla betonová skluzavka; v jejím koiytě klou¬
zala těla obětí přímo před plynovou komoru.

Krematoria číslo III a IV byla menší. Každé mělo tři
nadzemní plynové komory, do kterých se vešlo najednou
přes 2.000 lidí, a osm pecí.

V obou těchto krematoriích se však pracovalo více
než v krematoriích číslo I a II.

Všechna čtyři krematoria měla tedy celkem 8 plyno¬
vých komor, které pojaly najednou až 8.000 lidí; pecí
měla dohromady 46, a každá pec spálila nejméně 3 obětí
za 20 minut.

Pálilo se tolik, že plameny šlehaly několik metrů nad
komín a komíny žárem praskaly; proto musely být často
opravovány a stahovány železnými obručemi.

Když pece nestačily, a to bývalo často, spalovalo se
v tisících na hranicích. Mrtvoly otrávených obětí se vy¬
hodily z plynových komor na nádvoří, komory se vy¬
čistily a plynovalo se znovu, zatím co mrtvoly byly od¬
nášeny z nádvoří na hranice.

Z vlaků rovnou do plynových komor

Lidé, kteří byli určeni k tomu, aby byli v Birkenau
zničeni, byli přiváženi v transportech z celé Evropy, oku¬
pované Němci.

123

Zpravidla už několik dní před příjezdem takového
transportu se trousily pověsti, že se čeká transport fran¬
couzský, holandský, český nebo jiný, a tyto pověsti se
také brzo splnily.

Příkazy k ničení dával Hlavní říšský bezpečnostní
úřad v Berlíně (Reichssicherheitshauptamt = RSHA),
který podléhal přímo Himmlerovi. Jedním z vedoucích
tohoto úřadu byl oberfuhrer Eichmann.

Každý transport byl před svým příjezdem hlášen ve¬
liteli sonderkomanda, který dal včas rozkaz k zatopení
v pecích a ke všem ostatním přípravám.

Do června 1944 přijížděly tyto vlaky na zvláštní ram¬
pu osvětimského nádraží, kde nešťastníky třídili. Toto
třídění vězňové z tábora ani z jeho okolí neviděli.

Jakmile vlak s 50 až 80 dobytčími vagony přijel
k rampě, byl obklopen hustým řetězem esesstráží se psy,
vězňové z Vyklizovacího oddílu (Aufráumungskomman-
do), kterému se říkalo Kanada, otevřeli vagony a zma¬
tení lidé byli s křikem vyháněni z vlaku.

tJkolem oddílu Kanada na nádraží bylo především, aby
byla rychle vyložena zavazadla vězňů a aby jim bylo
odebráno všechno, kromě příručních kabelek. Přijíždě¬
jícím řekli, že jim zavazadla budou doručena později
v táboře. Tomu, kdo se vzpíral zavazadlo vydat, vzali je
násilím.

Oddílu Kanada bylo pod trestem smrti zastřelením za¬
kázáno promluvit s oběťmi. Na plnění tohoto rozkazu
dávaly pozor esesstráže.

Často se stalo, že mezi příchozími byli příbuzní vězňů
z oddílu Kanada; na příklad matka vězně, který pracoval

124

v oddíle; syn však byl bezmocný a musel pomáhat na
tomto pohřbu vlastní matky za živa.

Stávalo se také, zvláště u polských transportů, že při¬
jíždějící věděli, co je čeká, a ptali se:

> Jdeme do pece?«

»Jdeme do komína?«

Když muži vystoupili z vagonů, byli odloučeni od žen
a dětí a eseslékař a esesdůstojník je třídili. Prohlédli si
povrchně každého a potom ukázali palcem napravo nebo
nalevo — na život nebo na smrt.

Děti šly na smrt, a ženy, které se od svých dětí ne¬
chtěly odloučit, šly na smrt i s dětmi. Z ostatních žen
vybrali pro tábor mladé a zdravé od 16 do 30 let, ostatní
poslali do plynových komor.

Mužů, kteří byli vybráni jako práce schopní, bylo 15
až 20 procent.

Lidé určení do plynových komor byli naloženi na při¬
pravená nákladní auta; než odjeli do Birkenau, bylo jim
řečeno, že jedou do pracovních táborů.

Ti, kteří byli vybráni do práce, měli jít do táborů pěš¬
ky. Před odchodem byli vyzváni ti z nich, kteří si ne¬
troufají dojít pěšky, aby také nasedli na auta, a to zna¬
menalo — smrt v plynu.

Nikdy nezapomeneme na dlouhé řady rychle jedou¬
cích nákladních aut přeplněných lidmi. Ani slovem, ani
náznakem jsme jim nemohli prozradit, co je čeká, a bylo
to pro ně vlastně lépe.

Jedním z největších znesvěcení všeho lidského bylo,
že při každém třídění transportů, jakož i při jízdě do
krematoria účinkovalo sanitní auto s červeným křížem.
Auto stálo na rampě a jeho účelem bylo předstírat hu¬
manitní a sanitní službu Červeného kříže. Odjíždělo

125

vždycky za posledním nákladem obětí a uzavíralo tento
pohřební průvod. Nevezlo léky ani nemocné, nýbrž ple¬
chovky s cyklonem pro plynové komory.

Často jsme byli svědky hrůzných výjevů.

Tak se jednou stalo, že jeden hladový starý vězeň volal
na auto s novými oběťmi:

»Hoďte mi kus chleba, stejně jedete na smrt!«

Esesman, který stál nablízku, zapsal si jeho číslo a ve¬
litel tábora potrestal nejen tohoto vězně, ale celý jeho
pracovní oddíl: Poslal je všechny do plynu.

Jindy vyskočil asi patnáctiletý hoch z jedoucího auta
a utíkal pryč; esesmani ho však brzo našli, ztýrali a od¬
vedli do krematoria.

V srpnu 1943 naložili na auto asi třináctiletého hocha
a odváželi ho do krematoria. Hoch několikrát seskočil
s křikem, že nepojede, že chce a že umí pracovat. Eses¬
mani nechtěli vzbudit podezření u ostatních nešťastníků,
a dali ho proto do vozu s červeným křížem. Ale hoch,
který tušil, oč jde, rozbil okno auta a tak prosil a křiče)
na velitele tábora, že Schwarzhuber ho vzal na konec do
tábora, kde hoch byl až do evakuace poslíčkem u stráž¬
nice. Byl to Polák a jmenoval se Karol.

V červnu 1944 dostavěli vlečku z osvětimského nádra¬
ží do Birkenau.

V táboře procházela hlavním vchodem a vedla mezi
úseky BI a BII až před krematoria číslo I a II.

Tato vlečka byla stavěna ve dne v noci největším pra¬
covním tempem, jaké jsme v Birkenau zažili. Při tom

126

bylo mnoho a mnoho lidí vysíleno prací a ubito kápy; tím
uzráli do plynu.

Vlečka končila rampou se čtyřmi kolejemi, takže
několik vlaků mohlo najednou vykládat své oběti, a na
této nové rampě se třídilo veřejně, takže všichni věz¬
ňové, z ženských i mužských táborů, mohli všechno vidět.

Tehdy bylo také v Birkenau zahájeno největší pracov¬
ní vypětí dovozem maďarských transportů. Celá řada
vlaků stála od jeho krematorií až do Osvětimi, a za 24
hodin bylo vyloženo, roztříděno a otráveno 14 transpor¬
tů, které měly asi 20.000 lidí.

To se dělo za strašlivých okolností.

Ve velikém vedru, jaké tenkrát bylo, lidé umírali žízní,
neboť byli nacpáni po 80 ve vagoně, cestovali nejméně
čtyři dny bez vody a bez jídla, a mnozí zešíleli.

Všude na silnicích, po kterých tyto transporty šly
k desinfekční stanici a do krematorií, byly stopy, které
svědčily o tom, že mnozí pochopili cíl své poslední cesty.
Odhazovali součástky oděvů, malá příruční zavazadla,
cenné věci, trhali bankovky, leckde jsme viděli i od¬
hozené protézy.

Ani esesdůstojníci a eseslékaři nemohli tehdy dobře
zvládnout svůj úkol. Ačkoliv byli otrlí, opíjeli se, aby
otupěli své svědomí; ale i tak se musili několikrát denně
střídat. Tohoto třídění se účastnili velitelé všech osvě-
timských táborů.

To všechno a ještě mnoho jiných věcí jsme prožívali
denně. V noci jsme slyšeli příjezdy vlaků, odjíždění auto¬
mobilů, křik a nářek.

Často jsme viděli elegantně oblečené ženy přímo z Pa¬
říže nebo z Budapešti, a za několik hodin jsme je viděli
znovu, jak jdou z lázně, proměněné v otroky nacistic-

127

kého režimu: Ostříhané dohola, oblečené v hadry a
v cáry, a místo bot dřevěné pantofle.

Nováčci, když pochodovali okolo táborů, snažili se ze¬
ptat se starších vězňů:

»Kde jsme?«

A mnozí, když zaslechli »Auschwitz«, už věděli, co je
čeká.

Ve vyhlazovacím táboře, jakým byl Birkenau, zanikl
lidský cit úplně.

Ti, kteří tam žili déle, stali se otrlými a bezohlednými
a jenom malý chlapec byl schopen neobvyklého činu:

Je těžký letní den, horko, dusno.

Silnicí mezi dvěma tábory jde průvod starých lidí, vy¬
braných do plynových komor. Vlekou se těžce, vyčerpaní
několikadenní cestou v zavřených dobytčích vagonech.

Přiblížit se nebo se jenom dívat na pochodující prů¬
vody smrti, je přísně zakázáno a tresce se zastřelením.

Znenadání vyběhne z jednoho bloku ruský chlapec, asi
patnáctiletý, a ostnatým drátem prohodí neznámým sta¬
rým ženám, židovkám, dvě láhve s vodou.

Když lidé přijeli automobily nebo přišli pěšky ke kre¬
matoriím, rozdělili je do dvou skupin: Muže zvlášť a ženy
s dětmi zvlášť, a každou skupinu zavedli do jiného kre¬
matoria.

V krematoriu je nejdříve zavedli do »šatny smrti«.
Tam je vyzvali, aby se svlékli, svůj oděv řádně složili,
boty svázali a dobře si zapamatovali číslo věšáku, aby
všechno po koupeli a po desinfekci zase snadno našli.

128

16. Žena z Birkenau. Jedna z tisíců, jak je našla v lednu 1945 Rudá armáda.

17. Žena z Birkenau. Jiná z tisíců, jak je našla v lednu 1945 Rudá armáda.

18. Kozlík, na kterém se vyplácelo. Před exekucí vězně nebo vězeňkyni na kozlík
přivázali za ruce i za nohy. A potom bili. Nešťastník musel počítat své rány
a ostatní vězňové stáli při tom v pozoru s čapkami v rukou.

19. Přenosná šibenice z Osvětimi I. Tato šibenice stála na nádvoří popravčího

bloku číslo 11.

c ■

■

svlékárna (skladiště mrtvol

• 9X9 9X9 9 X

Podzemí krematorií

30. Plány krematorií číslo I a II a číslo III a IV

Přízemí krematorií

skladiště

skladiště mrtvol

svlékárna

—r i

plynová komora I piv ová komora III

- * plynová komorall

30 m

. vchod obětí

Přízemí krematorií či Lo III a IV

íslo I a II

Krematoria čísla I a II

Tato krematoria byla asi 104 m dlouhá a 52 m široká.

Podzemí

Oběti sestupovaly po schodech do podzemí, kde byly dvě
hlavní místnosti: svlékárna, která byla někdy také
skladištěm mrtvol, a plynová komora. Staré,
nemocné, polomrtvé a mrtvé spouštěli do podzemí beto¬
novou skluzavkou.

Plynová komora (asi 225 m 2 ) vypadala jako velká
společná koupelna, ale jejími sprchami, které byly ve stropě,
netekla nikdy voda. Zato se stropem vsypával ied cyklon.
Do plynové komory se vešlo až 2.000 lidí najednou a jeiich
umírání trvalo 20, ponejvíce 30 minut, někdy i několik hodin.

Kromě toho byly v podzemí tavírna zlata, uloupe¬
ného mrtvolám, malé skladiště mrtvol a kancelář.

Přízemí

Po splynování dopravovali mrtvoly výtahem do pří¬
zemí a spalovali je ve spalovně. Spalovna měla 15 tří¬
stupňových pecí a každá pec spálila nejméně 3 oběti za
20 minut. Bylo tedy v obou krematoriích číslo I a II dohro¬
mady 30 pecí, v kterých bylo možno spálit za 24 hodin až
6.500 mrtvol. Za rok by tedy Němci dokázali spálit v těchto
dvou krematoriích číslo I a II 2,000.000 lidí.

Při spalovně byla strojovna a větší místnost na pa¬
livo, kromě několika místností pomocných.

Mimo to byla v přízemí popravčí síň a pitevna.

Krematoria číslo III a IV

Tato krematoria byla asi 67 m dlouhá a 13 m široká a
všechna jeiich zařízení byla v přízemí.

Z předsíně vstupovaly oběti do svlékárny a odtud
do některé ze tří plynových komor. Také tyto plynové
komory byly, podobně jako plynové komory v krematoriích
číslo I a II, zařízeny jako společné koupelny, a také v nich
místo vody ze strojních sprch se vsypával stropem jed
cyklon. Do všech tří plynových komor (dohromady asi 250 m a )
se vešlo najednou i více než 2.000 lidí, kteří umírali 20, nej¬
častěji 30 minut, někdy také celé hodiny.

Po splynování dopravovali mrtvoly do skladiště
mrtvol a odtud do spalovny, která měla 8 pecí. Každá
pec spálila nejméně 3 oběti za 20 minut. V obou krematoriích
číslo III a IV bylo tedy 16 pecí, v kterých bylo možno spálil
za 24 hodin až 3.500 mrtvol. Za rok by tedy Němci dokázali
spálit v těchto dvou krematoriích číslo III a IV 1,000.000 lidí.

Vedle spalovny byly menší pomocné místnosti, jako míst¬
nost pro palivo, umyvárna a skladiště.

Okolo všech krematorií byly pečlivě upravené trávníky.

Z0. Plány krematorií číslo I a II a číslo III a IV

Krematoria čísla I a II

Tato krematoria byla asi 104 m dlouhá a 52 m široká.

Podzemí

Oběti sestupovaly po schodech do podzemí, kde byly dvě
hlavní místnosti: svlékám a, která byla někdy také
skladištěm mrtvol, a plynová komora. Staré,
nemocné, polomrtvé a mrtvé spouštěli do podzemí beto¬
novou skluzavkou.

Plynová komora (asi 225 m 2 ) vypadala jako velká
společná koupelna, ale jejími sprchami, které byly ve stropě,
netekla nikdy voda. Zato se stropem vsypával ied cyklon.
Do plynové komory se vešlo až 2.000 lidí naiednou a jeiich
umírání trvalo 20, ponejvíce 30 minut, někdy i několik hodin.

Kromě toho byly v podzemí tavírna zlata, uloupe¬
ného mrtvolám, malé skladiště mrtvol a kancelář.

Přízemí

Po splynování dopravovali mrtvoly výtahem do pří¬
zemí a spalovali je ve spalovně. Spalovna měla 15 tří¬
stupňových pecí a každá pec spálila neíméně 3 oběti za
20 minut. Bylo tedy v obou krematoriích číslo I a II dohro¬
mady 30 pecí, v kterých bylo možno spálit za 24 hodin až
6.500 mrtvol. Za rok by tedy Němci dokázali spálit v těchto
dvou krematoriích číslo I a II 2,000.000 lidí.

Při spalovně byla strojovna a větší místnost na pa¬
livo, kromě několika místností pomocných.

Mimo to byla v přízemí popravčí síň a pitevna.

Krematoria číslo III a IV

Tato krematoria byla asi 67 m dlouhá a 13 m široká a
všechna jeiich zařízení byla v přízemí.

Z předsíně vstupovaly oběti do svlékárny a odtud
do některé ze tří plynových komor. Také tyto plynové
komory byly, podobně jako plynové komory v krematoriích
číslo I a II, zařízeny jako společné koupelny, a také v nich
místo vody ze strojních sprch se vsypával stropem jed
cyklon. Do všech tří plynových komor (dohromady asi 250 m 2 )
se vešlo najednou i více než 2.000 lidí, kteří umírali 20, nej-
častěji 30 minut, někdy také celé hodiny.

Po splynování dopravovali mrtvoly do skladiště
mrtvol a odtud do spalovny, která měla 8 pecí. Každá
pec spálila nejméně 3 oběti za 20 minut. V obou krematoriích
číslo III a IV bylo tedy 16 pecí, v kterých bylo možno spálit
za 24 hodin až 3.500 mrtvol. Za rok by tedy Němci dokázali
spálit v těchto dvou krematoriích číslo III a IV 1,000.000 lidi.

Vedle spalovny byly menší pomocné místnosti, jako míst¬
nost pro palivo, umyvárna a skladiště.

Okolo všech krematorií byly pečlivě upravené trávníky.

Pak jim nařídili, aby vstoupili do koupelny, to jest
do plynové komory. Potom dveře komory těsně uzavřeli
a místo aby spustili vodu, vsypali s vrchu do železných
pilířů cyklonové krystalky.

Umírání trvalo kratší nebo delší dobu, podle toho, ko¬
lik lidí bylo v komoře a jak velká byla dávka plynu. Ně¬
kdy trvalo 20, ponejvíce 30 minut; stávalo se však, že se
oběti pro nedostatek plynu trápily i několik hodin.

A esesmani, kteří obsluhovali krematoria a dostávali
značnou dávku alkoholu na posilnění, se malými zaskle¬
nými okénky dívali, jak lidé umírají ...

Nešťastníci si někdy uvědomovali, že se připravuje
něco hrozného, neboť úměrně s vysvlékáním a s vháně¬
ním do plynových komor padala maska slušnosti a zdvo¬
řilosti esesmanů, kteří se z počátku přetvařovali a s lidmi
dost dobře zacházeli.

Jakmile však viděli, že nahé oběti jsou bezmocné, uká¬
zali se v celé své bestialitě. Bili je, tupili a hanobili.
Zvláště poslední malé skupiny, které se těžko mohly do
napěchované komory vtěsnat, bezohledně týrali.

Velitel krematoria Moll byl v svých prostředcích zvlášť
nevybíravý: Vháněl lidi do komor střelbou z pistole.

Když okénkem zjistili, že oběti jsou mrtvé, zapjali
vzdušné vyssavače a ty vyhnaly otrávený vzduch z komor.

Potom komoru otevřeli.

Skýtala otřásající obraz: Mrtvá těla trčela napěcho¬
vaná v zoufalých postojích s namodralými skvrnami na
prsou, mnozí byli rozdrásáni a zakrváceni.

Stalo se, že v komoře našli mrtvou matku s dítětem,
které bylo tak pevně přitisknuto k jejímu prsu, že se ne-
nadýchalo plynu a ještě žilo. Zastřelili je tedy a hodili
k ostatním mrtvolám.

129

Měl-li transport méně než 100 lidí, takže by se plyno¬
vání nevyplatilo, byli jeho svlečení příslušníci postříleni
v popravčí síni po skupinách. Střelecký virtuos Moll sta¬
věl lidi do pětic a snažil se střílet je jednou kulkou, »aby
šetřil i střelivem«.

Mrtvoly byly z plynových komor vytahovány a naklá¬
dány do výtahu, který je zavezl na zvláštních vozících
s plechovými koryty, přizpůsobenými k pecím, do spa¬
loven.

Z komínů se valil ve dne hustý černý kouř, jehož od¬
porný zápach se šířil po celém okolí, a v noci z nich plá¬
polal několik metrů vysoký plamen, který bylo vidět
z velké dálky.

Jaký mohl být život vězňů, kteří zde žili a stále viděli
tento dým a tyto plameny?

Tyto plameny byly vlastní příčinou obecné sklíčenosti
a beznaděje vězňů, což ostatní okolnosti ještě zvyšovaly.

Esesmani i vedoucí vězňové jim také často komínem
vyhrožovali.

Když nebyly transporty, sonderkomando opravovalo
a čistilo pece a plynové komory, upravovalo terén a od¬
straňovalo popel.

Zbytky spálených lidských kostí byly roztloukány a
lidským popelem byly vyrovnávány jámy v okolí kre¬
matorií.

Později vozili popel do Visly.

Vyklizovací oddíl Kanada

Kanada, to byla přezdívka pro Vyklizovací oddíl (Auf-
ráumungskommando).

Byli to vězňové v pruhovaných vězeňských šatech,

130

kteří na nádraží třídili a nakládali na auta všechno, co
přivezli lidé, kteří si přišli do Birkenau pro smrt.

V tomto oddílu pracovali jenom židé, muži i ženy, jeho
vedoucími byli také vězňové — říšští Němci a říšské
Němky.

Vyklizovací oddíl Kanada byl sestaven v létě 1942
v Osvětimi I. Jeho denní směna měla 100, noční 50 věz¬
ňů; kromě toho přicházelo do Osvětimi 1100 žen na denní
a 100 žen na noční směnu z Birkenau. Tak tomu bylo až
do konce roku 1942.

V lednu 1943 byli muži z Kanady přestěhováni do Bir¬
kenau, do bloku číslo 16 v táboře Blb, a oddíl byl zvět¬
šen, protože transportů přijíždělo stále více. Jeho denní
směna měla 400 mužů a 200 žen, noční směna 150 mužů
a 200 žen. Do práce se chodilo i tentokrát do Osvětimi I.

V létě 1944 bylo skladiště věcí, které nováčci přivezli,
přeloženo z Osvětimi I do Birkenau, do tábora Bllg, kte¬
rému se říkalo Effektenlager (skladiště svršků), kde byla
umístěna také celá Kanada, mužové i ženy.

V Osvětimi I pracovala Kanada v malém táboře, obe¬
hnaném ostnatým drátem, s jedním blokem zděným a
s pěti bloky dřevěnými. Kromě toho zde byla menší
budova: Desinfekční stanice pro odhmyzování svršků.
Kolem drátěného plotu stály vysoké dřevěné budky
s esesstrážemi s kulomety.

Balíky, které si noví vězňové přivezli, se házely bez
ladu a skladu do těchto bloků, a když byly bloky pře¬
plněné, házely se na volné prostranství.

Ačkoliv vězně z Kanady nutili k práci bitím a jinými
tresty, kanaďané ji sabotovali, takže udělali málo. Ba¬
líky i roztříděné předměty, na příklad pokrývky, prádlo,
peřiny, boty, léky a jiné věci pro Německo důležité, le-

9 *

131

žely celé týdny na dešti, zapařily se a staly se zcela ne¬
potřebnými.

Na první pohled dělaly všechny tyto věci dojem vel¬
kého výročního trhu.

V pátém roce války, kdy národy v celé Evropě trpěly
nedostatkem a podvýživou, třídily se v Birkenau celé
vagony potravin, oděvů, prádla a léků. Zčásti si tyto věci
rozebrali vězňové z Kanady, zčásti je zničilo neopatrné
zacházení a počasí, část byla posílána do říše.

Zvláštní skupina vězňů z Kanady párala šaty, roztrhá-
vala boty, prohlížela rozličná mazadla, tuby past a kré¬
mů, aby v nich objevila cenné předměty, jako zlato, bri¬
lianty, cizí valuty a podobné, které tam bývaly ukryté.

Někteří při tom úmyslně ničili všechno, co jim přišlo
do rukou, trhali dolary a jiné bankovky, rozbíjeli ho¬
dinky a ostatní věci.

Dozor nad prací Kanady vykonávali esesmani, kteří
se opíjeli lihovinami, které si nováčci přivezli a které
jim odebrali. Několikrát se stalo, že esesmani sami byli
potrestáni táborovým gestapem a odstraněni, protože
kradli cenné věci, které u nich byly potom při domov¬
ních prohlídkách nalezeny.

Při odchodu z této práce byli kanaďané pečlivě pro¬
hlíženi, často také vysvlečeni do naha a před vstupem do
tábora znovu kontrolováni. Nic však nepomohlo, vždy¬
cky se našly cesty, jak věci propašovat. A pašovalo se
všechno, hlavně léky.

Nezasvěcení o původu těchto předmětů někdy ne¬
věděli.

Esesdůstojník, který přijímal vlak s takto roztřídě¬
nými věcmi pro Berlín, na svůj dotaz, odkud jsou, dostal
odpověď:

132

»To všechno vyrobili vězňové, kteří zde pracují v díl¬
nách. «

Kanada byla pramenem, v kterém se získávaly pro¬
středky pro snesitelnější život v táboře.

Pro přípravu útěků jsme dostávali z Kanady peníze,
šatstvo, prádlo, kompasy, dalekohledy, paruky i české
legitimace, které si přivezli nováčci.

Také fotografické přístroje jsme dostali z Kanady do
tábora a náš kamarád Ladislav Langfelder pořídil se
svými spolupracovníky několik snímků při výběru lidí
do plynu, které jsme potom poslali do zahraničí.

Mnohým vězňům se však práce v Kanadě stala osud¬
nou. Byli-li chyceni, když pronášeli zakázané předměty,
hlavně cenné věci, byli krůtě potrestáni, i smrtí.

Ale kanaďané měli také špatné vlastnosti. Mnozí se
chovali hrubě a starali se pouze o sebe. Zlato a bohatství
na ně působilo i ve stínu smrti. Snad si myslili, že si za
ně koupí svobodu a život.

Z našich krajanů byli v tomto oddíle dva Slováci, kteří
se nechovali dobře.

Do bloku, v kterém kanaďané v táboře bydleli, mohl
každý. Vypadalo to v něm jako na bazaru: Hedvábné
prádlo, kolínská voda, drahé mýdlo, kožišiny, boty, za¬
palovače, nože, dámské kabelky a mnoho, mnoho jiného.
Ani prohlídky esesmanů nezabránily mistrům pašerác-
kého umění, aby věci do tábora nedopravili.

Snad jenom v Birkenau se mohlo stát, že kápo z Kana¬
dy podplatil celou esesstráž u brány tábora — strážní
esesmani leckdy přísnou a pečlivou prohlídku jenom
předstírali.

Kápo z Kanady byl typický táborový »bohatýr«, který

133

rozdával plnýma rukama. Podplácel každého a tak se
zajišťoval pro pozdější časy, ale nezajistil se. Neboť té¬
měř všichni kápové z Kanady byli při něčem přistiženi
a zastřeleni.

»Zvláštní oddíl«

Zvláštní oddíl (Sonderkommando) byla skupina věz¬
ňů, kteří byli zařazením do tohoto oddílu vlastně odsou¬
zeni k smrti, protože ze sonderkomanda nesměl nikdo
vystoupit a musel v něm pracovat tak dlouho, až buď
zemřel nebo byl ubit.

Před smrtí však musel ještě dělat nejhroznější práci,
jakou lze vymyslit: Musel vykonávat přípravy pro hro¬
madné vraždy nevinných lidí, dětí i žen.

Často se stávalo, že musel připravit i vraždu vlastních
rodičů, ženy, bratří nebo sester, a potom je spálit.

Vězně do sonderkomanda vybíral sám velitel tábora
Schwarzhuber.

Sonderkomando pomáhalo esesmanům při svlékání
lidí před jejich vstupem do plynových komor, dopravo¬
valo jejich mrtvoly do pecí krematoria nebo je skládalo
a pálilo na hranicích a odklizovalo jejich popel. Kromě
toho čistilo plynové komory, skládalo šaty, prádlo, boty
a ostatní věci po mrtvých.

Z počátku byli členy sonderkomanda jenom židé,
později také Rusové, v posledním sonderkomandu bylo
pět polských politických vězňů, kterým byl rozsudek
smrti proměněn v práci v tomto oddílu.

Mrtvolám byly vytrhávány zlaté zuby; to dělali věz-
ňové-lékaři, kteří byli také v sonderkomandu. Esesmani
prohlédli ústa každé mrtvoly před spálením, a za každý

134

zapomenutý zlatý zub byl vězeň-lékař potrestán pět¬
advaceti ranami býkovcem. Zuby se házely otvory do
uzamčených beden, potom se čistily a tavily klempíř¬
skou benzinovou lampou do šamotových krychlí po půl
kilogramu. Tuto práci dělali zubní technikové Katz a
Feldmann, kteří byli zavřeni ve zvlášť střežené míst¬
nosti.

Na podzim roku 1944 nám říkal František Feldmann
z Trenčianských Teplic, vězeň číslo 36.661, že do té doby
vytavili 2.000 kilogramů zlata. Každé úterý přijížděl
autem vyšší esesdůstojník, který tavení kontroloval a
zlato odvážel.

Sonderkomando bylo podle rozkazu Berlína od ostat¬
ních vězňů stále přísně odděleno a vězňům byl zakázán
jakýkoliv styk s příslušníky tohoto oddílu. Nemocní
členové sonderkomanda měli vlastního lékaře a byli
ošetřováni ve svém bloku.

Sonderkomando bydlelo v táboře Blb v blocích číslo
22 a číslo 23, později v bloku číslo 2; v kmenovém táboře
Blld v bloku číslo 13, potom v blocích číslo 9 a číslo 11.
Na konec bydleli přímo v podkroví krematorií.

Práce v sonderkomandu měla zhoubný vliv na duševní
stav jeho lidí. Otupěli, stali se bezcitnými, a jejich výraz
se tak změnil, že se jedna tvář podobala v surovém vze¬
zření druhé.

Sonderkomando mělo dost jídla, cigaret a všeho ostat¬
ního, neboť transporty těch, kteří byli otráveni v plyno¬
vých komorách, zanechávaly bohaté dědictví. Esesmani
nenamítali nic proti tomu, když si sonderkomando opa¬
třovalo i lihoviny.

Sonderkomando mělo až 800 mužů, počet jeho přísluš¬
níků se řídil počtem očekávaných transportů.

135

Když byli do sonderkomanda zařazeni nováčkové a
když poznali, jaká práce je čeká, zpravidla se duševně
zhroutili a odmítali pracovat. Vrhali se dobrovolně do
plynových komor nebo chtěli úmyslně projít esesstráže
a dali se jimi střílet a tak se snažili ujít hroznému osudu.

Velitel všech krematorií esesák Moll je sázel živé do
ohně: Vězně, který se pokoušel o sebevraždu, vstrčil na
půl do pece a druhou polovinu jeho těla nechal vyčnívat;
přivřel dveře a vyhrožoval ostatním, že nebudou-li dělat,
co od nich žádá, udělá to s nimi také tak.

Jindy polil šaty takového vězně benzinem, zapálil a
honil ho s bičem po nádvoří krematoria, až nešťastník
skončil na ostnatých drátech nabitých elektřinou.

Když měl dobrou náladu, to bylo obyčejně, když byl
zpitý rozkoší z vražd, střílel Moll na zapálený konec ciga¬
rety, kterou vězeň musel držet v ústech. Tento střelec-
kouzelník trefil s pomocí zrcátka i dozadu.

Moll byl také nejlepším a nejnadšenějším popravčím
mistrem a bylo mu jedno, střílí-li židy, Poláky, Rusy
nebo i Němce.

Často se v popravčí síni krematoria vykonávaly roz¬
sudky smrti nad vlastními lidmi, nad esesmany, nad vo¬
jáky z fronty, nad soukromými zaměstnanci. Tyto po¬
pravy měl na starosti také Moll.

Některé popravy se vykonávaly také v pitevně otrav¬
nými injekcemi.

Po prvé bylo sonderkomando vybráno ze slovenských
židů, kteří měli nejhorší práci: Museli vykopávat hro¬
madné pohřebiště hnijících mrtvol z prvních, primitiv¬
ních plynových komor a spalovat je. Z této zoufalé si-

136

tuace se chtěli zachránit útěkem. Jejich přípravy však
byly prozrazeny.

Dne 10. ledna 1943 museli opustit Birkenau pod zá¬
minkou, že jedou na transport, a když přišli do Osvě¬
timi I, byli postříleni a spáleni. Nemocní příslušníci
sonderkomanda, kteří tenkrát do Osvětimi nemohli pěš¬
ky, a personál z bloku sonderkomanda byli postříleni
raportfuhrerem Palitschem v Birkenau na nádvoří bloku
číslo 2 v táboře Blb.

Krátce po obsazení Itálie Německem v létě 1943 při¬
vezli do Birkenau transport 2.000 internovaných židů,
amerických státních příslušníků. Bylo jim řečeno, že bu¬
dou přestěhováni do Švýcarska a tam vyměněni za ně¬
mecké vězně, zatím však byli posláni do plynových ko¬
mor.

Tehdy měl dozorčí službu v krematoriu, v kterém byly
plynovány ženy, pověstný zběsilý raportfůhrer Schillin-
ger. Když rozkázal jedné herečce, aby svlékla také pod¬
prsenku, herečka prudce strhla šat, hodila jej Schillin-
grovi do tváře, vytrhla mu pistoli a střelila ho do břicha.
Při tom zranila také esesmana Emericha. Nastal zmatek,
někteří esesmani odhodili zbraně a utekli.

Vězňové sonderkomanda uposlechli rozkazů a výzev
esesdůstojníků, chopili se odhozených zbraní a zahnali
oběti zpátky do plynové komory. Za tento čin byli od¬
měněni zlepšeným přídělem potravin.

V květnu 1944 bylo odesláno 150 členů sonderkoman¬
da do Lublína. Velitel tábora Schwarzhuber prohlásil, že
jedou na práci, v Lublině však je postříleli, jak jsme se
později dověděli od lublínských vězňů, kteří přijeli do
Birkenau.

V létě 1944 přišel náhle rozkaz, aby místnost v desin-

137

fekční stanici v Osvětimi I byla vyklizena. Okna míst¬
nosti byla narychlo zazděna, nikdo netušil, proč. Zatím
bylo v Birkenau vyvoláno 300 čísel ze sonderkomanda
na transport do Osvětimi I.

V Osvětimi bylo těchto 300 vězňů přivedeno před onu
zazděnou místnost, kde přede dveřmi seděl esesman, kte¬
rý dělal zapisovatele. Zeptal se každého na osobní data
a potom ho vpustil dovnitř. Když byli v místnosti všichni,
otrávili je plynem a jejich mrtvoly odvezli v noci auty
do krematoria v Birkenau.

Vězňové z krematoria však nesměli tyto mrtvoly vidět
esesmani je spálili sami, i s jejich šaty. Nazítří pak řekli
vězňům, kteří byli na onu noc zahnáni do podzemních
komor, že byly páleny oběti amerického bombardování
z blízkého okolí.

V létě 1944 byl také popel z krematorií dopravován do
Visly, vzdálené asi šest kilometrů od tábora.

Tehdy udeřil jeden řecký žid esesmana, který trans¬
port s popelem doprovázel, třikrát lopatou do hlavy a při
tom zvolal:

»To máš za matku, za otce, za bratra!«

Zároveň se zmocnil esesmanovy pušky, přeplaval
Vislu a utekl; byl však chycen, přiveden zpět do tábora
a umučen.

Dne 10. října 1944 vybrali asi 200 příslušníků sonder¬
komanda, postavili je do pětic a poslali je do desinfekční
stanice v bývalém cikánském rodinném táboře Bíle; měli
se připravit na transport.

Všichni však věděli, co je čeká, že příští okamžiky pro
ně znamenají konec.

Přepadli proto své esesstráže, vzali jim zbraně, několik
jich zastřelili a budovu krematoria číslo III zapálili.

138

Velitelství tábora zalarmovalo celou posádku, která
přijela s kulomety a vzpouru potlačila. Kdo nepadl v boji,
byl zahnán do kouta nádvoří, musel si lehnout a byl za¬
střelen.

Když v krematoriu číslo I viděli, že jiné krematorium
hoří, vzbouřili se také. Svého kápu, říšského Němce, kte¬
rý je týral, vsadili do pece a za živa spálili. Potom pro¬
bili dráty plotu a dali se na útěk. Byli však všichni, bylo
jich 96, pochytáni a postříleni.

Krematorium číslo III shořelo a jeho zbytky byly od¬
klizeny.

Vyšetřováním táborového gestapa se zjistilo, že střelný
prach dodaly sonderkomandu ženy, které pracovaly
v muniční továrně Union v Osvětimi I. V prosinci 1944
byl nad těmito ženami vykonán rozsudek: Byly veřejně
oběšeny před továrnou Union.

Od té doby byly esesstráže nad sonderkomandem
ztrojnásobeny a kázeň a týrání byly zostřeny tak, že jeho
příslušníci si přáli jenom zemřít.

Poslední plynování bylo provedeno v noci z 28. na
29. října 1944 — byl to transport českých židů z Tere¬
zína.

Dne 3. listopadu 1944 bylo plynování úředně zasta¬
veno a krematoria číslo I a II se začala bourat. Veškerá
technická zařízení, vodovodní roury, pece, exhaustory,
motory a tak dále se demontovaly, nakládaly na vagony
a odeslaly do koncentračního tábora Gross Rosen.

Vězňové ze sonderkomanda byli posláni do koncen¬
tračního tábora v Mauthausenu, aby tam byli »zlikvido-
váni«. Mezi nimi byl i zubař Feldmann. V Birkenau zů¬
stalo pouze 70 lidí pro obsluhu krematoria číslo IV,

139

v němž pak pálili už jenom mrtvoly těch, kteří zemřeli
přirozenou smrtí.

Před evakuací tábora v lednu 1945 mělo být krema¬
torium číslo IV zničeno i s osazenstvem. To se však
velitelství tábora nepodařilo. Krematorium bylo sice
zničeno esessprengkomandem, ale vězňové ze sonder-
komanda se vmísili mezi ostatní vězně a mnozí z nich
pak při evakuaci Birkenau cestou utekli.

Filip Muller ze Seredu nad Váhom, vězeň číslo 29.136,
je, jak sám praví, »nejstarší a jediný člen osvětimského
a birkenauského sonderkomanda, který všechno přežil*.

Poslyšme, co nám o tom vypráví nyní:

»Přijel jsem do Osvětimi I dne 20. dubna 1942 s prvním
slovenským transportem a z počátku jsem pracoval v tom¬
to koncentračním táboře jako všichni ostatní vězňové.

Dne 24. května 1942 mě stihla s jedním mým kama¬
rádem nehoda. Měli jsme velkou žízeň a za krádež vody
jsme byli potrestáni přeložením na práci v plynové ko¬
moře krematoria. Esesman nás tam zavedl právě, když
tam leželo několik set ještě oblečených mrtvol i se za¬
vazadly. Byl to nevyslovitelný pocit hrůzy, když jsme
poznali, co nás čeká. Pět vězňů tam už pracovalo, dopra¬
vovali jsme mrtvoly do pecí.

Dozor nad námi měl asi dvacetiletý esesman Starek.
Udeřil mě holí s poznámkou, abych jenom pracoval, po¬
tom prý pojedu do pece také. Dva slovenští lékaři, když
viděli zoufalou situaci, v které jsou, prosili Starcka, aby
je raději zastřelil.

Topičské zkušenosti jsme neměli, a podle toho to také
dopadlo: V krematoriu vypukl požár, a tak bylo pálení

140

mrtvol znemožněno. Esesmani nás obvinili ze sabotáže
a čtyři naši kamarádi byli za to ubiti.

Po uhašení ohně přivedli sedm nových vězňů, zbýva¬
jící mrtvoly jsme naložili na tři nákladní auta, a pak
přišla nejpříšemější jízda mého života.

Bylo už pozdě v noci, a já jsem seděl v posledním
autu na hromadě mrtvol. Za námi jelo malé auto, ozna¬
čené po stranách a na střeše velkým červeným křížem;
reflektory tohoto auta nás oslňovaly a osvětlovaly i s na¬
ším hrozným nákladem. Při tom nás hlídali esesmani,
ozbrojení automatickými puškami.

Když automobily vjely na pole za táborem, zastavily
se u bažinaté jámy, v níž byla voda, a do té vody jsme
mrtvoly házeli. S touto prací jsme byli hotovi o třetí ho¬
dině ráno a pak jsme se vraceli do tábora. V táboře nás
zavřeli do temné kobky na popravčím bloku číslo 11,
a nečistí a zakrvavení jsme čekali bez jídla a bez vody
až do poledních hodin příštího dne.

Když nás vyvedli, dostali jsme každý bochník chleba.

Potom nás hasičským autem dovezli k naší jámě; byla
u Březinek, u nově budovaného koncentračního tábora
Birkenau. Museli jsme dlouho čekat, než vodu z jámy
vyčerpali. Viděli jsme, jak nedaleko nás kope jiná sku¬
pina vězňů nové jámy; tato skupina to bylo, jak jsme se
později dověděli, sonderkomando z Birkenau.

A pak to začalo: Vehnali nás do jámy, v níž jsme stáli
až po pás v bahně. Naším úkolem bylo dát mrtvoly na
jednu hromadu, aby bylo místo pro další. Esesdůstojníci
a esesmani stáli na okraji jámy a bavili se pohledem na
naši strašlivou práci. Při tom po nás házeli kameny, aby¬
chom pracovali rychleji. Když jsme na konec posypali
mrtvoly chlorem a hlínou, jeli jsme do tábora, zas do oné

141

temné kobky, v které jsme žili až do srpna 1943; od rána
až do večera jsme pracovali v krematoriu.

V krematoriu jsem zažil mnoho a viděl jsem výjevy,
o kterých se svět neměl nikdy dovědět.

Nepředpokládalo se, že já, očitý svědek, všechno pře-
žiju, ale ani já jsem si nikdy nepomyslel, že budu jednou
opět na svobodě.

Nechci a ani nemohu všechno podrobně vylíčit. Je toho
příliš mnoho a je to tak hrozné, že by tomu mnohý ani
nevěřil. A ani já sám dnes nemohu pochopit, čeho všeho
jsem byl svědkem.

V osvětimském krematoriu jsem musel asistovat při
popravách také pověstnému esesmanu Palitschovi, který
vykonával rozsudky táborového gestapa. Vraždil řeme¬
slně a hromadně: Oběti, většinou političtí vězňové, se
museli stavět po pěti k stěně a Palitsch jenom střílel...

Bylo to 17. nebo 18. června 1942 a v ten krásný, slu¬
nečný den se všechno rychle čistilo, dělal se generální
pořádek.

Pozorovali jsme vzrušené esesmany. Věděli jsme, že se
něco připravuje, nevěděli jsme však, co. Jenom jsme
tušili, že přijde nějaká návštěva.

Asi o 10. hodině se objevil na prahu dvora krematoria
vysoký esesdůstojník v bílé uniformě, v doprovodu dvou
esesáků — byl to sám Himmler.

Všechno si důkladně prohlížel, nás zastihl v místnosti,
v níž byly šaty a prádlo po popravených.

Když uviděl tyto zakrvácené věci, udiveně se ptal na¬
šich esesšéfů, proč jsou krvavé.

Odpověď ho neuspokojila, rozčilil se a energicky pravil:

»Oděvy těch prokletých psů potřebujeme pro naše
německé lidi! To je škoda, když se lidé plynují v šatechU

142

A po této návštěvě se plynové komory proměnily
v předstírané koupelny s trubkami a s kohouty, a lidé se
museli před smrtí svlékat.

V létě 1943 se pece i komíny osvětimského krematoria
propálily. Němečtí inženýři je obnovili, ale za tři měsíce
se všechno zhroutilo znovu.

Mezitím pracovala už čtyři nová krematoria v Bir-
kenau, kam přeložili také nás; do sonderkomanda, do
bloku číslo 13 v kmenovém táboře Blld.

K pracím v osvětimském krematoriu patřilo také
plnění uren. Dávali jsme do nich popel a smetí z velké
hromady a uzavírali jsme je plechovými víky, na nichž
bylo vyraženo jméno oběti, datum jejího narození a
úmrtí, podle seznamů, které nám dávalo Politické od¬
dělení. Umy se vkládaly do dřevěných bedniček, asi
20X20X40 centimetrů, s adresami pozůstalých, kteří
museli za takovou urnu zaplatit 2.000 korun. Příbuzným
židů se urny ovšem neposílaly.

Mnoho takových uren bylo posláno do Cech, na Mo¬
ravu a do jiných zemí. V žádné však není popel toho,
jehož jménem je urna označena.

Když jsem byl přeložen z Osvětimi I do Birkenau, bylo
tam uskladněno asi 4.000 napřed už naplněných uren.

V Birkenau byl život trochu volnější. Našel jsem v tá¬
boře několik kamarádů, krajanů, kteří si sice uvědomo¬
vali rozsah i význam toho, co se tam dělo, neznali však
podrobnosti, které jsem jim sděloval. Po večerním apelu
jsem přelézal zeď našeho isolovaného bloku a navště¬
voval kamarády v táboře, zejména v zámečnické dílně.

Stále jsme plánovali útěk, ale nikdy k němu nedošlo.

Práce v krematoriích v Birkenau byla stejná jako
v krematoriu osvětimském; rozdíl byl v tom, že

143

v Osvětimi to byla jenom řemeslnická dílna, v Birkenau
však velká továrna, vlastně továrny čtyři — byla to smrt
na běžícím pásu.

Začal jsem v krematoriu číslo I, neboli, jak jsme říkali,
na jedničce.

Byl jsem navržen za kápo, protože jsem měl ze všech,
kteří v krematoriu pracovali, nejnižší vězeňské číslo a
byl jsem tedy nejstarším vězněm.

Nepřijal jsem tuto funkci, a za trest jsem byl přeložen
do krematoria číslo IV, kde bylo více práce, protože tam
nebylo tak dokonalé strojové zařízení jako na jedničce,
a spalovalo se jenom asi 1.500 lidí za 24 hodin.

Tam jsem se stal také svědkem vědeckých pokusů
eseslékařů Fischera, Kleina a Mengerleho. Vybírali
z transportů 100 až 150 mužů a žen od 18 do 30 let, kteří
byli stříleni, na rozdíl od ostatních, kteří byli plynováni.

Hned po zastřelení jim bylo ze stehen vyřezáváno
maso, které se posílalo do bakteriologického ústavu
v Rajsku, kde pěstovali bakterie.

Jeden esesman, asistent eseslékaře, mi to vysvětloval
a dodal, že by se pro tento účel mohlo používat také
koňského masa, toho však prý je škoda ...

Nejmladším ženám také odbírali z žil na rukou krev.
Trvalo to několik minut, než taková žena klesla vysíle¬
ním, a potom ji položivou vhodili do ohně.

Krev se přelévala z kbelíku do zvláštních lahví, které
se potom neprodyšně uzavíraly.

Bylo mi řečeno, že krve je nutně třeba ve vojenských
nemocnicích.

V létě 1944 byl náš dosavadní šéf, esesák Forst, vy¬
střídán novým esesákem Mollem proto, že prý neměl
dost organisačních schopností a energie. Moll všechno

144

přeorganisoval a zřídil také jámy na pálení mrtvol. Když
bylo mnoho práce, pomáhal sám házet do nich mrtvoly :
Vyhrnul si rukávy a pracoval za dva.

Tento fanatik a šílenec, který ani nekouřil ani nepil,
několikrát prohlásil, že rozkaz je rozkaz, a kdyby mu to
fúhrer nařídil, že by spálil i vlastní ženu s dítětem.

Jeho jediným požitkem byla lidská krev a střílení,
a jeho oblíbenou zábavou bylo hraní si s dětmi matek
čekajících na smrt.

Přistoupil s úsměvem k matce, políbil její dítě, dal
mu kousek čokolády a potom dítě odnášel pryč se slibem,
že je zase vrátí. Hodil je však živé do škvařícího se lid¬
ského sádla.

To udělal několikrát za den a potom říkal:

»Už jsem udělal pro vlast dost!«

A poručil si svačinu u svého posluhy, francouzského
vězně.

Ve volné chvíli chodil chytat ryby do Visly.

Dvakrát mě také Moll odvedl do svého soukromého
bytu u města Osvětimi; nesl jsem mu tam šatstvo a
prádlo pro jeho ženu a dítě.

Jeho asi sedmiletý hoch se ho ptal, kdy mu opět při¬
nese nějaké obrázky a pohádky. Měl jsem dojem, že
chlapec věděl, že věci, které mu otec nosí, jsou od lidí,
kteří byli zahubeni v Birkenau.

V noci 8. března 1944 byli plynováni čeští židé.

Viděl jsem mladou matku, jak utěšuje asi pětiletou
dcerušku.

Na otázku dítěte, nač musí tak dlouho čekat, řekla jí
matka, že pojedou za babičkou, s kterou se brzy shledají.

Holčička začala radostí tančit a tančila tak krásně, že
vzbudila pozornost několika esesmanů.

145

Matka plakala, a zdálo se, že snad i těm esesmanům
bylo tančícího dítěte líto.

Pojednou se objevil jiný mladý esesman, udeřil matku
holí a surově vrazil do dítěte, aby přestalo tančit a ne¬
dělalo divadlo.

Viděl jsem umírat v plynových komorách příslušníky
skoro všech evropských národů. Příslušníci rodinného
tábora českých židů jediní se loučili s životem hymnou;
zpívali Kde domov můj? a Nad Tatru sa blýská, a židov¬
skou píseň Hatikvah.

Jsem nejstarší a jediný člen osvětimského a birkenau-
ského sonderkomanda, který všechno přežil, a smrti jsem
ušel jenom šťastnými náhodami — vlastně zázrakem.

Co jsem prožil, se mi dnes zdá neuvěřitelné, jenom
jako jakýsi zlý sen.

Bylo to mnohem hroznější, než lze vůbec vylíčit.«

Zlatá horečka

Ze v Birkenau byl svět na ruby, potvrzuje také okol¬
nost, že někteří vězňové byli takovými kavalíry, že pla¬
tili královskými odměnami nejenom odvahu pašeráků-
soukromých zaměstnanců, ale i — esesmanů. Zlato a
drahé kameny neměly v táboře cenu, cenu mělo pouze
prodloužení života.

V oděvech a v botách, které zbyly po zničených ži¬
dovských transportech bylo ukryto mnoho cenných věcí,
a Vyklizovací oddíl Kanada se proto také zabýval pro¬
hledáváním tohoto šatstva a obuvi a hledáním cenností.
Brilianty nebo dolary bývaly však nezřídka skryty tak
rafinovaně, že je při těchto prohlídkách nenašli, a často
se stalo, že jiní vězňové náhodou vypárali z kabátu ně-

146

jakou cennou věc nebo našli zlaté mince v podpatku ně¬
které boty.

Na jaře 1943, když přijížděly řecké transporty, dostali
jsme z Kanady také věnec fíků. Zakousli jsme se do nich,
ale div jsme si nevylámali zuby! Do každého fíku byl
neznatelně vsunut zlatý dvacetifrank.

Vězňové z Kanady, kteří předměty třídili, přiná¬
šeli do tábora tajně a s nebezpečím veliké hodnoty.
V táboře za ně dostali potraviny, šatstvo, boty, alkohol,
cigarety, které byly do tábora pašovány soukromými
zaměstnanci i esesmany. Tomu se říkalo »organisování«.

Bylo veřejným tajemstvím, že jenom ten, kdo »orga-
nisuje«, může se zachovat delší dobu při životě, že ne¬
zemře podvýživou.

Který vězeň »organisuje«, to se poznalo na první po¬
hled. Byl lépe ustrojen a lépe živen. Toho ovšem vy¬
užívali esesmani i vedoucí vězňové. Sledovali takové
»organisátory«, kontrolovali je a vydírali na nich. Ne-
pochopil-li vězeň, oč jde, bylo naň učiněno hlášení. To
znamenalo vyšetřování táborovým gestapem, těžký trest
a často smrt.

Tak se vytvořila celá soustava placení na základě
pěstního práva. Kápové si vydržovali ve svých pracov¬
ních oddílech celé skupiny vězňů, kteří pro ně »orga-
nisovali«. Tito vězňové navštěvovali pod záminkou roz¬
ličných prací místa, kde mohli získat cenné předměty,
jenom proto, aby sami měli klid, a jejich kápové třebas
jenom kořalku. To se dělo s nasazením života, neboť za
»organisování« cenných věcí se často trestalo smrtí.
Když byl vězeň při »organisování« přistižen, kápo se ho
nikdy nezastal, naopak popřel, že s ním byl v jakém¬
koliv spojení.

10*

147

Celý život v táboře byl prohnilý skrz naskrz.

Esesmani chodili přísně se tváříce od bloku k bloku a
naoko konali prohlídky. Jediným a výhradním účelem
jejich návštěv bylo vydírání na blokáltestech, kteří jim
museli dodávat všecko, co si esesmani přáli. Aby blok-
álteste mohl jejich přáním vyhovět, musel vykonávat
nátlak na vězně, kteří mohli věci pro esesmany opatřit;
za to jim dával výhodnější místo v bloku, více jídla
a lépe s nimi zacházel.

Esesmani i příslušníci vyšších eseshodností pronásle¬
dovali vězně a hledali u nich věci, které vězňové nesměli
mít a které jim zabavovali, a často to i hlásili.

Zdá se neuvěřitelné, ale je to pravda, že titíž esesmani
byli v přímém obchodním spojení s vězni, to jest, že za
cenné věci dodávali vězňům do tábora cigarety a alkohol.
Hrozilo-li některému vězni nebezpečí, že o něm bude
učiněno hlášení, mohl se svými známostmi zachránit:
Esesmani měli mezi vězni důvěrníky, kteří za úplatek
zprostředkovali, že k hlášení nedošlo. Tato korupce šla
tak daleko, že hlášení bylo možno zadržet až u samého
velitele tábora, bylo-li dost zlata nebo peněz.

Všichni esesmani a esesdozorkyně měli jediný cíl: Co
nejrychleji se obohatit, opatřit si přepychové předměty,
které nebylo lze nikde koupit. To všechno dostávali od
vězňů, kteří se snažili zajistit si těmito službami u es-
esáků posici, vyhnout se trestům, výběrům do plynu,
transportům nebo si ulehčit život v táboře.

Styk těchto vězňů s esesáky byl důvěrný a nebez¬
pečný, neboť esesáci se často takového vězně, který příliš
mnoho věděl, v zájmu vlastní bezpečnosti nevybíravým
způsobem zbavovali.

148

Esesáci tedy jednak pašování potravin a alkoholu pro¬
následovali a dopadené trestali, zároveň však sami jiným
vězňům přinášeli tytéž věci až do tábora. Tak na příklad
pobočník velitele tábora byl velkododavatelem alkoholu
do tábora: Měl důvěrníky mezi esesmany, kteří tyto do¬
dávky zprostředkovali.

Neboť největšími velkoobchodníky se zbožím všeho
druhu byli ti esesmani, kteří byli nejpřísnější. Ti pro¬
dávali a kupovali jenom ve velkém; cigarety na příklad
jenom po tisících, a surově okázalou přísností maskovali
své tajné styky s vězni.

Život vězňů se měnil s válečným štěstím. Vojenské ne¬
úspěchy Německa na frontách rozleptávaly dříve tak že¬
leznou disciplinu esesmanů. Takovou změnu vězňové
ihned vycítili a kázeň povolila.

Zejména po zimě 1942—1943 jsme často slyšeli výroky
esesmanů, jako:

»Ještě není konec války!*

»Pět minut před koncem vás všechny zničíme!*

Při přednáškách esesmanům o nutnosti zvýšit kázeň
v táboře se zdůrazňovalo, že se musí vrátit rok 1942. Na¬
proti tomu každé slovo o konci války bylo pro nás vel¬
kým povzbuzením a nadějí, že přijde konec náhlý, jak
jsme říkali »přes noc«.

S blížícím se koncem války se stupňovalo i vydírání
esesmanů. V důvěrných rozhovorech oznamovali vězňům
události z front, zprávy z londýnského nebo z moskev¬
ského rozhlasu a také šeptandu vlastní.

Každou novinku si však dávali dobře zaplatit, a teprve
zlato nebo brilianty je učinily sdílnými.

149

Prozrazovali, že se potřebují hmotně zajistit pro pří¬
pad, kdyby Německo válku prohrálo, a na konec ještě
každý dodával, že on má ruce čisté.

Tak přiznávali svou společnou vinu.

150

Transporty z celé Evropy

Ale jako Dantovo Peklo, i německé koncentrační
tábory měly několik kruhů: V tom posledním, nej¬
horším, nejstudenějším i nejteplejším z nich, úpěli
židé a jejich život byl takový, jak jej líčí bible:
»Ráno diš: Ó by již byl večer! a večer díš: Ó by již
bylo jitro!« Nad tolikerým utrpením jest vůbec
nejdůstojnější mlčeti, poněvadž slova nejsou dosti
silná, aby je mohla vylíčit.

Ferdinand Peroutka v Svobodných novinách
dne 2. prosince 1945

Čeští židé

První transport českých židů, bylo jich 3.000, přibyl do
Birkenau z Terezína dne 10. října 1942, další dne 27. a 29.
ledna 1943, dva pak přijely v únoru 1943.

Z nich vybrali jako obvykle na nádraží asi 20 procent
mužů a žen jako pracovníky, ostatní poslali do plynových
komor; z vybraných pracovníků zahynulo vysílením, ne¬
mocemi a umučením zakrátko 90 procent.

Odhadujeme, že ze všech těchto transportů, tedy
z 12.000 vězňů, nežije více než 100 osob.

Dne 7. a 9. září 1943 přijelo z Terezína dalších 5.000
českých židů, mužů, žen a dětí.

Překvapilo nás a celý tábor, když po prvé v dějinách
Birkenau nevybrali tehdy nikoho do plynu, nýbrž vše-

151

chny, muže, ženy i děti, staré i nemocné, dokonce i mrtvé,
posílali do nového tehdy tábora Bllb.

Tato část byla dosud nehotová, neměla cest, bloky
byly nedokončené a nebyly v nich ani palandy ani lůžka.
A ještě dlouho potom tam nebyla ani voda.

Za lageráltesteho tohoto rodinného tábora určilo veli¬
telství podle staré tradice německého zločince, několika¬
násobného vraha Amo Bohma z Frankfurtu nad Moha¬
nem. Byl to jeden z nejstarších vězňů v Osvětimi; měl
vězeňské číslo 8. Jeho úkolem bylo dobudovat tento ne¬
hotový tábor a řídit jej. Tento surový vrah ztrpčoval
bitím, týráním a šikanováním život vězňů kde a jak
mohl, zvláště rád pak bil ženy. Především si zařídil a
přepychově vybavil svůj byt, a pro svoji obsluhu si vy¬
bíral nejhezčí mladé ženy.

Jinak se nestal ze starých birkenauských vězňů, kromě
malých výjimek, členem vězeňské správy tohoto tábora
nikdo. Velitelství trvalo naopak přísně na tom, aby jeho
vedoucí byli vybráni z jeho osazenstva. Tak se stali
v Birkenau vedoucími v celém jednom táboře po prvé
českoslovenští občané; v mužské části to byli muži, v žen¬
ské ženy. A těm še po několika měsících přes Bohmovu
hrůzovládu podařilo učinit život svých druhů v koncen¬
tračním táboře aspoň trochu snesitelným.

Staří lidé sice velice trpěli a umírali, ale přirozenou
smrtí, která byla ovšem urychlena podvýživou a špatnou
hygienou.

Na rozdíl od ostatních pracovali vězňové z tohoto tá¬
bora toliko na vnitřní výstavbě svého tábora.

Esesmani roztrubovali, že tento tábor je pod ochranou
Mezinárodního Červeného kříže a že má půlroční ka¬
ranténu.

152

Nám se podařilo vniknout do tohoto tábora hned první
den pod záminkou, že jsou v něm nezbytné zámečnické
práce. Jeden z nás, Erich Schon, našel tu svou ženu a
dítě, s kterými se tenkrát shledal po tříletém věznění.

Upozorňovali jsme členy vězeňské správy tohoto tá¬
bora na to, co se v Birkenau děje. Z počátku tomu ne¬
věřili, později, když sami poznali, jak se v Birkenau ničí
lidé, nabyli pevného přesvědčení, že mají opravdu vý¬
jimečné postavení.

Podezřelé bylo, že žádný vězeň z okolních táborů ne¬
byl kromě naléhavých případů do tohoto tábora vpuštěn:
Esesákům záleželo na tom, aby se nováčkové nedověděli,
že se v Birkenau plynuje a pálí.

Táborové gestapo, které tehdy vedl pověstný esesák
Grabner, nařídilo, aby noví vězňové ihned napsali ko¬
respondenční lístky se známou vy lhanou větou:

»Jsem zdráv a daří se mi dobře.«

A s adresou:

»Arbeitslager Birkenau bei Neu-Berun.«

Každý musel napsat aspoň jeden lístek, mohl jich však
napsat i pět a poslat je do Terezína i jinam.

Potom psávali pravidelně každý měsíc, zatím co židé
z ostatních osvětimských táborů psali jenom zcela vý¬
jimečně.

Zároveň jim dovolili, aby dostávali balíčky, jichž také
začalo docházet hodně, takže v jednu dobu dostával tento
tábor z Cech a z Moravy až tisíc balíčků denně. Tyto
balíčky obyvatelům tábora pomohly a jejich život se
podstatně zlepšil.

S potravinami přicházela také naděje: Zprávy z do¬
mova v dopisech a v motácích zapečených ve chlebě a
podobně ukrytých.

153

Těhotným ženám a dětem věnovalo velitelství tábora
zvláštní péči; dávali jim lepší jídla, máslo a bílý chléb.
Tyto tak zvané dietní příděly byly však tak malé, že
nestačily, a ženy i děti dávaly přednost obyčejné vězeň¬
ské stravě.

Děti byly soustředěny na zvláštním bloku, ve dne žily
v dětském domově, který byl řízen Fredy Hirschem. Blok
byl vkusně upraven, děti se učily, česky, a hrály divadlo.
Večer tam pořádala táborová hudba koncerty, hrálo se
divadlo, jehož se jako divák často zúčastnil i velitel tá¬
bora Schwarzhuber a jiní esesáci.

Ze dvou bloků byla zřízena nemocnice, pro kterou byli
vybráni profesoři a docenti, lékaři a lékařky a ošetřo¬
vatelky.

Na první pohled byl v tomto táboře zcela jiný způsob
života než v táborech ostatních. Byla to zásluha vlastních
vedoucích vězňů, kteří na rozdíl od vedoucích jiných tá¬
borů neubíjeli a netýrali spoluvězně, naopak je pod¬
porovali.

Jedinou smutnou výjimkou tábora byl lagerálteste
Bóhm, který zbytečně prodlužoval apely, šikanoval a
týral vězně podle osvědčených způsobů koncentračních
táborů.

Dne 20. prosince 1943 přijelo do Birkenau z Terezína
opět 5.000 českých židů. S nimi zacházeli stejně jako
s těmi, kteří přišli v září 1943: Nikoho nevybrali do ply¬
nu, všechny poslali do tohoto rodinného tábora, který byl
takto naplněn.

Pro raportfúhrera Buntrocka a pro banditu Bohma
však byli tito nováčci jedinečnou příležitostí, aby ulovili
tučnou kořist: Provedli důkladnou prohlídku vězňů a

154

všechny cenné věci jim odebrali; tak získali tolik, že se
mohli dlouho opíjet.

V prosincovém transportu byl také vedoucí terezín¬
ského ghetta Jakub Edelstein a jeho nejbližší spolupra¬
covníci; ti ale byli při příchodu transportu odděleni od
svých rodin a uvězněni v Osvětimi I, v popravčím bloku
číslo 11, protože pomáhali při útěcích z Terezína.

Tento rodinný tábor dostal také léky a zřídil si lé¬
kárnu. Jeho lékaři-vězňové byli vyzváni k vědecké
spolupráci s eseslékaři a bylo jim řečeno, že všichni jsou
kolegy. Eseslékař chodil také často do dětského domova,
ptal se po zdraví dětí, obdivoval jejich vyučování a vý¬
chovu. Jednou byl vedoucí dětského domova Hirsch do¬
konce vyzván, aby napsal do Švýcarska objektivní zprá¬
vu o tomto táboře, zvlášť o jeho dětské výchově.

Všechno působilo dojmem, že velitelství tábora v Bir-
kenau má velký zájem na zdárném vývoji tohoto zvlášt¬
ního tábora.

Zajímavou, avšak záhadnou událostí byla návštěva vy¬
sokého esesdůstojníka z Hlavního říšského bezpečnost¬
ního úřadu v Berlíně Eichmanna, který byl pověřen ře¬
šením židovské otázky v celé říši. Vypadalo to, jako by
také Berlín měl velký, kladný zájem o tento tábor; ti
však, kteří Eichmanna znali z Terezína, na příklad dr
Janovitz, tvrdili, že po Eichmannových návštěvách přišlo
dosud vždycky zhoršení.

Dne 2. března 1944 rozdali příslušníkům rodinného tá¬
bora českých židů korespondenční lístky, aby mohli psát
příbuzným a známým, s rozkazem, aby jako datum ode¬
slání napsali 25. března 1944; censura prý trvá dlouho.

155

Ale už 4. března začaly proskakovat zprávy, že tento
tábor (Bllb) bude zlikvidován, protože se blíží konec jeho
půlroční karantény.

Dne 5. března přišel do pisárny tábora sám velitel
Schwarzhuber a prohlásil, že část tábora, to jest ti, kteří
přijeli v září 1943, odjedou transportem jinam.

Nazítří v noci přišel do tábora znovu, opilý, dal si uka¬
zovat nahé ženy, při čemž jim řekl, že pojedou do Heyde-
brecku v Horním Slezsku. Zároveň nařídil, aby v pisámě
připravili seznam všech příslušníků zářijového trans¬
portu, jak se to obvykle dělalo při všech transportech.
Při tom podotkl, že je třeba, aby u vězňů, kteří mají
v táboře nějaké funkce, byly tyto funkce zapsány do se¬
znamu, neboť je v novém táboře dostanou znovu.

Tušili jsme, že se připravuje něco nekalého, neboť
dosud se nikdy neposílaly transportem ani děti ani ženy
s dětmi. Ještě téhož dne jsme se dověděli strašlivou sku¬
tečnost: Kateřina Singrová, která byla tajemnicí vedouci
esesdozorkyně, vyslechla náhodou telefonický rozhovor
esesdůstojníků s Berlínem; velitelství tábora dostalo roz¬
kaz, aby vězni zářijového transportu dostali »zvláštní
ošetření*, to jest, aby byli všichni posláni do plynu.

Esesdůstojníci otáleli s provedením rozkazu a důstojník
Hessler navrhoval Berlínu, aby byli vybráni aspoň muži
a ženy schopní práce, které tehdy v táboře potřebovali.
Za to byl disciplinárně potrestán a Schwarzhuber dostal
příkaz, aby ihned provedl rozkaz původní.

Uvědomili jsme o tom vedoucí vězně tábora Bllb.
Nechtěli tomu věřit; nemohli pochopit, že by to bylo
možné po dosavadním zacházení s jeho příslušníky.

156

Dne 7. března odpoledne nařídil Schwarzhuber, aby se
vězňové ze zářijového transportu, bylo jich ještě 3.800,
přestěhovali z tábora Bllb do karanténního tábora Bila.
A znovu zdůraznil, že jde o pracovní transport do no¬
vého rodinného tábora v Heydebrecku, aby si proto vzali
všechno s sebou: balíky, jídlo, přikrývky. Zároveň žádal
vedoucí funkcionáře, aby spoluvězňům tlumočili jeho
prohlášení a uklidnili je. Řekl, že s transportem mohou
jet jenom zdraví, nemocní a přestárlí že zůstanou v Bir-
kenau.

V noci 8. března 1944 však byli všichni zahubeni!

Po večerním apelu, asi v 18 hodin, nařídil Schwarz¬
huber, aby v kmenovém táboře Blld nastoupili všichni
kápové a blokaltesti. Prohlásil, že potřebuje spolehlivé
chlapíky na těžkou práci a vybral z nich 40, těch nej¬
surovějších. Při tom se stalo, že politický vězeň Němec
Hans Rohrich, který patrně věděl, oč jde, odmítl se zú¬
častnit a byl za to potrestán.

Ostatní dostali rozkaz ozbrojit se klacky a pod vede¬
ním lageráltesteho Franze Danische odpochodovali ve
20 hodin do tábora Bila, kde vězňové čekali na transport;
za půl hodiny potom přijely automobily a silné eses-
oddíly se psy.

Ve všech ostatních táborech celého Birkenau bylo
přísně nařízeno, aby bloky byly zavřeny, a po prvé v dě¬
jinách Birkenau byly před bloky postaveny esesstráže,
které měly zastřelit každého, kdo by blok opustil.

V celém Birkenau zavládlo obrovské vzrušení, mnoho
vězňů šlo spát v šatech, někteří očekávali vzpouru.

Okolo 21 hodin začali v táboře Bila nakládat oběti na
auta. Vedoucí funkcionáři Hirsch a Jokl se v tu chvíli

157

otrávili. Odmitli vzpouru, rozhodli se pro sebevraždu.
Nechtěli vidět masakr žen a dětí v táboře.

Auta postavili přímo před vchod do bloků, esesstráže
se psy obstoupily blok a kápové s blokáltesty vyháněli
vězně do aut.

Auta zavezla muže do krematoria číslo I, ženy do kre¬
matoria číslo II. Také v krematoriích byla zostřena po¬
hotovost, esesstráže byly ozbrojeny kulomety a granáty.

Plynování bylo klidné. Oběti musely čekat celé hodi¬
ny, než na ně dojde. Zatím psaly dopisy na rozloučenou
příbuzným v jiných táborech a odevzdaly je vězňům ze
sonderkomanda, aby je odeslali. Někteří psali pod pří¬
mým dojmem toho, co je čeká, básně. Jeden kápo,
který pomáhal nakládat oběti na auta, odevzdal nám tři
básně od neznámé autorky se vzkazem, abychom je
uchovali pro ty, kteří se dočkají svobody. Otiskujeme je
na straně 187 až 190.

Originály toho, co jsme dostali my, jsme dali Josefu
Moravcovi, učiteli z Kutné Hory, který pracoval v Bir-
kenau jako soukromý zaměstnanec; opisy odevzdal Bože¬
ně Krausové v Praze.

Ještě v plynové komoře zpívali nešťastníci Kde domov
můj? a Nad Tatrú sa blýská, a židovskou píseň Hatikvah
Ale nedozpívali — německý plyn je zadusil.

Schwarzhuber a ostatní esesdůstojníci pozorovali skly
ve dveřích plynové komory umírání obětí.

Také přestárlí a nemocní, kteří zůstali v táboře Bllb,
byli dovezeni do krematoria, takže celkový počet obětí
této noci byl 4.000 osob.

Ze všech odsouzenců vybral eseslékař dr Mengerle
9 lékařů, z nichž 4 žijí, lékárníka a 12 ošetřovatelek; kro¬
mě toho zůstalo na infekčním oddělení 40 nemocných,

158

o kterých dr Mengerle předpokládal, že stejně zemrou.
Mezi ošetřovatelkami byla také malířka Dina Gottlie-
bová, která doplňuje naši knížku svými svědeckými ilu¬
stracemi.

Podrobné sdělení o tomto zločinu jsme hned po jeho
provedení poslali po Josefu Mařákovi z Kostelan u Uher¬
ského Hradiště, který pracoval v táboře jako soukromý
zaměstnanec studnařské firmy, Olze Kulkové v Novém
Hrozenkově.

Většina krajanů, kteří přišli do Birkenau později, ne¬
věřila, že zářijový transport byl zničen. Utvrzovaly je
v tom zprávy z domova, podle kterých lístky z 25. března
1944 došly z Dachova; byly to lístky psané v Birkenau
2. března 1944 s datem 25. března.

Před samou likvidací zářijového transportu vstoupil
lagerálteste, vězeň a několikanásobný vrah Bohm do SS.
Na jeho místo přišel Willy Brachmann, jiný německý
zločinec z povolání, který se však k vězňům choval
mírněji.

V květnu 1944 přišly z Terezína další transporty, asi
10.000 českých židů, které také umístili v táboře Bllb.
Příslušníci těchto transportů byli číslováni jako serie
A a B.

Zničení zářijového terezínského transportu působilo
na nás drtivě. Po celou dobu jejich pobytu jsme svým
krajanům vydatně pomáhali a »organisovali« pro ně, jak
jsme jen mohli, a do jejich tábora jsme postupně do¬
pravili celé pytle potravin, šatstva a prádla.

Tím větší bylo naše zklamání po 8. březnu. Od toho
dne jsme pracovali pouze pro útěk a pro záchranu svě¬
dectví o nacistických zločinech.

159

Příslušníci rodinného tábora českých židů, kteří při¬
jeli do Birkenau v prosinci 1943, a ti, kteří přijeli v květ¬
nu 1944, žili v táboře Bllb po zničení zářijového trans¬
portu v hrozném očekávání svého osudu, až se naplní
půlroční lhůta »karantény«.

Docházeli jsme do jejich tábora dále, ale to už v něm
nebylo ono nadějné a tvořivé prostředí. Na všechny pa¬
dala tíha strašného osudu těch, které viděli odcházet na
smrt. Mnozí nechtěli pořád věřit, že taková hrůza je
vůbec možná, a chtěli po nás, abychom jim dali aspoň
trochu naděje.

Velitelství tábora omezilo ještě více styk s těmito
vězni a potlačovalo všechny zprávy o zničení zářijového
transportu a svými špicly dávalo rozšiřovat, že to není
pravda.

Byli jsme ve vážném nebezpečí, když nás esesák
Schenk vyšetřoval, že vykládáme o tom, co se stalo v noci
8. března 1944 a zakázal nám do tábora Bllb vstup.
Proto jsme museli používat nejrůznějších lstí, abychom
se dostali k svým rodinným příslušníkům a mohli je
podporovat.

Docent dr Fišer z Prahy, který se také vrátil do vlasti,
nám nechtěl tenkrát věřit. Tvrdil, že zničení zářijového
transportu je technicky nemožné, a poukazoval na zprá¬
vy esesmanů, ovšem vylhané, kterými se vrazi snažili
uklidnit hlavně vězně-lékaře z nemocničního bloku.
Dr Fišer se chytal těchto zpráv jako stébla; nechtěl věřit,
že ti, kteří od něho žádali vědeckou spolupráci, zničili
v plynových komorách jeho syna, rovněž lékaře.

Obyvatelé tábora Bllb však žili v zoufalství a bedlivě
sledovali kalendáře, které se končily dne 20. června 1944,
kdy měla přijít druhá, jejich katastrofa.

160

21. Noční transport žen clo plynu. Za noci nastupují ženy, vybrané do plynu,
z bloku na nákladní auto. ftetěz jiných žen-vězeňkyň dává pozor, aby žádná
nešťastnice neutekla. Esesman zapisuje čísla, esesdozorkyně se psem mu asistují.

22 . Model krematorií číslo I a II. Tento model jedné továrny na smrt byl zhoto¬
ven v Praze podle údajů této knihy a ověřen příslušníkem sonderkomanda,
žijícím u nás. V této jediné a zevnějškem nenápadné budově zničili Němci za dva
roky asi 1,000.000 lidí, to jest tolik, kolik obyvatel má Velká Praha i s dětmi.

23. Model krematorií číslo I a II.

.ýŠh

' / 7?**!y -**-w zU*Xy 7 *,*&

i -w<^~

m CC' ‘*-&L «^Wí, >^7 ^»M,.
|> £'>'rf‘ *£* i > ^

N £ 2?^ / fayT/ *£»-*> £*4, r-iArrts&w , , |>- ,-, t -

"^,7 'M^>v -4'Xs>rC,<ŠŠ'' S&vyy* fZŽi^ tvVy//

<?/✓ ^ / * <f •'•' * s

^ >viVKKr - » -' <A.- f: Ař «

7 ( J&;? $6/0 ~J&,/ -*£. stí -»v?í»í'^

V . y-Oí -Ss^C. y ~&sj~b 3 4^#?-^ .^C- ^ ,i »í*»v' y ^>«>,*;/"’£'' } ^*"i
^ yi»-l/*&st^iy*-»'V' sOCSjr&rW **-'

S&<++K4, 2/ JŽjc&š ti. z^^&Ltfš 1 'Z^i&Čc v 4***, ey£m^

»|t půÁr /yČ^

.., "&AA*r

<£'

5, - .-^^7 s^W^r

\é*£s~

't*y*ls Č&hJ&*u *ř- £' ^

/'Vt&úcč . 4^7 Cr /**'* +£^e^+*y~ ri '

^h&<ty^ryy%> h^í 4^u7^| ^

/ >k» w / a>~-

+t ckS , U*s . -eV«-

64 , OČr J<&«<Ca*,. s 7 **~~' y+*y+*' *•**■

* , ✓ ^ ✓ .

**» <4/~!sCl m..v h+-i ■t-^-^ny *5*'/V*->’■*■'*•' *

y * - » ' // j//> ^ /«Ý t \ ■

v ' t '*-<■*-»•« Ao; ^.^»--- >>-r, íťtA v ^ *«^ •'

* ■ ^ r ---Á«áhMÍÉ«É;

24. List na rozloučenou. Žena vězně číslo 73.043 poslala tento list svému muži
dne 30. června 1944, před očekávanou cestou do plynové komory.

Počítali každý den, který jim ještě zbýval, a říkávali
nám:

»Tak za měsíc, za čtrnáct dní jdeme do komína.«

Snažili jsme se je všemožně povzbudit a utěšit, ale
sami jsme svým slovům nevěřili.

Nadešel s hrozným strachem očekávaný 20. červen
1944. Muži i ženy byli zorganisováni ve skupiny, které
se chtěly bránit. Opatřili si nože, hole, vitriol, benzin
a byli rozhodnuti zapálit bloky, kdyby přišel rozkaz, že
»půjdou na transport«.

Na všech místech, kde bylo možno zjistit známky
úmyslů velitelství tábora, v pisárnách i v kancelářích,
všude jsme měli vězně-důvěrníky, kteří nás informovali,
chystá-li se snad něco.

Z těch, kteří tehdy odpor připravovali, a s nimiž
jsme spolupracovali, se někteří šťastně vrátili do Prahy.
Dr Alfred Mílek a lékárník Ludvík Sand znají jistě mno¬
ho důležitých podrobností o tom, co za tak tragických
okolností prožili.

Dne 20. června však k druhé likvidaci rodinného tá¬
bora českých židů nedošlo, ale stala se jiná věc.

Před blok číslo 11 v Osvětimi I, v kterém byl vězněn
Edelstein a jeho terezínští spolupracovníci, přijelo poli¬
cejní auto, aby je všechny odvezlo. Hekli jim, že jejich
vyšetřovací údobí se končí a že pojedou k svým rodin¬
ným příslušníkům do Birkenau. Od blokáltesteho si také
vzali všechny záznamy o nich a odjeli. Ale místo do ro¬
dinného tábora českých židů v Birkenau zavezli Edel-
steina a jeho druhy do birkenauského krematoria.

Potom zajelo totéž auto do tábora Bllb pro příbuzné
těchto vězňů.

Edelsteinova žena ležela těžce nemocná v bloku číslo

161

32 a lékař-vězeň ji nechtěl propustit. Proto přišel za
chvíli přímý rozkaz velitele tábora Schwarzhubra, aby
byla odvezena v takovém stavu, v jakém je. S ní vzali
i její dítě a její matku a odvezli je také do krematoria.

Tam se shledali se svými otci a manžely v popravčí
síni, kde je všechny postříleli.

Tak zaplatili první představení terezínského ghetta
svou daň. Zemřeli hrdě.

Od 20. června do 1. července přicházeli esesdůstojníci
do rodinného tábora českých židů denně. Zdálo se, že
hledají jiný způsob jeho likvidace, protože se obávají,
že opakování noci 8. března by vzbudilo odpor v celém
Birkenau. A koncem června ujišťovali, že tentokrát po¬
jedou jeho příslušníci opravdu transportem.

Svůj slib zčásti splnili.

Dne 1. července vybral Schwarzhuber a eseslékaři
z tohoto tábora 1.000 mužů schopných práce a poslali je
ještě téhož dne, ostříhané a převlečené do pruhovaných
šatů, do koncentračního tábora v Sachsenhausenu a ze
Sachsenhausenu je dopravili do koncentračního tábora
ve Schwarzheide. Tam museli velice těžce pracovat a je¬
nom 220 jich Schwarzheide přežilo.

Potom vybrali ještě asi 500 mužů, které poslali do Ně¬
mecka, a 80 chlapců od 14 do 16 let vybrali jako učně
pro továrny v říši a přeložili je do kmenového tábora
Blld.

Kromě toho poslali asi 2.000 zdravých, mladých, bez¬
dětných žen do Hamburku a do Stutthofu; z nich se
některé vrátily do vlasti.

Zbytek, asi 6.000 osob, mezi nimi také děti a ženy,
které se nechtěly od dětí odloučit, zničili dne 10. a 12.
července 1944 v noci v plynových komorách.

162

O těch, kteří přežili březen a červenec 1944, poslyšme
svědectví Hany Roubíčkové z Prahy, vězně číslo 71.584:

»Po 7. březnu je v našem táboře jako na hřbitově.
Táborové silnice a bloky jsou poloprázdné, my však vi¬
díme všude tváře zavražděných kamarádů a kamarádek.

Jejich funkce byly obsazeny příslušníky našeho trans¬
portu, ale nikdo se ze své funkce netěšil. Všichni jsme
věděli, že za tři měsíce budeme i my půl roku v táboře,
a že potom nastoupíme i my cestu do plynové komory.

Když v květnu přijel z Terezína další transport, byli
jeho příslušnici ihned zařazeni na rozličná místa a náš
lagerálteste se vyjádřil, že musí mít zapracované lidi,
až náš transport půjde v červenci na smrt.

Pracujeme, abychom nemusili myslit na to, co nás
čeká, ale každá práce se nám zdá směšná: Proč zlepšovat
poměry v táboře? Pro koho? Nechávají nás pracovat
jenom proto, abychom ten čas do července nějak
utloukli!

Počítáme měsíce, týdny, dny.

Začíná jaro, ale že je jaro, víme jenom z kalendáře.
Neboť my, zajatci, vidíme pouze písek, ostnatý drát a
kus modrého nebe.

Je to poslední jaro, které prožíváme.

A počítáme jenom naše dny ...

Nervosita v našem táboře stoupá. Každého večera
stojíme dlouho do noci před svými bloky a díváme se
ke krematoriím.

Vysoké plameny se prodírají těžkými oblaky kouře,
aby vyrazily k nebi jako zoufalá obžaloba, a k nám vane
jen zápach ohořelých kostí.

Už jenom několik dní, a potom pohltí urputný komín

16 S

i nás. A hvězdnaté nebe bude stejně netečně přihlížet
k novému hromadnému vraždění.

Je sobota večer.

Do našeho tábora přichází neočekávaně raportfiihrer.
To je něco neobvyklého.

Přináší snad náš ortel smrti?

Ne! Přináší na pohled bezvýznamnou zprávu: Všichni
muži a ženy od 16 do 40 let se podrob! odvodu u vrchního
esesáckého lékaře dra Mengerleho a potom budou posláni
s pracovními transporty, ostatní zůstanou v táboře.

Nikdo mu ovšem nevěří. •

Mamě se nám snaží namluvit, že nyní, v pátém roce
války, Německo potřebuje pracovníky i z našich řad.

Tušíme, ne, my to zcela jistě víme, že jde o druhý
předstíraný transport do Heydebrecku...

Nejsme tak hloupí a víme dobře, proč s námi hrají tuto
komedii: Nejdříve chtějí vyvézt z tábora zdravé, silné
lidi, aby nemohla vzniknout vzpoura. Ti ostatní, matky
s dětmi, staří a slabí, se jistě nepostaví na odpor ...

Této noci se v našem táboře nezamhouřilo ani jedno
oko a postavy vězňů se plíží od bloku k bloku. Plánujeme
vzpouru.

Ne, my nepůjdeme sami na smrt! Aspoň některé z těch
netvorů strhneme s sebou!

Myslíme to smrtelně vážně, ale v koutku srdce cítíme
až příliš dobře, že se nezachráníme: Pošlou nás na smrt,
až to budeme nejméně očekávat. Až dosud nás přelstili
vždycky!

V neděli 2. července 1944 nastupujeme k odvodu: Do¬
poledne muži, odpoledne my, ženy.

Vím, že dr Mengerle uzná mé tělo, ale nepociťuji ra¬
dost. Vždyť je to stejně jenom divadlo. Půjdeme všichni

164

do plynu, ale odloučeně: Nejdříve mladí, potom staří. Ne¬
dovolí nám ani, abychom směly nastoupit poslední cestu
společně s našimi matkami.

Je neděle dopoledne.

Celé osazenstvo stojí na táborové silnici: Naši muži
opouštějí v pětistupech tábor. Všichni jsme napjati: Za¬
bočí vpravo, do karanténního tábora (Bila), jako naši
kamarádi v březnu, nebo jdou opravdu na dráhu?

Jdou doleva!

Neodvažujeme se ani vydechnout. Po krátké době, kte¬
rá se nám zdá věčností, naznačují nám vězňové z kme¬
nového tábora (Blld), že naši muži jsou v desinfekční
stanici, kde se převlékají do pruhovaných vězeňských
šatů.

Tedy přece jiskřička naděje! Odjedou opravdu na
práci?

V poledne stojíme všichni na silnici a díváme se na
připravené vagony. Tak stojíme dvě hodiny. Konečně
přichází průvod modrobíle pruhovaných kamarádů na
nádraží.

Uvěříme však teprve, až se přesvědčíme na vlastní oči,
že vskutku nastupují do vagonů.

Snažíme se je rozeznat: Ano, jsou to naši muži! Oni
žijí, oni opravdu odjedou někam na práci! Stal se zázrak,
my mladí nemusíme zemřít!

Líbáme se a bouřlivě se objímáme, jsme opilé štěstím:
Budeme žít — budeme žít...

Teprve později si uvědomujeme, že z 10.000 nás budou
žít jenom asi 3.000. Naši otcové a naše matky, naši ne¬
mocní a slabí kamarádi, naše kvetoucí děti — ti všichni
půjdou do plynu. Naše loučení je těžké. Víme, že se
s nimi už nikdy neshledáme.

165

Matky, které byly uznány za schopné práce, mohou
volit: Buď odejít z tábora bez dětí, nebo se svými dětmi
umřít. Většina volí plynovou komoru.

Když opouštíme vrata tábora, přepadá nás zvláštní
pocit. Zde, v tomto táboře, jsme tak nepopsatelně zku¬
sily, zde jsme viděly umírat mnohé přátele, zde jsme
čekaly na vlastní smrt. A nyní naše nejmilejší, naše
rodiče, naše děti opouštíme.

Oblékli nás do plátěných režných stejnokrojů, lžíce
a kartáček na zuby — to bylo naše zavazadlo.

Nastupujeme do dobytčích vagonů, v každém voze nás
hlídají dva esesáci se zbraněmi v rukou.

Vlak se pomalu rozjíždí. Jedeme okolo našeho býva¬
lého rodinného tábora, ale ten je prázdný; všechny naše
milé odvezli před dvěma dny do plynu.

Zítra nebo za několik dní přijdou noví vězni, a za čas
budou zničeni také.

My však už nechceme myslit na minulost. Jsme šťast¬
ny, že žijeme, a budoucnosti se nebojíme. Vždyť žádný
jiný tábor nemůže být tak strašný jako vražedné Bir-
kenau, a jednou přece musí být konec této války!

A v dobré náladě vidíme mizet stále více a více vy¬
soké komíny krematorií, až zmizely úplně.

Vydechly jsme si zhluboka, neboť věříme, že jsme
komínům unikly navždy.«

Při druhé likvidaci rodinného tábora českých židů
v červenci 1944 se odehrálo mnoho tragedií a zoufalých
pokusů o záchranu žen a dětí.

Všechny ženy, které se nechtěly rozloučit se svými
dětmi, musely do plynových komor. Pouze mladé ženy

166

bez dětí směly být vybrány jako schopné práce a směly
ještě žít, neboť říše je mohla ještě potřebovat.

Jedna matka čtyřměsíčního dítěte se přihlásila jako
bezdětná. Nechtěla se se svým dítětem rozloučit; dobře
věděla, jaký osud by je čekal, kdyby se přiznala, že má
dítě.

A tak stála v pětistupu asi s tisícem žen vybraných do
práce. Ještě kontrolovali jejich počet, jména a čísla.

Po prohlídce balíků, které si mohly vzít s sebou, po¬
chodoval zástup těchto žen do ženského tábora Bia, do
sběrného bloku číslo 25, kde všechny ženy podrobili nové
prohlídce.

Při této kontrole objevili na dně matčiny příruční
tašky pečlivě zabalené zdravé čtyřměsíční děťátko, které
se matce podařilo ukrýt a které chtěla vzít s sebou na
transport. Pevně věřila, že tak zachrání dítě i sebe. Dítě
leželo po celou dobu tiše v tašce, jako by vědělo, že jeho
matka bojuje o jeho záchranu.

Chvilku se zdálo, že esesdozorkyně a esesmani jsou
dojati vynalézavostí a obětavostí matky: Dovolili ženám,
aby se matky a dítěte ujaly, a všechny se těšily, že aspoň
jednou zvítězilo trochu lidského citu.

Ale nebylo to pravda!

Nacisté se nezapřeli a zůstali věrni svému vyhlazo¬
vacímu programu: Za dva dny přijelo sanitní auto a
matku s dítětem odvezlo do plynové komory.

Každý další transport z Terezína byl pak už vyřizován
obvyklým způsobem: Roztříděním na rampě, při čemž
většina šla do plynu a jenom několik málo procent do
tábora.

167

V září a v říjnu 1944 přišlo do Birkenau z Terezína asi
18.000 osob, a z těchto transportů přišlo do tábora pou¬
hých 10 procent.

Z jednoho terezínského vlaku vybrali dokonce jenom
8, slovy osm lidí.

Poslední transport z Terezína přijel dne 28. října 1944.
Řečtí židé

Z jiných význačnějších vyhlazovacích akcí uvádíme
především řecké transporty ze zimy 1942—1943 a z jara
1943.

Jejich příslušníci nám vyprávěli, že Němci zřídili
v Řecku zvláštní verbovací kanceláře pro zakupováni
půdy. Kdo si půdu zaplatil, dostal modrou poukázku,
kterou se měl vykázat v osidlovaném území.

Do tohoto území se však nikdo z ubohých Reků ne¬
dostal. Všichni se octli v Birkenau. A když se snažili po-
suňky vysvětlit domnělý omyl, vytrhávali jim esesáci
jejich poukázky z rukou, vysmívali se jim a surově je
bili.

Větší část jich poslali přímo do plynových komor, zby¬
tek do tábora, na práci. Protože neuměli německy, byla
situace těchto vězňů obtížnější než vězňů jiných, a drsné
podnebí přispívalo k jejich rychlé záhubě.

Ze 70.000 jich na konec zbyto sotva 1.000.

Židé ze Sosnowiec a z Bedzina

V srpnu 1943 byli likvidováni židé z blízkých horno¬
slezských měst Sosnowiec a Bedzin.

V těchto městech se našly zbraně, a proto byli jejich

168

židovští obyvatelé odsouzeni k smrti v plynových ko¬
morách.

Esesmani v osvětimských táborech měli tehdy zvýše¬
nou pohotovost: Tábory byly uzavřeny a střeženy kulo¬
mety, veškerá práce byla zastavena.

Vlaky, kterými tyto transporty přijížděly, byly pře¬
plněné, do jednoho vagonu napěchovali až 100 lidí,
z nichž se mnoho udusilo. Byli na cestě bez vody a bez
vzduchu dva až tři dny.

Když vlak vjížděl do nádraží, začali do něho esesmani
střílet z kulometů; mrtvých bylo na 2.000, ostatní byli
polomrtví.

Velitel krematorií Moll se tehdy dopouštěl hrozných
zvěrstev: Malé děti držel za vlasy ve vzduchu a střílel je.

Mrtvol bylo tolik, že je spalovali nejen v krematoriích,
ale rovnali je také do hranic, které potom polili hořla¬
vinou a zapálili.

Obětí bylo asi 30.000 a jejich likvidace trvala dva dny.

Z těchto lidí nepřišel do tábora nikdo, všichni byli po¬
sláni do plynu.

Židovské děti z Varšavy

Na podzim 1943 přijel z Terezína celý vlak dětí s oše¬
třovatelkami a s lékaři; tyto děti byly do Terezína do¬
praveny z Varšavy.

Byly to děti tříleté až desetileté, a v Terezíně byly asi
šest neděl; byly tam umístěny zvlášť, lékaři o ně pečo¬
vali a říkalo se, že pojedou přes Turecko do Palestiny.

V Birkenau je však potkal stejný osud jako mnoho
jiných: Děti byly otráveny plynem i se svými ošetřo¬
vatelkami a lékaři a spáleny.

169

Židé z Lodže

V srpnu a v září 1944 přijížděly denně také dva vlaky
židů z Lodže, kde bylo zrušeno a likvidováno ghetto.

Bylo jich asi 70.000, z toho asi 2.000 československých
příslušníků.

Roztřídili je, většinu poslali do plynových komor, zby¬
tek do tábora. Ti však téměř všichni v táboře brzo za¬
hynuli.

Maďarští židé

Už v dubnu 1944 byly zahájeny velkorysé přípravy
pro příjezd židovských transportů z Maďarska.

Krematoria byla pečlivě opravena, pece byly znovu
vyloženy šamotem a komíny vyztuženy železnými obru¬
čemi. Nádvoří krematorií ohradili ploty, na které dali
ještě přikrývky, aby do nádvoří nebylo se silnice ani
trochu vidět. Za krematorii byly vykopány velké jámy;
nikdo sice nevěděl nač, ale každý to tušil.

Zároveň se ve dne v noci usilovně pracovalo na stavbě
vlečky z osvětimského nádraží do Birkenau, až mezi
krematoria číslo I a II.

Mezi úsekem BI a mezi úsekem BII byla vybudována
dokonalá vykládací rampa a čtyři koleje.

S pracemi se tak pospíchalo, že čtyři parní válce pra¬
covaly od časného rána do pozdní noci.

Také počet příslušníků Vyklizovacího oddílu Kanada a
sonderkomanda byl zvětšen.

První menší maďarské transporty přišly z Podkarpat¬
ské Rusi už koncem dubna 1944. Jejich vagony byly více
než plné a bylo v nich mnoho mrtvých, kteří zahynuli
žízní.

170

V červenci 1944 bylo transportů tolik, že musely být
otevřeny nové tábory v úseku BII; byly to tábory Bllb
a Bíle, ale to všechno nestačilo. Proto byl zčásti obsazen
ještě nedostavěný úsek BIU.

Transporty přijížděly bez přestání, takže celé řady
vlaků stály z Birkenau až na osvětimské nádraží.

Na rampě, na níž lidé vystupovali z vlaků, byly na¬
vršeny hory zavazadel, protože automobily nestačily od¬
vážet věci do skladišť, a ve skladištích se tvořily hro¬
mady větší než baráky.

Zvětšený Vyklizovací oddíl Kanada, 2.000 mužů a žen,
pracoval sice ve dne v noci, hromad, v nichž byly draho¬
cenné potraviny, oděvy, peřiny, dětské kočárky, prádlo,
boty, nástroje, knihy a rozličné předměty denní potřeby,
však neubývalo. Před deštěm nebyly nijak chráněny,
takže se mnoho věcí zapařilo a zkazilo.

Esesáci byli stálým tříděním transportů a nesmírným
pitím alkoholu úplně vyčerpáni.

Tehdy byla právě velká ruská ofensiva. Zdálo se, že
Němci chtějí ještě co nej rychleji dopravit všechno, co
dopravit lze, z východu do Birkenau.

Vlaky z Maďarska bývaly na cestě nejméně čtyři dny
a byly tak přeplněné, že lidé neměli ve vagonech dost
vzduchu a také nedostali nic pít. Proto se mnozí udusili
nebo zahynuli žízní.

Jednou otevřeli vagon a ženy šílené žízní se vrhly na
zásobník vody na hašení; nedbaly ani odporu esesmanů
ani bití; esesmani je tedy postříleli.

Ale jinak byli lidé celkem šťastni, že se konečně dostali
z vlaku a že se mohli nadýchat vzduchu. Chovali se tiše
a několik esesmanů hravě ovládalo režii této hry smrti.

171

Tisícové zástupy čekaly před krematorii a na silnicích
mezi tábory, než na ně dojde. I staré primitivní plynové
komory, v kterých se plynování v Birkenau před výstav¬
bou krematorií začínalo, musely zahájit znovu činnost.

Krematoria nestačila pálit toto ohromné množství obě¬
tí a plameny z komínů šlehaly tak vysoko, až se ztrácely
v hustém dýmu, který vytvořil nad Birkenau souvislý
mrak. Ani slunce jím neproniklo — nad Birkenau byl
stín.

Nahromaděné spousty mrtvol se skládaly také do hra¬
nic v připravených jamách a v nich se spalovaly.

Celé okolí bylo zahaleno odporným kouřem a zápa¬
chem ze spálených lidských kostí a masa.

Továrna na smrt běžela naplno! Vraždilo se v ně¬
kolika směnách, vraždilo se ve dne v noci, vraždilo se
bez přestávky!

A dnes, při psaní těchto vzpomínek, hlásí rozhlas, že
obžalovaní v Norimberku o tom nic nevěděli.

Velitel krematorií Moll byl ve svém živlu a svou ni¬
čící a ničemnou vynalézavost uplatnil v dokonalé orga-
nisaci hromadného usmrcování a co nejrychlejšího od¬
stranění jeho stop.

Na svůj vynález, kterým uspíšil spalování, byl pyšný:
Nařídil, aby kolem hranic s mrtvolami, tedy uvnitř jam,
vykopali příkopy, aby do nich mohlo stékat sádlo ze
škvařících se těl. A tímto sádlem dal polévat hranice
mrtvol, aby se lépe a rychleji spalovaly.

Moll byl opilý sadistickou rozkoší a bavil se podle
svého: Malé děti a staré ženy házel živé do škvařícího se
sádla nebo do ohně.

172

Protože transporty byly obrovské a plynové komory
ani krematoria nestačily, vybírali dost lidí do tábora
a teprve odtud je posílali do plynu.

Zejména žen bylo tolik, že je dr Mengerle stále třídil.

Byl to hrůzný pohled na zástupy žen nedostatečně
zakrytých několika špinavými cáry, takřka nahých, jak
pochodovaly, aby byly odvšiveny nebo na smrt.

Lidé, kteří byli uznáni za schopné práce, šli do des¬
infekční stanice. Muži zvlášť a ženy také zvlášť. A z des¬
infekční stanice vycházely seřazené skupiny otroků do
táborů.

Tisíce ostříhaných a skleslých žen naplňovalo denně
tábory, v nichž pro ně nebylo připraveno vůbec nic. Na¬
hnali je do bloků, které byly přeplněné, když v nich bylo
500 lidí; maďarských žen však musely pojmout tyto blo¬
ky až 1.200, takže se ženy musely střídat ve dvou smě¬
nách v pobytu v bloku i ve spánku.

Nejhroznější poměry byly v táboře Bíle. Tam bylo
umístěno 26.000 těchto žen. Nedostaly prádlo ani při¬
krývky, nedostaly prostě nic, a v prvních dnech jejich
pobytu netekla v tomto táboře ani voda. Zakrátko byly
všechny ženy zavšiveny a rozšířil se mezi nimi skvrnitý
tyfus. Nemocnice nebyla, byla pouhá primitivní oše¬
třovna bez lékařských potřeb a bez léků.

Eseslékaři dr Konig a dr Mengerle ukázali právě
v tomto táboře svou »léčbu«: Ženy, které se hlásily, že
je bolí hlava, musely stát celý den na prudkém slunci
u brány, a večer tento transport odvedli na »zvláštní
ošetření« — do krematoria.

Zdravým a mladým ženám brali krev pro německé
vojsko, a tak příslušníci »čisté nordické rasy« dostávali
židovskou krev do svých »ušlechtilých« žil.

173

Nacistická propaganda se ovšem zároveň starala
o uklidnění v Maďarsku a táborové gestapo nařídilo ma¬
ďarským nováčkům, aby psali korespondenční lístky
s obvyklým textem:

»Daří se mi dobře.«

Ale také ti, kteří šli z vlaků přímo do plynových ko¬
mor, museli napsat do Maďarska pozdrav — nacistické
alibi. Ještě v svlékárně krematorií jim rozdali korespon¬
denční lístky s příkazem, aby napsali domů.

Jako adresu odesilatelů museli psát místo, které exi¬
stovalo pouze v hlavách esesmanů táborového gestapa:

»Arbeitslager Waldsee.«

Protože tehdy Německo mobilisovalo všechny pracov¬
níky, posílali tisíce těchto otroků také do jiných němec¬
kých koncentračních táborů nebo do továren.

A zatím co vagony odvážely do říše čerstvé pracov¬
níky, vracely se do téhož Birkenau, do krematoria, vlaky
s maďarskými »musulmany«, s lidskými troskami, které
před dvěma či třemi měsíci odjely na práci.

Do tábora přicházeli tehdy také zástupci soukromých
německých firem a vybírali si jako otrokáři ženy a muže
na práci do zbrojních továren. Jejich požadavky byly
rozmanité; někteří žádali ženy s jemnými prsty, jiní
ženy silné a jiní zase dokonce ženy krásné.

V politickém a v hospodářském životě Němci vyhléd¬
nutou oběť po každé nejprve oklamali. Také při tomto
hromadném vraždění zachovávali tuto zásadu. Když se
jim to nedařilo, užili nejhrubšího násilí.

174

Mezi těmito novými oběťmi bylo také dost vojáků,
kteří ještě nedávno bojovali na východní německé fron¬
tě a byli doma na dovolené právě, když Němci zatýkali.
Také tyto vojáky poslali do Birkenau.

Tam ukazovali na svá vyznamenání a žádali proto roz¬
ličná ulehčení, kterých se ovšem nedočkali.

Viděli jsme dokonce, jak ke krematoriu kráčel hrdě
muž v uniformě maďarského generála.

Jednou vznikl před plynovou komorou jakýsi nepokoj,
někteří začali asi něco tušit.

Proto k nim esesdůstojník promluvil asi toto:

»Obracím se k vám jako k příslušníkům spojeneckého
národa, který s námi bojuje bok po boku. Vím, že je to
trpké přijít do pracovního tábora, ale i zde je fronta,
a vy ani zde nepřestáváte být našimi spojenci. Podle
toho se bude s vámi také v táboře jednat.

Nasazujeme do práce desetitisíce lidí z vaší vlasti,
a dnes, ve válečných poměrech, nemůžeme koupat a
desinfikovat každého z vás zvlášť. Proto všichni musíte
přinést nepatrnou oběť a spokojit se s koupelí a desin-
fekcí společnou.

Doufám, že u vás najdu tolik porozumění a sebekázně,
že tuto oběť, bez které nemůžete vejít do tábora, všichni
přinesete.

Prosím, aby někdo z vás, kdo umí německy, přetlumo¬
čil tento můj projev.«

Přihlásil se maďarský důstojník a řekl:

» Kamarádi!

Ukažme spojeneckým Němcům, že dovedeme nejen
chrabře bojovat, ale že jsme také národ ukázněný a že
se dovedeme v každé situaci bez reptání podřídit.

175

Prosím o úplný klid, každý ať se uskrovní, abychom
se všichni vešli do této malé desinfekční místnosti.«

Zástup provolal bouřlivě:

»Bravo!«

Mnozí k tomu tleskali a všichni se vtlačili do komory,
jejíž dveře se zavřely, a za několik minut byly z chrab¬
rých a ukázněných spojenců ještě ukázněnější mrtvoly.

Zprávu o tom nám podal ještě téhož večera Filip
Muller, topič z krematoria, který uměl německy a ma¬
ďarský.

Tehdy bylo Birkenau na vrcholu své smutné činnosti.
Všechny jeho tábory byly přeplněny, neboť v červenci
a v srpnu 1944 v nich bylo 105.700 lidí.

Rozděleni byli v jednotlivých táborech takto:

Bia ženy

. 20.000

b ženy

. 15.000

a děti

500

Bila muži

.....

. 5.000

b muži,

ženy a děti .

. 10.000

c ženy

. 26.000

d muži

. 8.000

d děti

. . ...

700

e muži,

ženy a děti .

. 6.000

f muži

. 3.000

g muži

a ženy

. 1.500

BIU ženy

. 10.000

Počet maďarských židů, kteří přišli tenkrát do Birke¬
nau, jsme odhadovali na 400.000 a v plynových komo¬
rách zničili za 24 hodin 14 transportů, kterými přijelo
asi 20.000 lidí.

176

25. Pece krematoria buchenwaldského koncentračního tábora. V Birkenau byly
podobné pece. Byly však větší a bylo jich 46. Kromě toho byly v Birkenau páleny
mrtvoly na hromadách v jamách.

26. Velitel Josef Kranier. Anglický voják vede v Bergenu-Belsenu Josefa Kramra,
bývalého velitele birkenauského tábora.

27. Skupina esesdozorkyň. Tyto dozorkyně byly dopadeny Angličany v Bergenu-
Belsenu; je mezi nimi několik esesdozorkyň z Birkenau.

Gchctmc Ofaatopolijei

Selfřimee Slaatopolijdomt

mm -l ?02 - H *»r*K. 13431 *

r mm

Berlin 503 1t, ben , %k.„Á?*é9§$~ 1$.
OiUi}'Btoiťdjl-Srta|f 8

5 diutihaftbefelil

Bot- unb 3uname:

Grbutrstag unb -Ort:

Beruf:

íamilien|tanb:

StaatsangebStighfU:

Religion:

Rafle (bei TUdjtatietn ansugebenj:
tOoljnorr unb IBobnung:

toitb in Sdtutjljflít genommen.

Otto Kraus

7*9*1909 in fcloatsr-skalios

tschrulngsiitslXte

▼erh*

Pro tulag*
ssos*

Prag XII # Lucesbureka 14

6tflnbc:

8r — 90ř — gcfňhtbet nadi bem Etgebnis ber ftoaispolijcUidítn ftftftettungen burd?
fein— 9fr — Dethaltrn ben Beftonb unb bie Skfjerbeit bes Dolhes unb Staarts, inbem
et — ffc — stsatsfeindllaher íJmtriebs drlngend wrdlchtlg

ist \md erw&rten XIssfc, srserds dis Freibeit dasu
alesbrsuohen, dis Rube und Qrdnung soul* den Fortschrltt
einer gedellichen Intwicklung im Protektorát rheiblich
m styren*

gss* Hsydrleh

*st. nttou

28. Zatykač na Otu Krause: »Podle výsledku zjištění státní policie ohrožuje svým
chováním trvání a bezpečnost národa a státu, protože je naléhavě podezřelý
z protistátních piklů, a lze očekávat, že svobody zneužije k tomu, aby podstatně
rušil klid a pořádek a pokrok zdárného vývoje v protektorátě.«

Cikáni

V únoru 1943 dovezli do Birkenau první transport ci¬
kánských rodin a umístili je v novém tehdy táboře Bíle.

Byli to cikáni z celé střední Evropy a zakrátko jich
dovezli několik tisíc.

Slibovali jim, že jsou v táboře jenom dočasně a že je
brzo usídlí na novém území na východě. Nedostatečná
výživa, špatná hygiena a zacházení německých »zele¬
ných* vězňů-zločinců však pomohly velitelství tábora
většinu cikánů zahubit.

Při tom se někteří cikáni dověděli teprve od němec¬
kých úřadů, že nejsou pravými příslušníky německého
národa, že jsou rasy cikánské. Tak vznikla tragikomická
situace: V cikánském táboře se octli vězňové, kteří byli
vyznamenáni rytířskými kříži a podobně — tak se jim
nacisté odvděčili za jejich statečnost na frontách.

Tábor byl přeplněn cikánskými dětmi, pro které upra¬
vili zvláštní hřiště s velikým nápisem:

DĚTSKÁ ZAHRÁDKA

Tam děti nahnali a vyfotografovali je.

V táboře děti špatně šatili a nedostatečně živili; veli¬
telství tábora jim sice přidělovalo máslo, to však bylo
skoro vždycky cestou k dětem rozkradeno.

Jak vypadalo bydlení celých cikánských rodin na pa¬
landách v blocích-koňských stájích, dovede si každý
snadno představit.

Brzo vypukly v cikánském táboře nakažlivé choroby,
zejména skvrnitý tyfus, a tehdejší velitel osvětimského

177

tábora Hoffmann poslal obyvatele dvou bloků do plynu,
»aby zabránil šíření epidemie«.

Cikáni měli při číslováni samostatné pořadí a k jejich
číslu bylo připojeno písmeno »Z« (Zigeuner).

Krásné cikánky popletly hlavy mnoha esesmanům a
láska cikánek jim byla osudná.

Pověstný osvětimský kat raportfúhrer Palitsch, mno¬
honásobný vrah, zaplatil milostný poměr k cikánce živo¬
tem; také zástupce velitele tábora Jochuma přeložili pro
lásku k cikánce na frontu, kde ihned padl.

Na jaře 1944, kdy Německo mobilisovalo poslední pra¬
covníky, začali cikánský rodinný tábor likvidovat: Muže
a ženy schopné práce poslali do Německa, zbytek, asi
3.000 lidí, poslal dr Mengerle do plynových komor.

To se stalo 6. srpna 1944 večer.

Tehdy bojovali esesmani s klacky v rukou a s pomocí
psů a německých »zelených« vězňů-zločinců proti po¬
sledním příslušníkům tohoto tábora, proti ženám s dětmi
a proti starým mužům.

Naše dílna sousedila přímo s cikánským táborem, tak¬
že jsme dobře slyšeli nezapomenutelný křik lidí odváže¬
ných na smrt.

»Pane esesman, nechte mě žít!« prořízl znenadání
vzduch český výkřik malého hocha.

Odpovědí na to byly rány klackem.

A všechny je nahnali na nákladní auta a zavezli do
krematorií.

V krematoriu se cikáni pokoušeli znovu o odpor, ale
marně.

Mnozí křičeli:

178

»Já jsem říšský Němec!«

Ale to jim nic nepomohlo.

Tak dopadlo »nové usídlení* cikánů po osmnáctiměsíč¬
ním čekání!

Vžitý název »cikánský tábor« bylo potom zakázáno
vyslovovat.

Dr Mengerle korunoval své dílo tím, že potrestal asi
20 polských ošetřovatelů z bývalé cikánské nemocnice,
kterou vedl profesor dr Epstein z Prahy: Vsadil je do
trestného bloku s odůvodněním, že špatně konali svou
ošetřovatelskou službu a že touto svou nedbalostí při¬
vodili onemocnění cikánů a jejich záhubu v plynu.

Tak přísným ochráncem svých nemocných vězňů byl
dr Mengerle!

Vězňové z Lublína

V červnu 1943 přivezli do Birkenau několik tisíc věz¬
ňů z koncentračního tábora v Lublině.

Před odvezením do krematoria je zavřeli na dva dny
do bloků, nahé, bez jídla a bez vody. Bloky byly jimi
přeplněny, a v den, kdy je odváželi, jevili tito vězňové
už jenom slabé známky života. Na auta je nakládali jako
pytle.

Než je zavezli do plynových komor, přijela v elegant¬
ních automobilech komise esesdůstojníků, vybrala si
z nich vyhublé a znetvořené lidské kostry a vyfotografo¬
vala je. Později jsme viděli fotografie těchto ubožáků
v ilustrovaném německém časopise a ohromeni jsme
četli, že jsou to oběti britského teroru a hladu v Indii.

Někdy vybírali a fotografovali židovské vězně také
pro Streichrův časopis Der Stúrmer.

12*

179

Opotřebovaní vězňové

V roce 1944, kdy byla nouze o každého pracovníka,
posílali vězně z Birkenau na práci do menších koncen¬
tračních táborů a do továren.

Tito otroci zůstávali však stále majetkem Birkenau,
v Birkenau je vedli v evidenci, a když byli prací vyčer¬
páni, zase je do Birkenau vrátili.

V Birkenau vyprazdňovali tyto »musulmanské vlaky«
do krematoria.

Vagony, kterými tito opotřebovaní vězňové přijeli, na¬
plnili novými vězni, které za několik měsíců vrátili a
stejně zničili.

Choromyslní

Do Birkenau přiváželi často také transporty duševně
chorých z vyklízených ústavů pro choromyslné z celé
Evropy.

U těchto transportů nezkoumali rasový původ jejich
osazenstva — ničili je tak, jak je přivezli.

První takový transport, asi 1.000 lidí, přijel v osobních
železničních vagonech v říjnu 1942 z Holandska, přivez]
muže i ženy a byl poslán rovnou do plynových komor.

Další transport choromyslných přijel v lednu 1943,
bylo to 700 žen a mužů z Německa.

V únoru 1943 přijel transport 800 duševně chorých
z Francie a později 150 z Belgie.

Všichni byli usmrceni stejně.

Kromě těchto větších transportů přiváželi po celý rok
menší skupiny choromyslných, 20 až 60 osob, hlavně
z Polska. Tyto skupiny bývaly v jednom až ve třech va-

180

gonech připojeny k velkému, hromadnému transportu
nebo přijížděly samostatně.

Také tyto oběti netušily, co je v Birkenau čeká.

Ve vagonech bývali často vysvlečeni, smáli se, zpívali
a plakali. Esesmani s nimi zacházeli brutálně a pažbami
pušek jim rozbíjeli hlavy.

Statistika smrti

Tato statistika lidí, které Němci v Birkenau zničili,
je sestavena podle zpráv a odhadu vězňů, kteří byli
v nejužším styku s přijíždějícími transporty. Byli to
především vězňové z Vyklizovacího oddílu Kanada a pak
písaři, kteří vězňům vtetovávali vězeňská čísla a kteří
zakládali kartotéky těch, kdož přišli do osvětimských
táborů jako »schopní práce«.

Z těch, kteří přijížděli, šlo asi 80 procent z vlaku přímo
do plynu, aniž byli počítáni nebo zapisováni. Proto nelze
říci přesnou číslici těchto obětí. Jejich počet jsme zjiš¬
ťovali dotazem u těch, kteří z nich byli vybráni, aby zů¬
stali v táboře.

Sovětská úřední komise odhaduje osvětimské oběti na
4,000.000, my jsme napočítali 3,500.000 příslušníků
(mužů, žen a dětí) těchto národností:

československé. 150.000

americké (židé s americkou státní

příslušností). 2.000

belgické. 60.000

francouzské. 150 000

holandské. 90.000

italské. 6.000

jugoslávské. 10.000

maďarské. 400.000

německé. 250.000

norské. 2.000

182

2,300.000
80.000

Celkem. 3,500.000

V maďarských příslušnících je část československých
státních občanů, kteří byli posláni do Birkenau ze za¬
braného Slovenska a Podkarpatské Rusi jako židé ma¬
ďarští.

polské .
řecké .

Vězňů, kteří byli vybráni při třídění transportů jako
práce schopní a byli zapisováni a posláni do osvětim-
ských táborů, bylo 398.000.

Každý nováček dostal pořadové číslo, které mu vte-
tovali také na ruku. Čísla po zemřelých se znovu ne¬
přidělovala a tak se podle vězňova čísla snadno poznalo,
jak dlouho je v táboře: Cím nižší měl číslo, tím déle byl
v táboře.

Asi 30.000 vězňů, kteří přišli na podzim 1944, nebyla
pořadová čísla už vtetovávána proto, že byli určeni pro
práci v říši; byli to hlavně Maďaři a někteří vězňové
z Terezína. Také vězňům-Němcům, kterých prošlo osvě-
timskými tábory jenom několik tisíc, se čísla nevteto-
vávala.

Všichni vězňové byli číslováni, jako by patřili do jed¬
noho tábora, při tom však byli rozděleni do několika sku¬
pin, označených před pořadovou číslicí písmenem:

muži.

ženy.

sovětští vojenští zajatci . .

muži.

. 1—205.000
. 1— 92.000
R 1— 12.000
A 1— 20.000

183

ženy.A 1— 29.000

muži.B 1— 18.000

cikáni (muži).Z 1— 7.000

cikáni (ženy).Z 1— 8.000

vězňové na vychování (Er-

ziehungsháftlinge) . . . E 1— 7.000

Celkem. 398.000

Odečteme-li od těchto 398.000 vězňů, zapsaných
v osvětimských táborech, asi 50.000 vězňů, kteří v nich
byli v den evakuace dne 18. ledna 1945, naskýtá se otáz¬
ka, kde je zbytek asi 350.000 lidí, kteří také přišli do
tábora?

Odpověď: Transporty odešlo z Osvětimi do říše asi
30.000 vězňů; zbytek, to jest asi 320.000 lidí, zahynul ne¬
mocemi nebo těžkou prací a vysílením; kdo nemohl pra¬
covat, byl otráven injekcí nebo šel do plynové komory.

Sečteme-li náš počet těch, kteří šli na smrt přímo
z vlaků (3,500.000), s těmi, kteří museli před smrtí projít
tábory (320.000), a s těmi, kteří zahynuli při evakuaci
osvětimských táborů (15.000), nejsme daleko od číslice
sovětské (4,000.000).

Do Birkenau přivezli příslušníky téměř všech evrop¬
ských národů.

Pozorovali jsme rozdíly mezi nimi, zejména to, jak
snášeli strašné útrapy tábora.

Nejméně vytrvalí byli Holanďané; za několik dní po
příjezdu onemocněli žaludečními a střevními chorobami,
z kterých se už nevzpamatovali.

184

Také ostatní západoevropští vězňové, Francouzi a Bel¬
gičané, těžce snášeli táborové podmínky.

Rekové a Italové také nevydrželi dlouho. Ničilo je pod¬
nebí.

Nejlépe odolávali Rusové, Poláci a Maďaři.

Češi a Slováci byli asi tak uprostřed.

•

185

Poslední pozdravy

List na rozloučenou

Zena vězně číslo 73.043 poslala tento list svému muži dne
30. června 19^, před očekávanou cestou do plynové komory.

Jeho snímek je v obrazové příloze.

Můj nejdražší! V poslední noci mého života se s Tebou
loučím. Naše štěstí bylo sice krátké, ale krásné. Vzpo¬
mínám na krásný začátek naší lásky, až ke krutému
konci. Byl jsi největším štěstím mého života a s radostí
bych za Tvou záchranu svůj život obětovala.

A náš malý nevinný Otík, proč ten tak krutou, hrubou
rukou musí skončit svůj krátký život!

Vzpomínám naposled svých drahých. Sejdeš-li se ještě
jednou s nimi, tisíc, tisíckrát je líbám, svoji milovanou
sestru, bratra a Olinku, Maxi i Lydi a zvlášť vřele Da-
nečka a Lianku. Přeji všem šťastnější život, jako byl náš.
Ať statečně bojují za naši svobodu a pomstí nevinnou
krev svých drahých.

Tobě, můj drahý, děkuji za Tvoji obětavost, lásku a
štěstí z celého srdce. Zůstaň tím co jsi, statečným, ne¬
oblomným hrdinou. Budu na Tebe vzpomínat, za Tvou
záchranu se modlit až do posledního dechu. Všem Tvým
kamarádům poslední vzpomínky a pozdravy.

Zůstaň zdráv, milovaný! Líbá Tě naposled Tvá Elly
a Tvůj malý Otíček! S Bohem.

186

Baději hynu

Neznámá autorka poslala tuto báseň a obě básně další před
svou smrtí dne 8. března 1944 v krematoriu v Birkenau

Já vím: Jsou velká slova,
za něž se může mřít.

Ta slova podpalují
a zbabělý je klid,
když volají do zástupu
pod štíty korouhvic.

Však kdo zná staré mámy,
které zůstaly samy,
a děti bez tátů,
ten nevěří jim víc.

Já vím: Jsou velké činy
a žádají obětí.

Já vím: Jsou skutky reků,
jimiž se posvětí
zisk bezúčelných válek
na dlouhá příměří.

Ale kdo viděl z dáli
zbořené katedrály,
rozbitá města v ohni,
ten už jim nevěří.

Já vím: Jsou velcí muži
s nárokem na věčnost.

Krví se vryli věkům
a je jich víc než dost,

187

na hřbitovech všech krajů
ve stínu čestných lip.

Kdo ale viděl v křeči,
pod zkrvavenými meči
se svíjet raněné,
ten zná je ještě lip.

Já vím: Jsem malý, bídný,
a možná podlý skřet.

Já vím: Ta moje slova
jsou nebezpečný jed,
a mohou otráviti
váš rozevlátý zpěv.

A přec raději hynu,
na tváři vaši slinu,
radš jako zbabělec,
než na rukou mít krev.

188

My mrtví žalujem!

Ne, na našich hrobech nehnijí kříže,
a náhrobky se neklenou,
ne, nejsou tam věnce, ni tepané mříže,
andělé s hlavou skloněnou,

vrby a věnec se zlatým vláknem,
svíčka, jež nikdy nezháší.

My hnijem v jámách, politi vápnem,
v kostech nám vítr haraší.

Vybledlé lebky beznadějí
na ostnatých se drátech chvějí
a popel náš jde do všech stran
v tisíci urnách rozmetán.

Tvoříme řetěz kolem světa,
semena větrem rozvátá,
čítáme dny, měsíce, léta,
čekáme, čas nám nechvátá.

A stále víc je nás tu dole,
bobtnáme, roštem den co den,
už nadouváme vaše pole,
až jednou pukne vaše zem.

A potom vyjdem, strašný řad,
na lebce lebku, s hnátem hnát
a zařvem ve tvář lidem všem:

My mrtví žalujem!

189

Cizí hrob

Schýlený kříž a puklá helma,
vyprahlou zem déšť neskropí.

V tom hrobě pod sesutou věží
jak cizí v cizí zemi leží
zabité mládí Evropy.

Zavalen vratkým křížem z břízy
ten hrob se mění v hrozný vřed.
A tady cizí, v cizí dáli
jsou mezi kostmi ideály
dvaceti mladých let.

Ne, pomník věru není třeba
v tom tichu na hrobu,
neb nade všemi kříži z kovu,
ten hrob řve stále znovu
svou věčnou žalobu.

Ale až bouře přežene se,
kdo pochopí, kdo pochopí,
že tady v cizím hrobě hnije,
kdo řekne, pro čí utopie,
zrazené mládí Evropy.

190

Naši žalářníci a katané

Esesáci

Jací byli?

Vlastně teprve nyní, měsíce po osvobození z koncen¬
tračních táborů, si uvědomujeme velikost nenávisti vše¬
mocných esesáků proti bezmocným vězňům.

Ano, bojovalo těch esesáků, mužů i žen, na domácí
německé frontě po celou válku mnoho!

A bojovali »statečně« a »vítězně« — vždyť bojovali,
po zuby ozbrojeni, proti bezbranným, proti nemocným,
proti starcům, proti ženám a proti dětem!

Tvrdostí a surovostí soutěžili mezi sebou a zároveň se
jimi ucházeli o přízeň svých představených, kteří je po¬
vyšovali a doporučovali pro vyznamenání: Zvlášť úspěšní
z nich, a úspěšní byli velmi mnozí, také byli za tento
boj vyznamenáni záslužnými kříži!

Denně vyvstávají před naším vnitřním zrakem ona
utrpení a ony hrůzy, které jsme zažili a viděli. Nedovedli
jsme pochopit, jak je možné, že esesáci kopou do zmu¬
čených a úplně už bezvládných těl žen a mužů — a oni
je bili a kopali tak dlouho, dokud neuviděli krev; jindj
běsnili tak dlouho, až oběti přestaly jevit známky života.

Esesáci nenáviděli nás — my nenávidíme je za jejich
zvířeckosti, marně však se snažíme vzbudit v sobě aspoň
část oné šílené nenávisti proti našim žalářníkům a kata-
nům, kterou oni měli proti nám.

Často jsme se přesvědčovali o tom, jakou kulturní úro¬
veň měli tito přední vojáci nacismu: Mnozí se neuměli
ani podepsat, a myslit za ně musel opravdu jenom jejich
vůdce Adolf Hitler — jeden z nich.

193

Věděli jsme, že se pro esesmany pořádá pravidelné
politické školení, v němž je hitlerovskými hesly vybičo-
vávají proti vězňům. Stále jim zdůrazňovali, že každý
vězeň je těžký, vlastně nejtěžší zločinec a nepřítel ně¬
meckého národa.

První věta desatera pro blokfúhrery zněla:

»Každý vězeň je státní nepřítel číslo l.«

Na těchto přednáškách vštěpovali esesmanům, jak
mají z vězňů vytloukat největší pracovní výkony, jak
mají bitím a mučením zastrašovat a udržovat disciplinu.

Při tom naši žalářníci a katané dostávali přesné směr¬
nice, podle kterých mají německé vězně považovat za
spolupracovníky, a příslušníky ostatních národů že mají
štvát navzájem a zároveň je poučovat, že v koncentrač¬
ním táboře jsou zásluhou židů, kteří mají vinu na válce.

Po každé takové přednášce oživla surová činnost eses-
manů proti vězňům, najmě proti židům.

O těchto kursech jsme se dovídali od některých eses-
manů, hlavně Neněmců, zejména od esesdozorkyň, které
byly sdílnější a nám starším vězňům důvěřovaly.

S obrazem surového esesáka je nerozlučně spojen jeho
průvodce: zuřivý pes.

Esesácký pes byl vycvičen, aby se vrhl na každého
člověka v pruhovaných šatech.

Esesdůstojníci vychovávali k šílené nenávisti proti
vězňům esesmany — a esesácký psí oddíl (Hundestafel)
zase cvičil a štval proti vězňům psy.

O nějaké péči o vězně nelze vůbec mluvit. Zato psi
byli pečlivě ošetřováni, vařilo se pro ně neskonale lépe
než pro vězně, denně dostávali maso.

194

Protože v poslední době chybělo esesmanů, jelikož
mnozí museli na frontu, nahrazovali je při doprovázeni
pracovních oddílů zčásti cvičení psi.

• •

Poslušnost esesmanů byla slepá a velitel krematorií
Moll odpovídal na prosby vězňů před jejich zastřelením
stále týmiž slovy:

»Bescheid ist Bescheid!« — »Rozhodnutí je rozhod¬
nutí!«

Jednou byl přiveden do popravčí síně říšský Němec,
odsouzený illegální esesjusticí k smrti.

Přesvědčoval Molla, že jistě jde o nedorozumění, že je
dávným členem nacistické strany, že má vysoká vyzna¬
menání z fronty a že nebyl před řádným soudem.

Ale Mollová odpověď zněla jako obvykle:

»Bescheid ist Bescheid!«

A chladně umlčel kulkou svého soukmenovce.

Jak se jmenovali?

Jména některých esesáků si pamatujeme, jména ně¬
kterých jsme zapomněli, jména některých jsme ani ne¬
znali.

Ti, kteří vynikali zvláštní surovostí a které si pama¬
tujeme, jsou:

Velitelé táborů a jejich zástupci: Osvětimský koncern:
Hoss; Osvětim I: Aufmayer, Hoffmann, Thumann; Osvě¬
tim II-Birkenau: mužský tábor: Hartenstein, Kramer,
Krause, Schwarzhuber; ženský tábor: Drechslerová, Has-
sová, Hessler, Mandlová; Osvětim III: Schwarz.

RaportfuhreU: mužský tábor: Buntrock, Krupanik,
Palitsch (zároveň popravčí), Polotschek, Schillinger,

13 *

195

Stievitz (zároveň popravčí); ženský tábor: Bormannová,
Brandlová, Gressová, Kitzmannová, Klausová, Taube.

Blokfiihreři: mužský tábor: Bardo, Barecký, Buck,
Dobrovodský (z Michalovců), Forster, Gotz, bratři Kasa-
ničtí (z Povážské Teplé), Koln, Krapatkin, Panzergrau,
Schenk, Schmidt (z Povážské Teplé), Schneider, Schulz,
Weiss; ženský tábor: Dauzová, Kempová, Kozubíková,
Kucková, Mayerová, Mischová, Mitlenzová, Mokrus,
Reichertová, Rullofová, Rungová, Stangová, Stievitzová,
Taugenfeldová, Urbanovsky, Volkenrathová, Wenigová,
Womannová, Zaretzká.

Politické oddělení (táborové gestapo): Boger, Broad,
Grabner, Hoffmann, Hustek, Lachmann, Winand.

Pracovní služba: mužský tábor: Antal, Emerich,
Grauel, Oletschuck, Perschel, Zeli; ženský tábor: Has-
sová, Rútters.

Kuchyně: mužský tábor: Hándler; ženský tábor: Fran-
zová.

Skladiště: Graff, Kretzer, Kulatsch, Wagner, Wunsch.

Lékaři: Osvětimský koncern: Wirts; pokusné stanice:
Buning, Gobi, Klauberg, Schuhmann, Weber; třídění na
transporty a do plynových komor: Klein, Konig, Men-
gerle, Tillo.

Krematoria: Buch, Forst, Gorges, Moll (zároveň po¬
pravčí), Schulz.

Hans Schwarzhuber

Esesdůstojník Hans Schwarzhuber, budovatel a velitel
koncentračního tábora Birkenau, měl největší podíl na
hromadném usmrcování vězňů; na usmrcování sám do¬
zíral.

106

Schwarzhuber byl typický Němec, který ničil lidi na¬
před s pomoci lsti a podvodné přetvářky, a když viděl,
že jeho vražedné úmysly byly prohlédnuty, dokázal po¬
slat jakýkoliv počet lidí na smrt s pomocí soustavné
surovosti.

Schwarzhuber byl odchovanec světa nacistických kon¬
centračních táborů. Z řadového esesmana se stal blok-
fúhrerem a mnozí staří vězňové ho pamatovali ještě
jako blokfúhrera z koncentračního tábora v Sachsen-
hausenu-Oranienburgu.

Birkenau, to bylo životní dílo tohoto »dobromyslného«
Bavoráka. Nejprve v něm působil jako raportfúhrer
v hodnosti esespoddůstojníka, který byl zakrátko po¬
výšen za svou úspěšnou činnost při výstavbě Birkenau
na esesdůstojníka. Brzy se stal obersturmfúhrerem a
lagerfuhrerem. Za jeho vedení dosáhl tábor největšího
rozmachu: Měl 100.000 vězňů a rekord v usmrcování:
20.000 lidí za 24 hodin.

Schwarzhuber spojoval v sobě chytráctví a tvrdost.
Dovedl si vybírat spolupracovníky z vězňů, kteří pra¬
covali přímo s nadšením o úkolech, jichž jediným smys¬
lem bylo — ničení lidí.

Schwarzhuber dobře poznal a uvědomoval si, jak ve¬
liká je ctižádost a touha po kariéře lidí vyvržených. Po¬
chopil mentalitu »zelených« Němců-zločinců a fašistic¬
kých polských reakcionářů, kteří se snažili vyniknout
stůj co stůj, ovládat jiné a velikášsky se opájet mocí.

Schwarzhuber se obklopil celou smečkou těchto ma¬
lých hitlerčíků, kteří se mezi sebou přímo rvali o to, kdo
si z nich získá větší přízeň milovaného lagerfůhrera.

K dosažení tohoto cíle volili tito vězeňští funkcionáři

197

všechny prostředky bez ohledu na zdraví a na život
spoluvězňů.

Bylo nepochopitelné, že tito vězňové zapomněli na
svět a na život vně ostnatého drátu.

Schwarzhuber je vedl tak, že se vžili do svých rolí
a považovali svou táborovou činnost za vrchol svého
životního poslání. Zdůrazňoval jim stále, že jejich spolu¬
práce dokazuje, jak pochopili nacistickou myšlenku, a to
mělo být rozhodující pro jejich brzké a stále slibované
propuštění z tábora. Zatím co byli pouhými loutkami
v dočasné hře, vyvozovali z toho s největší vážností svou
nadřazenost nad ostatními vězni.

Německý nadčlověk Schwarzhuber vytvořil z podřad¬
ných kreatur nacistické nadvězně. Spodina lidské spo¬
lečnosti, vrahové, zloději, pasáci a konjunkturalisté se
předháněli ve vykonávání jeho rozkazů: Plnili nacistický
program německé rozpínavosti a spolupracovali na vy-
vražďování všeho neněmeckého.

Schwarzhuber působil na tyto své spolupracovníky
také politicky. V rozmluvách s jednotlivci nebo při před¬
náškách ke skupinám kápů a vedoucích vězňů zdůraz¬
ňoval jejich prvenství vůči opovrženíhodným židům.
Polákům a Rusům.

Pro své účely dovedl dobře využít národnostních roz¬
porů. Udržoval v táboře stálé napětí mezi národnostmi,
Poláky štval proti Rusům, kterých se bál, a okázale sli¬
boval, že se sovětský postup zastaví na Bugu a že bolše¬
vici se nikdy nedostanou do Osvětimi.

Na jaře 1944 nastala panika mezi staršími židovskými
vězni, zejména politickými. Do plynu se vybíralo tolik
lidí, že se zdál neodvratný konec všech vězňů, označe¬
ných žlutým trojúhelníkem. Všichni dlouholetí vězňové

198

se připravovali na útěk, a ti, kteří jenom trochu mohli,
opravdu také utekli. Nepomohla ani pohrůžka, že za
jednoho uprchlého žida bude zastřeleno deset jiných
z jeho pracovního oddílu.

Schwarzhuber jednal chytře: Jednou v noci si zavolal
do své kanceláře židovského kápu — Němce Rolfa Bau-
manna — a pověřil ho posláním uklidnit všechny židy
v táboře. Ujistil ho, že se do plynu už v táboře vybírat
nebude. A svůj slib po několik měsíců dodržel. Bylo to
snadné, protože plynové komory a krematoria sotva sta¬
čily pojmout velké množství obětí z nových transportů.

Tak jako Hitler nedodržoval slovo ve stycích mezi¬
národních, stejně věrolomným Němcem byl i velitel
birkenauského tábora. Osobně ujistil vězně, kteří byli
uznáni za neschopné práce, že půjdou na zotavenou, a dal
jim své čestné slovo, že nepůjdou do plynu. Aby svému
tvrzení dodal váhy, nařídil, aby jim byl vydán zvláštní
příděl chleba. To bylo v době, kdy všichni už byli sou¬
středěni na bloku číslo 20 v kmenovém táboře Blld a
čekali na příjezd automobilů, které je zavezou do kre¬
matoria. Nazítří však byli tito vězňové naloženi po zuby
ozbrojenými esesmany na auta a odvezeni do plynových
komor — za Schwarzhubrovy přítomnosti!

A přece si Schwarzhuber lacino získával popularitu,
zvláště u nováčků: Dával milost těm, kteří měli odvahu
a prosili ho, aby je neposílal do plynu. To mohl udělat
snadno: Dobře věděl, že je to pouhý odklad do příštího
výběru.

Schwarzhuber vyznamenával své spolupracovníky ni¬
cotnými výsadami, na které však byli vyznamenaní ne¬
smírně hrdi.

Jednoho dne vyznamenal pět novopečených Němců,

199

jejichž matky mluvily polský, oni však v táboře žádali,
aby byli přijati mezi německé soukmenovce (Volks-
deutsche). Schwarzhuber jim oznámil před shromáždě¬
ním všech vězňů, že se stali za věrné a úspěšné služby
při výstavbě a vedení tábora přednostními vězni (be-
vorzugte Háftlinge). Mohli mít dlouhé vlasy, dostávali
jídlo z eseskuchyně a mezi nejmenovanými výhodami
bylo přimhouření oka nad jejich přestupky, jako opíjení
nebo »organisování«.

Jinou Schwarzhubrovou methodou bylo rozšiřování
rozličných zpráv — oficiální šeptandy. Jejím účelem
bylo odvádět pozornost vězňů od pravé skutečnosti. Tak
byly často rozšiřovány zprávy, že plynování je defini¬
tivně zastaveno, že Berlín nařídil úředně, aby se zbou¬
rala krematoria, nebo se začalo mluvit o všelijakých vý¬
hodných transportech pro vězně.

V poslední době viděl Schwarzhuber pravděpodobně
neodvratně se blížící konec a proto byl takřka pořád
opilý. Alkohol a cenné předměty mu obstarávali jeho
věrní vězňové-důvěrníci.

Krátce potom, když bylo plynování opravdu skončeno,
byl Schwarzhuber přeložen do Buchbergu u Dachova,
kde měl řídit výstavbu tohoto nového koncentračního
tábora. Jak jsme se dověděli od kamarádů, byl tam také
americkou armádou na jaře 1945 zajat.

Schwarzhuber plnil nacistickou zásadu »čistých ru¬
kou*: Nikdy se nedopouštěl surovostí nebo násilností
na vězni osobně, pro to si vždycky našel vhodné lidi:
esesáky nebo vězně.

Dovedl také hrát roli starostlivého velitele, který chce
jenom dobro svých svěřenců; při tom hrstka esesmanů
ovládala za jeho vedení desetitisíce.

200

Hromadné usmrcování lidí mělo hladký průběh a kro¬
mě jediné výjimky nedošlo k otevřené vzpouře — to
bylo také Schwarzhubrovo umění, stejně jako bylo jeho
uměním stále nové a nové vynalézání hromadného od¬
straňování přebytečných vězňů.

Celková bilance Schwarzhubrovy činnosti v letech
1942 až 1945 jsou nesčetné statisíce nevinných mrtvých
ze všech zemí okupované Evropy.

Birkenau bylo nejvýraznějším projevem praktického
nacismu a mistrem jeho řemeslné praxe byl Schwarz-
huber, který měl největší podíl a účast na tomto velkém
zneuctění člověka a hanebném znesvěcení civilisace.

Josef Kramer

V květnu 1944 byl Hans Schwarzhuber posílen dalším
velitelem Josefem Kramrem.

Každá osobní změna v táboře byla provázena obavami,
jaký bude nový pán, a už její předzvěst znamenala
zhoršení, neboť esesmani stupňovali svou činnost, aby se
zalíbili novému šéfovi.

Kramer byl vybrán proto, aby Birkenau mohlo co nej¬
lépe splnit úkoly, které je čekaly, a oproti diplomatic¬
kému Schwarzhubrovi převzal tenkráte surový, hrubý a
zpupný Kramer řízení šíleného a stále se stupňujícího
tempa ničení lidských životů.

Nového představeného nenáviděli esesmani v čele se
Schwarzhubrem, který mu byl nyní podřízen a který
těžce nesl jeho vládu v podniku, jenž byl Schwarzhubro-
vým životním dílem a pod jehož vedením dosáhl z ne¬
patrných počátků apokalypticky hrůzné velikosti.

201

Z celého Kramrova zjevu vyzařovala sprostota a suro¬
vost. Červený obličej s jizvou, mohutná postava a vra¬
žedný výraz očí byly charakteristickými znaky tohoto
kvalifikovaného odborníka pro masové vraždění. Kra-
mer, přesvědčený o nadřazenosti Němců a o nutnosti
zničit všechno neněmecké, byl prototypem esesáka, který
plnil do písmene všechny nacistické theorie a v praxi je
ještě překonával.

Když se ujal vlády v Birkenau, převzal ihned osobní
dohled nad tříděním transportů, povýšil popravčího mis¬
tra Molla, nejkrvavější bestii, jakou Birkenau mělo, ob¬
dařil ho čestným titulem Chef der Verbrennung (šéf
spalování) a učinil jej velitelem všech čtyř krematorií.

Aby zamezil panice v průvodech smrti, které pocho¬
dovaly mezi krematorii, nařídil vybudovat okolo cest
ploty z hustého proutění a zavěsit na ně přikrývky, aby
nikdo nemohl vidět zástupy lidí, které se tísnily na ná¬
dvoří a čekaly na smrt.

Kramer nejvíce nenáviděl Rusy a židy.

Židy, které ničil bezohledně a hromadně, považoval
už téměř za vyřízené.

Proto věnoval velkou pozornost Rusům a hlídal každý
jejich pohyb. Rusové však byli velice opatrní a nedali se
nikdy chytit, af je sledoval sebevíce.

Kramer si všímal pozorně také ruských žen a stále
Rusy podezříval, že ve spojení s ženami chystají spiknutí
a vzpouru. Proto dojížděl denně do ženských táborů, ho¬
diny se procházel mezi jejich bloky a záludně pozoroval
muže, kteří v nich pracovali.

Přepadal nic netušící vězně, kteří pracovali na tábo¬
rových silnicích, často je svlékl do naha, důkladně pro¬
hlížel a za sebemenší maličkost, jako mazadlo na boty,

202

tužku, nůž a podobné, kterou našel při takové prohlídce,
kruté trestal.

Hlavně pátral po dopisech, v nichž chtěl zachytit nitku
spojení s okolním světem. Našel-li, byť jenom dopis s ro¬
dinnými zprávami příbuznému v jiném osvětimském
táboře, skončil jeho pisatel i adresát v táborovém ge¬
stapu.

Kramer jezdil po celém obvodu tábora ve velkém
osobním autu, a jeho šofér, mladý, zuřivý esesman, byl
vycvičen jako honící pes. Zastavoval auto před vězni,
vybral si jednu nebo dvě oběti, které před svým šéfem
prohledával a týral. Kramer se na to díval jako sfinga,
zabořen v polštářích auta, kouřil tlustý doutník a se
sadistickým uspokojením ukončoval mučitelskou činnost
šoférovu blahovolným pohybem ruky, aby pokračoval
v jízdě.

Když se pracovní oddíly navečer vracely, stával Kra¬
mer při vchodu do tábora, nejčastěji ženského, a pode¬
zíravě pozoroval svým zlým pohledem utrmácené a zmu¬
čené vězně.

Při tom si s oblibou vybíral jednotlivce nebo celé sku¬
piny, poručil jim, aby se svlékli do naha a prohlížel
každý šev jejich oděvu, nenajde-li v něm nějakou zprá¬
vu. Ruce měl často plné kamenů, a když se vězňové dost
rychle nesvlékali, házel je po nich.

Tak zvanou maďarskou akci, zničení téměř 400.000
Maďarů, kteří přijížděli od května do července 1944 do
Birkenau, prováděl a vedl Kramer.

Vydržel stát ve dne v noci na nádražní rampě a buďto
sám třídil nebo dohlížel a opravoval výběr, který pro¬
váděli esesdůstojníci a eseslékaři.

203

Sám také dohlížel na plynování a spalování obětí
v krematoriích, a když krematoria nestačila ani technic¬
kým zařízením, ani personálem, nařídil spalování na
hranicích a v jámách a pro tuto práci vybral pro sonder-
komando dalších 300 mužů z vězňů-nováčků.

Když ani to nestačilo, vybral pro sonderkomando tě¬
lesně zdatné starší vězně při večerním apelu.

Na námitky vedoucích vězňů, aby nebyli vybíráni
řemeslníci a odborníci, odpověděl:

»To je všecko jedno! Celý tábor je sonderkomando,
stejně všichni zahynou!«

V listopadu 1944, kdy byla činnost plynových komor
v Birkenau zastavena, odešel Kramer do Bergenu-Bel-
senu, který se měl stát novým Birkenauem a pro který
byl Kramer vybrán jako nejschopnější a nej povolanější
velitel.

Jako velitel Bergenu-Belsenu také našel svou odplatu.

Hlavní otázka vítězů

Ač jsme v této knížce odpověděli na mnohé otázky,
přece vyvstane každému čtenáři těchto smutných kapitol
na mysl ještě dost otázek.

A první z nich jsou zajisté:

»Byli to vlastně lidé, kteří se po celá léta takřka denně
zúčastňovali hromadného vraždění?«

»Měli vůbec nějaké svědomí?«

»Jací to byli muži, kteří nejenom posílali na smrt, ale
kteří také vlastnoručně vraždili tolik mladých a zdra¬
vých žen jenom proto, že se nechtěly odloučit od svých
dětí? «

204

»Jak mohli dvacetiletí esesmani kopat a bít mladá děv¬
čata a staré ženy?«

Ti, kdož jsou právě souzeni v Norimberku, odpověděli
na všechny tyto otázky už dnes.

Esesgenerál Ohlendorf řekl v Norimberku jako svědek:

^Velitelství německé armády v Simferopolu požádalo
velitele einsatzgrupy (útvaru, který měl vyvražďovat
obyvatelstvo za frontou), aby uspíšil likvidaci židů a ko¬
munistů. Za důvod žádosti udávalo, že kraji hrozí hlad
a že je tam bytová tíseň.«

Byl to jednoduchý recept, stejně jako byl jednoduchý
recept Keitlův na incident proti Československu:

»Zavražděte německého vyslance v Praze!«

Anebo Raedrův recept pro Norsko:

» Plujte pod britskými vlajkami!«

Anebo recept Donitzův:

»Potápějte všechno! Čím je člun bezbrannější, tím
lépe!«

Anebo recept Goringův a Hitlerův:

»Ausradieren!« — »Vymazat!«

A společný recept všech:

» Postupujte bezohledně! Nedbejte ničeho!«

A společná odpověď všem Němcům, kteří snad přece
jenom váhali:

»Omluvu najdeme! A pak — vítěze se nikdo ptát ne¬
bude!«

Vítěze se nikdo ptát nebude!

Nechť se tedy ptají vítězové, a nechť žádný příslušník
vítězného národa nezapomene na hlavní otázku, která se
týká jeho budoucnosti a budoucnosti jeho dětí.

Všichni tito vrahové měli své ženy a své děti, a každý

205

večer přicházeli, po dnu plném práce s mučením a se
zabíjením lidí, do svých domovů.

»Jak vychovávali tito vrahové své děti; co bude z těch¬
to dětí a co bude z dětí ostatních Němců, kteří byli vět¬
šinou prosáklí nacismem; jak porostou dál a co budou
dělat za dvacet let?«

Ano, to je hlavní otázka vítězů!

A hlavní otázka svobody příštích generací!

206

Vězňové

Jací byli a jak se jmenovali?

V koncentračním táboře Birkenau byla táž vězeňská
5 ,samospráva«, jaká byla v táborech ostatních: Z trest¬
ných oddílů rozličných koncentračních táborů byli vy¬
bráni největší zločinci, »zelení« Němci, aby zorganisovali
vězeňskou samosprávu v Birkenau.

Lageraltesty v Birkenau byli tři zločinci nejhrubšího
rázu: Bruno Broniewicz, vězeň číslo 1, Arno Bohm, vězeň
číslo 8, a Franz Danisch, vězeň, jehož číslo si nepama¬
tujeme.

Prvním písařem tábora, raportšrajbrem, byl Kazimierz
Gosk z Varšavy, který konal tuto fuíikci po celou dobu
trvání Birkenau.

Tento polský fašista si získal plnou důvěru vedoucích
esesáků a měl s nimi nejlepší styky. Jejich rozkazy vy¬
konával víc než svědomitě, a pracoval také podnětně.
Tak v době, kdy mnoho vězňů utíkalo z tábora, na¬
vrhoval jeho veliteli rázná opatření proti těmto útěkům.

Čísla vězňů, určených do plynu, vedl Gošk v přesné
patrnosti a ačkoliv mohl mnoho lidí zachránit, neudělal
pro ně nic, naopak mnoha pomohl na onen svět sám.

Stalo se, že jeden blokový písař zapomněl svůj osobní
lístek mezi lístky těch, kteří byli určeni k smrti v ply¬
nové komoře. Všechny prosby a zákroky, aby byl vrá¬
cen omylem odevzdaný osobní záznam písaře, který byl
úplně zdravý, Gosk odmítl, a písař musil zemřít.

Gosk a Danisch pozorně sledovali pokusy vězňů, aby
byli zachráněni někteří lidé určení do plynu, a zabra-

207

ňovali jim. Gosk o svých zločinech dobře věděl, nebot
se sám vyjádřil, že ho nečeká nic dobrého, když Němci
válku prohrají.

Také dva jiní polští fašisté, Josef Miklus a Viktor
Tkoz, kteří nosili označení německé národnosti, se vy¬
znamenávali. Přidělovali do pracovních oddílů, jmeno¬
vali kápy a vydírali na vězních cenné věci, které potře¬
bovali pro esesáky.

Polák dr Zenkteller byl hlavním lékařem ve vězeňské
nemocnici. Tento pilný a obětavý přisluhovač nacistů
se tak činil, že mu jeho vlastní krajané slibovali smrt.

Všichni tito vězňové byli skutečnou táborovou dikta¬
turou, která bezohledně řídila život a smrt desetitisíců
vězňů v duchu čistě nacistickém, přesně podle rozkazu
esesáků, nebo konala často ještě více, než se jí nařizovalo.

Své věrné dosazovali, kde je potřebovali. Tak byla vše¬
chna vedoucí vězeňská místa v rukou »zelených« Němců-
zločinců, nebo v rukou fašistů, kteří mluvili stejně dobře
polský jako německy a svou národnost určovali podle
situace. Rusy při tom obratně udržovali v náležité vzdá¬
lenosti od vedoucích míst, a být Cechem bylo u nich
okolností přitěžující; náš jazyk tupili a zesměšňovali
kde jenom mohli.

Češi nebyli ani dost bezohlední ani dost suroví, aby
mohli získat nějaké vyšší vězeňské postavení. Poláci je
posměšně nazývali Pepíky. Češi si však získali úctu a
vážnost svými odbornými vědomostmi. Čeští lékaři dr
Cešpiva, dr Kafuněk a jiní prováděli obtížné operace za
nejprimitivnějších podmínek, a architekt Kasal se stal
nezbytným při stavbě desinfekční stanice. Nikdy jsme
také neviděli, že by některý Cech nějakého vězně bil
nebo týral.

208

Nacistické způsoby si brzo osvojili také polští židé, ze¬
jména ti, kteří přijeli z Francie. Také oni se osvědčili
jako schopní spolupracovníci svých katanů. Zdá se to
neuvěřitelné, jak tito židé týrali a ubíjeli podřízené jim
židovské vězně, kteří byli bezbranní — ale je to pravda!

Všichni němečtí vězňové bez rozdílu zdůrazňovali své
výsadní postavení charakteristickým, drzým a zpupným:

»Jsem říšský Němec!«

To byla legitimace pro všechno. Esesáci měli pro ně
vždycky pochopení, a i když se tito vězňové dopustili
těžkých přestupků, byli trestáni mnohem mírněji než
jiní jenom proto, že byli říšští Němci.

Tak se jedné noci prokopali němečtí kápové pod plo¬
tem z ostnatého drátu, který odděloval kmenový tábor
Blld a cikánský rodinný tábor Bíle, vnikli do jeho bloků,
před dětmi znásilnili ženy — a za to se jim nestalo
téměř nic.

Němečtí vězňové byli také vyznamenáváni vrcholným
stupněm nacistické odměny. Esesman je zavedl do Osvě¬
timi I, do nevěstince v bloku číslo 24.

Útočný duch: Vrhat se s rozkoší na slabé a bezbranné,
který je tak charakteristický pro německý národ, pro¬
jevoval se nejenom u esesáků, ale také u jiných přísluš¬
níků tohoto národa, u jeho příslušníků nesvobodných —
u vězňů!

Tak si na příklad německý kápo hledal oběť pro uko¬
jení svých sadistických choutek mezi pracujícími svého
oddílu.

Vyhlédl si vězně, který byl tak slabý, že sadistu ne¬
mohl ohrozit, a udeřil ho do tváře, že prý málo pracuje.

Vězeň překvapeně upustil lopatu a nevědomky učinil
krycí pohyb, aby se chránil před druhou ranou.

209

Toho německý kápo ihned využil a křičel:

»Tys mě chtěl napadnout, tys chtěl zabít říšského
Němce!«

A nové bití vězně trvalo potom tak dlouho, dokud ně¬
mecký »nadčlověk« neuviděl krev.

V celém táboře vládl duch německých řemeslných zlo¬
činců, kteří byli po mnohaleté vazbě za nejhorší zločiny
dodáni z žalářů a z káznic do koncentračních táborů, a
duch zkažených vězňů politických. Zločinci byli pro své
němectví a pro brutalitu, která s ním souvisela, posta¬
veni na vedoucí místa, aby přeškolovali politické vězně.

Své nacistické přesvědčení prokazovali tito vězňové
zjevně, a když byli roku 1944 vyzváni, aby vstoupili
k esesákům, učinili tak ihned, bez rozmýšlení, ba mnozí
s nadšením.

Už na první pohled mohl každý poznat onen velký
rozdíl několika tříd mezi obyčejným vězněm a takovým
německým velikánem!

Obyčejný vězeň měl na sobě špinavé hadry nebo cáry,
byl občansky Zachovalý nebo to byl vězeň politický.

Německý velikán měl podle míry ušité a stále vyžeh¬
lené šaty, byl při nejmenším kasařem a nikdy v životě
se mu tak dobře nedařilo jako v koncentračním táboře.

Franz Danisch

Blokáltesti se svým personálem okrádali své spolu¬
vězně o příděly potravin zejména v roce 1942.

Kostky margarinu dělili místo na předepsaných deset
dílů nejméně na dvacet dílů; podobně dělali i se salá¬
mem, s marmeládou a s chlebem. Tak získali denně velké

210

množství všech druhů potravin a měli sklad, za který by
se nemusel stydět žádný hokynář.

To všechno pak vyměňovali za cenné věci, hlavně za
zlato, které navečer přinášeli vězňové, kteří je našli
ukryté v šatech nebo v botách nováčků. Tak se v táboře
rozvíjel stálý a čilý obchod.

Tuto výměnu však blokáltesti neprováděli sami, nýbrž
prostřednictvím svého personálu. Zlato šlo sice do jejich
kapsy, jejich ruce však musely zůstat čisté.

Klasickým příkladem takového blokáltesteho byl
Franz Danisch. Dovedl virtuosně hrát šlechetného a sta¬
rostlivého ochránce hladového vězně, při čemž hlavním
účelem bylo získat pod rouškou lidskosti jeho zlato.

Vězeň-nováček, který se dověděl, že může vyměnit
u blokáltesteho zlato za chléb a za margarin, vstoupil do
světnice, v níž u bohaté večeře seděl Danisch se svým
písařem.

Vězeň vytáhl nesměle své zlaté věci a ukázal je písaři
s prosbou, že má hlad a že je chce proto vyměnit za jídlo.

»Já to nechci! Já o tom nechci nic vědět! Já to ne¬
potřebuji! Já takové věci nedělám!« křičí Danisch.

Vězeň je v rozpacích; vidí, že se zmýlil v adrese a
chystá se odejít.

Danisch se obrátí k písaři a praví mu starostlivě:

»Což nevidíš, že ten ubohý hoch má hlad? Dej mu
najíst! Dej mu chléb! Dej mu margarin! Jen mu dej!
Dej mu! Dej mu ještě!«

Písař je překvapen šlechetností svého pána, jehož zvy¬
kem je denně někoho zabít, a vyplňuje jeho rozkaz: Krá¬
jí chleba i margarin a podává je užaslému vězni.

Vězeň poníženě děkuje, překypuje vděčností k hod-

14 *

211

nému blokáltestemu, klaní se mu a pomalu dává zlato
do kapsy.

Šlechetný Danisch je však nejvýš rozčilen nad písa¬
řovou tupostí, vyskočí a křičí na něj:

»Zbláznil ses? Snad mu ty věci nenecháš? Vezmi mu
to a nedělej toho hocha nešťastným! Kdyby to u něho
někdo našel, půjde do trestného bloku a může ho to stát
život!«

Takové srdce měl Danisch blokálteste!

Danisch, povýšený na lageráltesteho, když zahlédl vůz
tažený vězni, který byl podle jeho názoru málo naložen,
zrudl hněvem a křičel:

»Srdce mi krvácí, když vidím něco takového!«

Takové srdce měl Danisch lagerálteste!

Danisch pocházel z Horního Slezska. Mluvil dobře ně¬
mecky, polský a židovským žargonem (jiddisch) a byl
v občanském životě několikrát trestán pro podvody.

Jsa napřed blokáltestem bloku číslo 8 v táboře Blb,
vysloužil si roku 1942 za své surovosti povýšení na blok-
áltesteho trestného bloku číslo 1 v tomtéž táboře, a zde
našel pravé pole své působnosti: Mohl zabíjet ještě více.

Raportfůhrer Palitsch poznal jeho vynikající schop¬
nosti pro koncentrační tábor a ustanovil ho proto na za¬
čátku roku 1943 lageráltestem tábora Blb, potom kme¬
nového tábora Blld, jímž byl až do konce Birkenau, do
18. ledna 1945. Po osvobození Birkenau byl Danisch zabit.

Danisch sám o sobě tvrdil, že je »rozeným lageráltes¬
tem*, a v táboře byl opravdu jakýmsi fůhrerem-diktá-
torem. Vynutil si otrockou autoritu a žádal stejnou kázeň
jako esesáci.

Jak to bolelo, když jsme museli před tímto individuem
snímat čapku!

212

Vždycky se chlubil a dával sebe za příklad, jakým on
býval vzorným blokaltestem.

Vězně rozlišoval jenom na zdravé a na mrtvé — ne¬
mocné ihned zabíjel.

Trpěl záchvatem chorobného velikášství, a to velice
vyhovovalo velitelství tábora: Konal za ně tu nejšpina¬
vější práci. Na nepatrný pokyn esesáků zabil se svými
pomahači každého vězně.

Zároveň vyvíjel neobyčejnou vlastní iniciativu, která
leckdy předčila i zvrhlé výmysly esesáků, a jeho vliv na
velitele tábora byl větší než mnohých esesmanů.

Danisch dovedl upozornit velitele tábora, že v táboře
je příliš mnoho vězňů neschopných práce a že se proto
musí plynovat. Při výběru židovských vězňů do plynu
překonával bezohledností i samého velitele tábora.

Často pro malichernost vyhrožoval vězňům, že je pošle
do komína, a nepohodlné vězně opravdu také posílal na
smrt nebo na transporty do jiných koncentračních tá¬
borů.

Danisch byl neomezeným pánem nad životy deseti¬
tisíců a za blokáltesty, své pomocníky, dosazoval nej¬
zvrhlejší a nejsurovější vězně, většinou absolventy trest¬
ného bloku.

21S

A přece!

Naše naděje

Nikdy se nenajde spisovatel nebo básník, který by vy¬
jádřil myšlenky a pocity vězňů, kteří věděli, že musí
v Birkenau zemřít, v onom Birkenau, v němž celý život
byl ve znamení komínů.

Komíny s vysoko šlehajícím plamenem a s děsivým
kouřem zhmotňovaly fantastické představy o pekle a
o očistci.

Často jsme v Birkenau myslili na učení vykladačů
bible, jejichž přednášky jsme v koncentračním táboře
Neuengamme poslouchali s úsměvem.

Zdálo se nám, že neuengammenští měli přece jenom
pravdu, že opravdu nadešel v bibli vylíčený a jimi před¬
vídaný konec světa s jeho posledním soudem, a že nade¬
šel přesně tak, jak jej tito fanatikové, odpůrci všech ná¬
boženství, prorokovali:

Zlato leželo na ulici,
ženám byly ostříhány vlasy,
syn pálil vlastní matku
a bratr zabíjel bratra.

Vykladači bible považovali Hitlera za zosobnění sata¬
na, jehož úkolem bylo zničit špatný, prolhaný svět. Po
zkáze tohoto světa mělo přijít království Boží na zemi.

Nesčíslné byly v Birkenau naše hovory o víře, o Bohu.
Brali jsme v potaz náboženství, vědu, politiku a celou
lidskou kulturu, aby nám daly pevný bod nebo aspoň
nitku, abychom pochopili: PROČ?

217

Věděli jsme najisto, že z Birkenau jdou zprávy do ce¬
lého světa, slyšeli jsme o ruském a o anglickém rozhlasu,
které hlásily podrobnosti o tomto pekle. To byla naše
velká naděje, radovali jsme se, že svět o nás ví.

V každém novém transportě jsme hledali rozumné lidi
a ptali jsme se jich, co o Osvětimi slyšeli. Potvrzovali, že
zahraniční rozhlas o Osvětimi referuje, zároveň však do¬
dávali, že jeho zprávám nikdo nevěří proto, že jsou tak
hrozné.

Denně jsme četli německé noviny, rozbírali věty vo¬
jenských hlášení, a podle map jsme vypočítávali, kdy asi
Rudá armáda Osvětim obsadí.

Vzpomínáme, jakou velkou radost nám způsobilo pro¬
volání Ilji Ehrenburga k sovětským vojákům, když vstu¬
povali do Královce, otištěné také v německých časopi¬
sech. Jak jsme vychutnávali každou jeho větu a jak
jsme byli posíleni jeho zmínkou o pecích!

Každé zavytí sirény, které ohlašovalo letecký poplach,
povzbuzovalo naši naději, že spojenecká letadla konečně
přece jenom jednou rozbijí ty tak nenáviděné plynové
komory a ta tak nenáviděná krematoria, jejichž plameny
a dým jim tak dobře ukazovaly cíl.

Čekali jsme však mamě ...

218

»Ještě jsme pány situace my!«

Bylo to v listopadu 1944.

Francouzský inženýr v pracovním oddíle Přádelna si
při surovém pohánění kápů ulehčil větou:

»Všichni Němci jsou svině!«

Tuto poznámku uslyšel kápo, Belgičan. Rozuměl fran¬
couzský a spoluvězňův výrok udal esesmanům, kteří
vzali provinilce hned »do práce«. Bili a mučili ho tak,
že do kmenového tábora Blld musel být donesen.

Při večerním apelu ležel na zemi v trestném bloku
číslo 11.

Pojednou se otevřela brána dvora tohoto bloku, který
byl od sousedních bloků oddělen plotem, a zástupce
velitele tábora s hloučkem blokfúhrerů začali provinilce
hledat. Když ho našli, vrhli se na něho, bili ho, kopali
a nadávali mu.

Zástupce velitele tábora se na to chvíli díval, potom
nařídil přivázat Francouze zmučeného do bezvědomí na
kozlík a vlastnoručně se snažil vytlouci mu býkovcem
jeho názor o Němcích.

Když ho přestal bít, obrátil se se vztyčeným býkovcem
k shromážděným vězňům, kteří museli při této exekuci
stát v pozoru se sejmutými čapkami, a důrazně prohlásil 1

»Ještě jsme pány situace my! A tak se stane každému,
kdo tomu nevěří!«

A to byl esesdůstojník, kterého jsme považovali do té
doby za nejmímějšího, kterého jsme do té doby nikdy
neviděli, že by někoho bil.

Na konec ještě zakázal, aby vězeň, téměř k smrti ubi¬
tý, byl lékařsky ošetřen.

219

Jak skončilo Birkenau?

Stále jsme se obávali, že Němci budou chtít nás, staré
vězně, svědky svých zločinů, až se východní fronta při¬
blíží k Birkenau, vyvraždit.

Z podnětu tajné komunistické vězeňské organisace,
která měla ústřednu v Osvětimi I a důvěrníky ve všech
osvětimských táborech, byly proto zahájeny za vedení
sovětských důstojníků a uvědomělých politických vězňů
přípravy pro ozbrojený odpor.

Z Osvětimi I jsme dostávali oběžníky, které nás infor¬
movaly o situaci. Bylo také vytvořeno spojení s party¬
zánskou skupinou v okolí Osvětimi, v níž bylo několik
vězňů, kteří uprchli z osvětimských táborů.

S touto akcí souvisela také vzpoura sonderkomanda
z října 1944, o které jsme psali na straně 138 a 139.

Rusové přinesli zbraně z pracovního oddílu Zerlege-
betriebe, v kterém se rozbírala rozbitá letadla.

Akce byla dost rozsáhlá a pravděpodobně zásluhou
táborových špionů a zrádců začalo velitelství tábora
něco tušit a v srpnu 1944 očekávalo vzpouru.

Před tábory, na silnicích, kterými pochodovaly veške¬
ré pracovní oddíly, postavili silná opevněná kulometná
hnízda a toto opatření trvalo dotud, než poslali Rusy
a většinu nejstarších vězňů do jiných koncentračních
táborů. Tito vězňové byli posláni na nejtěžší práce do
tajných táborů, a Němci je jistě chtěli zahubit a v ně¬
kterých těchto táborech také zahubili.

Poslední obětí plynu v Birkenau bylo 2.000 židů z Te¬
rezína, kteří přijeli 28. října 1944; do tábora z nich vy¬
brali jako schopné práce jenom 15 procent.

220

Dne 2. listopadu 1944 přijel transport slovenských židů
z Bratislavy, kteří byli posláni i se zavazadly do karan¬
ténního tábora Bila. Z tohoto transportu nebyl násilně
usmrcen nikdo a za několik dní byli všichni roztříděni
do mužských a do ženských táborů.

Dne 3. listopadu 1944 jsme se dověděli, že plynování
bylo úředně zastaveno. Zároveň byl vydán rozkaz, aby
krematoria číslo I a II byla zbourána. My jsme pracovali
na rozbírání jejich vodovodů a zámečnických zařízení.

Od října 1944 vyváželi esesmani usilovně všechny věz¬
ně do táborů uvnitř řiše. Byli velice nervosní, a v roz¬
kazech, které se stále měnily, byl zřejmý zmatek. Do¬
pravní potíže ztěžovaly transporty, na vagony se čekalo
i několik týdnů.

Tábory Bia a Blb byly vyprázdněny celé, a ženy byly
přestěhovány do táborů Bllb, Bíle, Bíle.

Úsek BIU byl zrušen, jeho baráky byly rozebrány, na¬
loženy na vagony a poslány do koncentračního tábora
Gross Rosen.

Větší nebo menší transporty odcházely stále na západ.

Dne 18. ledna 1945 začala konečná a celková eva¬
kuace všech osvětimských táborů, v nichž bylo tehdy
asi 50.000 vězňů.

Z toho jich bylo v Birkenau asi 11.000 a jejich eva¬
kuace byla z počátku spořádaná. Transporty po 1.000 až
2.000 vězňů vycházely z tábora a kontrolovaly se ještě
podle kartoték. Každý dostal jídlo na den a mohl si vzít
i přikrývku.

Asi o 16. hodině proskočila zpráva, že Rusové se znač-

221

ně přiblížili, a v táboře, v němž bylo v tu chvíli asi 2.000
žen a dětí, nastal zmatek.

Esesáci pálili narychlo na hromadách zbytky knih a
dokladů administrativy tábora a zbylí vězňové vypáčili
skladiště potravin a oděvů, které jim esesáci při jejich
příchodu do tábora odebrali.

Příslušníci sonderkomanda, jichž bylo asi 70, byli iso¬
lováni a hlídáni na zvláštním bloku.

Velitel tábora chtěl ještě zplynovat a spálit nemocné
vězně a děti, kteří nevydrží pochod. Ptal se kápy sonder¬
komanda, jak dlouho by trvala likvidace 1.000 lidí v kre¬
matoriu, a některé děti dal přeložit z kmenového tábora
Blld do nemocničního tábora Bllf, který měl být zničen
celý, i s lidmi.

Sonderkomando však se v evakuačním zmatku roz¬
uteklo a splynulo s ostatními vězni.

Nastoupilo tedy esessprengkomando, které dostalo roz¬
kaz, aby poslední krematorium, číslo IV, vyhodilo do
povětří a aby ostatní budovy zapálilo. Pomocníky
sprengkomanda se stalo asi 30 německých kápů, které
vybrali a postavili zvlášť.

Nejprve vyhodili do povětří krematorium, potom za¬
pálili desinfekční stanici a skladiště svršků a jiných zá¬
sob v táboře Bllg.

Když tábor Bllg hořel, přišel rozkaz:

»Ihned vyklidit Birkenau a odejít do Osvětimi I!«

Odešli všichni, i vybraní vězňové-pomocníci spreng¬
komanda, a zůstali jenom nemocní a děti v nemocničním
táboře Bllf, který už zničen nebyl a jehož vězňové byli
zachráněni Rudou armádou.

Cesta z Birkenau do Osvětimi I byla lemována silně
ozbrojenými řetězy esesstráží se psy.

222

Všechny tábory byly prohledány, všichni vězňové mu¬
seli nastoupit, a v 18 hodin odešli z Osvětimi I poslední
vězňové.

Závěrečný průvod měl asi 6.000 vězňů. Hnali je v ne¬
dostatečném oděvu, zmrzlé, hladové a vysílené na západ,
na Wodzislaw (Loslau).

Pochod byl velmi rychlý, a ty, kteří nemohli dál, eses-
mani bez milosti stříleli. Příkopy po obou stranách silnic
byly posety mrtvolami mužů a žen.

Když se vězňové nabízeli, že ponesou své zraněné ka¬
marády, dovolili esesmani tuto výjimku jenom pro vězně-
říšské Němce.

Esesmani ještě ke všemu dali své tlumoky a zavazadla
vězňům, aby jim je nesli.

Pochod do Wodzislawi trval oklikami tři dny. Většina
vězňů musela spát pod širým nebem, a silné mrazy zko¬
sily ty, kteří spali na krajích lidských hromad a nemohli
se zahřívat jejich teplem.

Dne 21. ledna 1945 nás naložili ve Wodzislawi do ote¬
vřených železničních vagonů, až 120 lidí do jednoho.

To byla nejhorší část naší cesty. Vagony byly tak pře¬
plněné, že se mohlo toliko stát. Kdo klesl, už nepovstal
— těla ostatních se nad ním sevřela jako hladina vody
a nešťastník byl ušlapán.

Němci nevěděli, kam nás mají poslat. Valící se sovětská
vojska jim stále odřezávala trati, po kterých nás chtěli
dopravit do Vratislavi a do Gross Rosenu. Několikrát po¬
stavili vlak na slepou kolej, a tam lidé mrzli celý den
bez jídla a bez vody.

223

Kdo měl ještě trochu sil, pokoušel se o útěk. Lidé vy¬
skakovali z vagonů, ale esesmani stále ještě dobře hlí¬
dali a většinu uprchlíků zastřelili.

Mrtvoly těch, kteří zemřeli ve vagonech, byly vyhazo¬
vány za jízdy podél trati také proto, aby živí měli více
místa.

Od 18. ledna 1945 nedali esesáci vězňům nic jíst ani
pít. Na pokusy obyvatel, kteří se snažili podat vězňům
kousek chleba nebo trochu vody, odpovídali bitím nebo
střelbou.

V těch dnech odešlo z osvětimského koncernu asi 20
transportů vězňů, které se pohybovaly za hrozných okol¬
ností.

Část těchto transportů projížděla také Českosloven¬
skem, a naše obyvatelstvo bylo na stanicích i za jízdy
svědkem bestiálního zacházení esesáků s vězni. Mnoho
krajanů, kteří se snažili vězňům pomoci, esesáci po¬
stříleli.

Dne 23. ledna 1945 okolo půlnoci dojel poslední trans¬
port z Birkenau do Moravské Ostravy-Přívozu. Tam se
\/ jednomu z nás, Erichu Schonovi a jeho dvanáctiletému
synovi, podařilo šťastně uprchnout. Až do příchodu Rudé
armády našli pomoc u dobrých a šlechetných lidí,
a dne 2. května 1945 byli osvobozeni sovětskými vojsky
ve Zlíně.

Druhý svědek a pisatel této knížky, Ota Kraus, opustil
Birkenau s transportem dne 26. října 1944 a byl dopra¬
ven přes Sachsenhausen do tajného tábora Slil (Ohrdruf)
v Durynsku.

224

Na začátku dubna 1945 se vydal z Ohrdrufu s trans¬
portem do Buchenvaldu, kde byl osvobozen Američany
dne 11. dubna 1945.

Za několik dní svého buchenvaldského pobytu poznal
rozdíl mezi vězeňskou samosprávou v Birkenau a v Bu-
chenvaldě. Spolupráce vězňů všech národností v Buchen-
valdě mu ulehčila v mnohém život.

Velitelství tábora Birkenau dobře vědělo, jakým ne¬
bezpečím by pro něj byli ruští a staří, politicky uvědo¬
mělí vězňové; proto je odvezlo už v říjnu 1944 až na ně¬
kolik málo výjimek do říše.

Když pak nastal den evakuace, byli v Birkenau větši¬
nou vystrašení a nezkušení nováčkové a ženy.

Na organisování odporu nebylo proto v lednu 1945 ani
pomyšlení a esesáci provedli evakuaci celkem hladce.

Cestou z osvětimských táborů však jistě zahynula tře¬
tina těch, kteří tam v poslední chvíli byli, to jest nej¬
méně 15.000 lidí.

225

' ?

' ' /

Doslov

Nezapomeňme, že jsme povinni sobě, svým dě¬
tem, svým budoucím generacím, udělat všecko, aby
se tyto hrozné zběsilosti nemohly už nikdy opa¬
kovat.

President dr Edvard Beneš dne 10. června 1945
v Udicích.

Touto knihou, tímto svědectvím se vyrovnáváme s ne¬
dávnou minulostí, jejíž poslední léta, ta nejhorší, jsme
prožili v prokletém světě osvětimském, ve světě největší
lidské zvrhlosti a zločinného vraždění.

Dva roky jsme viděli ve dne v noci plamen a dým
z komínů, slyšeli jsme nářek a křik nevinných žen a dětí
a dýchali jsme vzduch otrávený zápachem z lidských
kostí a z lidského masa.

Ačkoliv jsme už před tím prošli tvrdou tříletou školou
v nacistických vězeních a koncentračních táborech, pů¬
sobily na nás události v Birkenau v prvních dnech na¬
šeho pobytu hrůzně a častokrát jsme v těch dnech pro¬
žili zoufalý stav, kdy jsme byli na konci svých dušev¬
ních i tělesných sil.

Ale ani vlastní utrpení se nesnáší tak těžce. Horší je
pohled zdravého člověka na nevypověditelné utrpení a
neodvratné ničení bezbranných, a stálé bezmocné čekání
na stejný osud vlastní.

Dnes jsme svědci, a jako svědci musíme říci plnou
pravdu, a také ji říkáme.

15*

227

Popisujeme všechno tak, jak jsme to viděli, slyšeli
a prožili.

V prostředí ničivé nenávisti a sadismu jsme se stále
snažili zachovat si stykem s uvědomělými lidmi to nej¬
cennější — zdravý rozum a lidský cit.

Všechny naše orgány se proměnily v oko a v ucho,
abychom všechno vnímali.

Na živu jsme zůstali opravdu jenom zázrakem.

A v tom vidíme svou svátou povinnost: Abychom věč¬
ný odkaz mrtvých bratří a sester odevzdali svobodným
národům, aby nikdy nezapomněli!

228

Rejstřík osob

Antal 196
Aufmayer 195

Bardo 196
Barecký 196
Baumann, Rolf 199
Bednarek, Franz 67
Beneš, Edvard 11, 95, 227
Boger 60, 196

Bóhm, Arno 152, 154, 159,
207

Bormannová, Hanna 196
Brachmann, Willy 159
Brandlová 196
Broad 60, 196
Broniewicz, Bruno 207
Brzozowski, Franciszek 15
Buch 196
Buck 196
Biining 96, 196
Buntrock 154, 195
Burian, E. F. 8, 12

Cešpiva, Jan 208

Danisch, Franz 34, 41, 66,
157, 207, 210—213
Dante, Alighieri 151
Dauzová 196
Dobrovodský 196
Donitz, Karl 205
Drechslerová, Margot 93,
195

Edelstein, Jakub 155, 161,
162

Ehrenburg, Ilja 218
Eichmann 124, 155
Eisenbach, Alexander 71,
72

Emerich 137, 196
Epstein, Bedřich 179

Feldmann, František 135,
139

Fischer 144
Fišer, Adolf 160
Foltýnová, Věra 15, 18, 26,
120

Forst 144, 196
Forster 196
Frank 98

Franzová, Anna 196
Friedmanová, Sylvia 96
Frýdl, Karel 19
Fušek, Eduard 19

Gobi 96, 98, 196
Gorges 196
Goring, Hermann 205
Gosk, Kazimierz 207, 208
Gottliebová, Dina 18, 159,
Gotz 196

Grabner, Franz 60,153,196
Graff 196
Grauel 196

Gressová, Irma 106, 196
Hámmerle, Albert 34

229

Hándler 58, 196
Hartenstein 195
Hassová, Else 93, 195, 196
Hessler, Rudolf 110, 156,
196

Himmler, Heinrich 71, 116,
124, 142

Hirsch, Fredy 154, 155, 157
Hitler, Adolf 47, 193, 199,
205, 217
Hoffmann 196
Hoffmapn, Josef 177, 195
Hoss 195

Hradilová, Anna 19
Hustek, Josef 196

Izák 34

Janovitz 155
Jiřík, Stanislav 17
Jochum 178
Jokl 157

Juran, Václav 19
Jurkovič, Vilém 96

Kafuněk 75, 208
Kasal, Václav 208
Kasaničtí, bratři 196
Katz 135

Keitel, Wilhelm 205
Kejhá, Ladislav 15
Kempová 196
Kitzmannová, Anneliese
196

Klauberg 96, 97, 196
Klausová 196
Klein 144, 196
Kliment, biskup velický 9

230

Knoll, Christl 19
Kolín, Jiří 18
Kóln 196

Konig 93, 173, 196
Kopřiva, Ladislav 19
Kozubíková,, Hedvika 196
Kramer, Josef 105,106, 195,
201—204
Krapatkin 196
Kraus, Ota 12, 16—19, 224
Krause 195

Krausová, Božena 16, 158
Kretzer 196
Krisch, Werner 79, 80
Krupanik 195
Kucková 196
Kiihn, Alfred 34
Kulatsch 196
Kulková, Olga 19, 159

Lachmann 196
Langer, Bulo 65
Langfeíder, Ladislav 15,
32, 133

Lederer, Jaroslav 63, 64
Losenický, Arnošt 12

Mandlová, Marie 89, 195
Mařák, Josef 16, 159
Matlak 12
Mayerová 196
Mengerle 73, 98, 99, 144,
158, 159, 164, 173, 178,
179, 196

Methoděj, Svatý 9
Miklus 208
Mílek, Alfred 161
Mischová, Anna 196

Mitlenzová 196
Mokrus, Josef 196
Moll, Franz 129, 130, 136,
144, 145, 169, 172, 195,
196, 202

Moravec, Josef 16, 158
Muller 93

Muller, Filip 15, 140, 176

\ Neumann, Alex 34
Neumann, Josef 64

Ohlendorf 207
Oletschuck 196
Ondroušek 19

Palitsch, Gerhard 137, 142,
178, 195,212
Panzergrau 196
Pejas, Kazimierz 15
Pěnicová, Gina 19
Peroutka, Ferdinand 151
Perschel 196
Pestek 63, 64
Pinkus 34
Polotschek 80, 195
Přikryl, Bohumil 18

Raeder, Erich 205
Reichertová, lise 196
Róhrich, Hans 157
Rosin, Arnošt 64
Roubíčková, Hanna 163
Rullofová 196
Rungová 196
Rutters, Franz 91, 196

Samuel 96

Sand, Ludvík 161
Schenk 160, 196
Schillinger, Josef 32, 137,
195

Schmidt 196
Schneider 64, 65, 196
Schon, Erich 12, 17, 18, 20,
27, 153, 224
Schuhmann 95, 196
Schulz 196
Schwarz 195

Schwarzhuber, Hans 126,
137, 154, 156—158, 162,
195—201

Singrová, Kateřina 15, 92,
156

Stalin, Josif Visarionovič
70

Stangová 196
Starek 140
Stievitz, Stephan 196
Stievitzová, Herta 93, 196
Streicher, Julius 179
Sukup, Fabián 16, 120

Taube, Adolf 196
Taugenfeldová 196
Thumann 195
Tillo, Hans 93, 196
Tkadleček, Jan 19
Tkoz, Viktor 208

Urbanovsky 196

Volkenrathová, Else 90,196

Wagner 196

231

Weber 96, 97, 196
Weiss 196

Weissová, Božena 15, 92
Wenigová, Gertruda 196
Wierbicza, Štefan 33
Winand, Jansen 196
Wirts 96, 196
Womannová 196

Wunsch, Hans 196

Zabielski, Alfred 34
Zaretzká 196
Zeli 196

Zenkteller, Roman 73, 208
Zimmer 34

Zimmetbaumová, Mala 91

282

Seznam obrazových příloh

1. Mapa osvětimského kraje

2. Hlavní brána koncentračního tábora Osvětim I

3. Nádraží v Birkenau

4. Úřední plán koncentračního tábora Birkenau

5. Orientační plán koncentračního tábora Birkenau

6. Hromady zavazadel na nádraží v Birkenau

7. Pohled na úsek BII s jeho sedmi tábory

8. Cesta z nádraží do desinfekční stanice a do kre¬
matorií

9. Pohled do dřevěného bloku

10. Plán desinfekční stanice

11. Plány zděného a dřevěného bloku

12. Ve zděném bloku při rozdílení jídla

13. Vězňové při práci

14. Pracovní oddíl se vrací do tábora

15. Průvod maďarských žen

16. Žena z Birkenau

17. Zena z Birkenau

18. Kozlík, na kterém se vyplácelo

19. Přenosná šibenice z koncentračního tábora
Osvětim I

20. Plány krematorií číslo I a II a číslo III a IV

21. Noční transport žen do plynu

22. Model krematorií číslo I a II

23. Model krematorií číslo I a II

24. List na rozloučenou

25. Pece krematoria buchenvaldského koncentračního
tábora

26. Velitel Josef Kramer

27. Skupina esesdozorkyň

28. Zatykač na Otu Krause

233

Obrazy kreslila Dina Gottliebová, vězeň číslo 6.1.000.

Mapa osvětimského kraje je částí mapy Vojenského
zeměpisného ústavu v Praze.

Plány, kromě úředního plánu koncentračního tábora
Birkenau, odborně upravili ing. arch. Věra Foltýnová,
vězeň číslo 42.808, a ing. Jiří Kolín.

Model krematorií číslo I a II zhotovila Dokumentační
akce v Praze.

Fotografie jsou z londýnské Jewish Agencv a od
autorů.

O b S a h

E. F. Burian. 7

Současník velického biskupa Klimenta (Kliment
t 916), učedníka věrozvěsta Methoděje (t 885) . 9

Předmluva

Osvětimský koncern
21

Osvětim I až IV ...... 23

Osvětim II - Birkenau.24

Jeho tajemství.24

\ Jeho plán a účel..26

Jeho výstavba.31

Mužský tábor v Birkenau
35

Příchod nováčků. 37

Přivítání.37

»Čapky dolů!«.40

»Jediná cesta k svobodě!«.42

Táborový slovníček . 43

Práce v táboře.49

Budíček.^49

Do práce. 49

V práci. 50

Po práci.51

. Soukromí zaměstnanci . . . . . . . . . 52

Péče o zdravé . . . . % .. 54

Bydlení..54

Stravování.. . 56

»Dovoleno je jenom to, co je nařízeno!« .... 59

Táborové gestapo.60

Útěky z tábora.60

»Co není nařízeno, je zakázáno, a přísně se trestá!« 66

Trestný blok.67

Bití se zakazuje!.. . 68

Popravy.70

Péče o nemocné.73

Lékařská prohlídka.73

Nemocnice.74

»Zvláštní ošetření«.75

Výběr do plynových komor.77

Péče o mrtvé.82

Ženský tábor v Birkenau
83

Začátky..85

V Osvětimi I.85

Přesídlení do Birkenau.86

Příchod nových žen.87

Život žen a dětí.88

Práce.88

Životní podmínky.89

Trestání..90

Odvšivování .91

Výběr do plynových komor.92

Pokusní králíci.95

Děti.99

Ženy a muži za ostnatými dráty
103

Ani podívat se na sebe nesměli!.105

Moták.107

Rasová otázka.108

Nevěstinec.110

Mašinérie smrti
113

Smrt jako program. 115

První pokusy o plynování.H6

V Osvětimi I.116

V Birkenau.116

Zdokonalené plynování.120

Krematoria s plynovými komorami 120

Z vlaků rovnou do plynových komor 123

Vyklizovací oddíl Kanada . . 130

»Zvláštní oddíl«. 134

Zlatá horečka.146

Transporty z celé Evropy.161

Čeští židé.161

Řečtí židé.163

Židé ze Sosnowiec a z Bedzina.168

Židovské děti z Varšavy .169

Židé z Lodže.170

Maďarští židé.170

Cikáni.177

Vězňové z Lublína.179

Opotřebovaní vězňové.130

Choromyslní.130

Statistika smrti.132

Poslední pozdravy.136

List na rozloučenou.186

Raději hynu.187

My mrtví žaluj em! ..189

Cizí hrob.1^0

Naši žalářníci a katané
191

Esesáci.193

Jací byli?. 193

Jak se jmenovali?.195

Hans Schwarzhuber.196

Josef Kramer . 201

Hlavni otázka vítězů.204

Vězňové...207

Jací byli a jak se jmenovali?.207

Franz Danisch., . . . 210

A přece!

215

Naše naděje. 217

»Ještě jsme pány situace my!«.210

Jak skončilo Birkenau?.220

Doslov

227

Rejstřík osob.229

Seznam obrazových příloh.233

OTA KRAUS - ERICH SCHÓN

TOVÁR NA NA S M RT

První vydání
Obálka Diny Gottliebové
CESTOU K SVOBODĚ
Knihovna spisů o bojích československého národa
Řídí ing. Bohumil Přikryl
Svazek 2

Vytiskl Živnotisk v Praze
pro
CIN

tiskové a nakladatelské družstvo
československých legionářů

v Praze

Cena brožovaného výtisku 96 Kčs

STOU K SVOBODĚ e SVAZEK 2 e 96 Kčs • VÁZANÁ 131 Kčs

Internet Archive Audio

Featured

Top

Images

Featured

Top

Software

Featured

Top

Books

Featured

Top

Video

Featured

Top

Mobile Apps

Browser Extensions

Archive-It Subscription

Save Page Now

Full text of "Továrna na smrt"

See other formats